Neviditelný pes

SVĚT: Nový téměř vědecký obor bádání o štěstí (4)

23.12.2013

Harvardský profesor Daniel Gilbert ve své studii Stumbling on Happiness (Knopf/Harper Press) zdůrazňuje tři nejdůležitější rozhodnutí v životě každého z nás - kde žít, jaké povolání zvolit, s kým vstoupit do manželství. Ač my jsme ti jediní tvorové se schopností uvažovat o budoucnosti, náš mozek je pramálo vybaven k správnému rozhodování jak štěstí dosáhnout. Většinou ignorujeme rady a zkušenosti jiných za pošetilého předpokladu, že jsme příliš unikátní individua, pro něž osvědčená pravidla přece neplatí.

Hollywoodská herečka Sandra Bullocková docílila téměř současně velkého triumfu (Oscar) a nemenšího zklamání (manželova nevěra). Výtečný publicista David Brooks zareagoval komentářem (The New York Times) o manželské harmonii, která je tím zdaleka nejdůležitějším faktorem ovlivňujícím stav osobní pohody (personal well-being), že tuto premisu potvrzuje důkladný, desetiletí trvající vědecký výzkum. Badatelé zjistili a ověřili tenuous ("hubený, nepodstatný") vztah mezi štěstím a příjmem, že takový druh úspěchu je povrchnější, s méně pevnými kořeny, než jaké dosahují osobní pouta. Za posledních padesát let se materiální situace většiny Američanů podstatně zlepšila, aniž by došlo k znatelnému vylepšení oněch pocitů osobního štěstí. Brooks končí vyjádřením dojmu, že většina nás mrhá nejvíc pozornosti nesprávným směrem, soustřeďuje se na nikoliv nejpodstatnější hodnoty, přeceňuje význam peněz jako zásadního vlivu na smysl života.

- - -

Na univerzitě v Cambridgi (Royal Economic Society) došlo k nedávné prezentaci studie (Economist, 31.3.2012) o negativní vlivu na self-esteem ("sebeúcta") u zaměstnanců s platem nižším než jejich spolupracovníků. Andreas Kuhn z univerzity v Curychu ve svém bádání o dopadu nezaměstnanosti došel k závěru, že dotyční, takto dlouhodobě postižení, získali na optimismu poté, kdy se s osudem smířili a přestali práci shánět, stali se penzisty, již se nepotýkajícími se social norms. Avšak předčasný, dobrovolný odchod do důchodu může vést ke škodlivým následkům. Získaná data vedla k závěru, že takové rozhodnutí negativně - o 13 procent - zkracuje pravděpodobnost dožít se věku víc než 67 roků.

Dennis Prager, publicista , který se ve svých rozhlasových relacích už třináct roků zabývá fenoménem štěstí a pracuje na knize s takovým zaměřením ("Happiness Is a Serious Problem"), shrnul některé své poznatky v textu s názvem "Who among us are truly happy?" (The Washington Times, 19.3.2012):

Štěstí do značné mířy závisí na sebedisciplíně. Nezřídka je snazší zápolit s všemožnými vnějšími překážkami než se sebou samým, zvládnout vlastní kontrolu.

Výhra v loterii zřídkakdy štěstí přináší. Stejně tomu tak bývá u osob náhle zdědivších značné jmění. (Potvrzuji z vlastní zkušenosti s několika případy šťastlivců, kteří vsadili na správné číslo s následkem, že se pak museli dělit s lačným berním úřadem a neméně lačnými zájemci, s druhem příbuzenstva, o jehož existenci dřív vůbec nevěděli.)

Lidé, kteří se nepokládají za "oběti" - postoj to velmi častý, populární, rozhodně v Americe -, však oprávněně se charakterizující jako nation of victims . Nutkání se za oběť pokládat, vinu za vlastní pochybení racionalizovat, svádět na vnější vlivy, okolnosti, na všemožnosti - od pofidérní viny vlastních prapředků až třeba na vlastní stát či Evropskou unii.. V New Yorku dentista s oblibou osahával své pacientky a u soudu se vehementně hájil jakožto oběť nezvládnutelného pudu osahávacího. Jestliže kradu, nejsem zloděj, ale oběť kleptománie.

Šťastní lidé si jen zřídkakdy stěžují. Naopak tvorové zafixovaní na naříkání kvůli sebemenší banalitě dovedou otrávit nejen své okolí, ale stanou se i svým vlastním nepřítelem.

Ke štěstí je třeba mít nejen harmonické rodinné zázemí, ale i přátele - ty skutečné, autentické. Při vědomí výhody, že na rozdíl od příbuzenstva, nám osudem příznivým nebo jiným naděleného, přátele si sami vybíráme.

Lidé, kteří se šťastně tváří, tak i jednají, i když nelze vždy rozpoznat, zda to je jejich skutečná nátura nebo pouhá přetvářka. Jako tvora autenticky šťastného jsem vždy vnímal Arnošta Lustiga, jeho kaskády permanentního optimismu - vzdor krutosti válečných let nebo právě jako následek vděku, že horory mohl, dovedl přežít. (Opačným případem člověka permanentně zasmušilého, se zásadně ponurým hodnocením smyslu života byl Radoslav Selucký, vždy bez náznaku sebemenší radosti, vzdor pohodlné, mnohými záviděné existenci s akademickým křeslem nikoliv na pražské Karlově, ale kanadské Carleton univerzitě v Ottawě, vlastník vily v ulici, jíž projížděly turistické autobusy k obdivování. - V mládí jsme si vymýšleli životní postoj tzv. "konstruktivního nihilismu", což ovšem byla jen pošetiĺá poza.)

Ze zbývajících, autorem Pragerem zmíněných pozitivních vlastností, se zmíním jen o třech:

Šťastlivci, kteří nejsou závistiví. Závist je ovšem vlastnost tuze lidská, přirozená, a absolutní imunita vůči ní by byl výkon skutečně nelidský. Aspoň se snažme onoho potenciálně zkázonosného démona pořádně přiškrcovat a nepustit z dohledu.

Šťastnější jsou i realisté, od života neočekávající příliš mnoho zázraků. S tímto ošidným dilematem se lze potkat téměř denně v exilových/emigrantských kruzích. Odchod od rodné líchy do neznáma vytvořil rovnici: SATISFAKCE je výsledek porovnání OČEKÁVÁNÍ a REALITY . Čím víc nádher od života očekávaných, tím zpravidla i větší závěrečné neveselé zklamání.

A tou třetí, poslední podmínkou štěstí je VDĚČNOST. Ji si osvojit, vážit, respektovat. "Vděčnost je matkou štěstí," toť poslední věta v Pragerově resumé.

- - -

Lze si vybírat místo, kde žít, ale nikoliv ovšem čas, kdy žít. Například v roce 1963 došlo ve světě k 25 státním převratům, úspěšným i neúspěšným, kdežto čtyřicet let poté takových pokusů bylo pouze deset a ani jeden se nepovedl. Devatenácté století (po napoleonských válkách) sice vyprodukovalo daleko míň mrtvol než století dvacáté, ale posadit se tehdy zubaři do křesla či pobýt v nemocnici určitě nebyla velká slast.

Údajně zlaté staré časy! Kdy vlastně byly, měly být a mít teď důvod po nich nostalgicky bažit?

Generalisimus Čas, kruťas, který nás všechny spolehlivě zabije, je nehorázný romantik, beztrestný iluzionista, proti němuž se nelze ubránit. Vrací nás do dob, kdy jsme byli mladí, ztepilí, pamatující si někdejší radovánky, milostná laškování, spíš než četné hanebnosti totalitní doby.

Leckdo má nutkání myslí odplout do dob ještě dávnějších, třeba do Vídně devatenáctého století, s valčíky a kavárničkami. Tehdy vzduch mocnářství netrápily zplodiny z ještě neexistujicích spalovacích motorů. Kolem klusali koníčkové, producenti tun smradlavých kobylinců. Tak tomu bylo všude, ve všech metropolích, od Prahy po New York.

Zamířit ještě dál do minulosti, poučením by nám mohla posloužit náramnost Versailles - nedisponující ani jedním záchodem. Kálelo se všelikde a všelijak.

Malá odbočka: po získání prvního magnetofonu, na němž jsem zaznamenával zvuky exotických končin, po návratu z Indie jsem zatoužil vlastnit čichometr, dosud snad neexistující vynález, k zaznamenávání tamějších vůní a zejména pachů.

Něco takového mít při návratu do dávných století, dob s lidmi nemytými, páchnoucími, smradlavými. Však i nevěstinky na cestě k oltáři nelibě čpěly, a proto došlo k zavedení novinky - pugétu, jímž nevábný odér rozhánět.

- - -

Do rodné země přijíždím jen jednou za rok, což nestačí, abych mohl vyrukovat se

sebevědomou diagnozou o stavu blbé nálady v národě, zda trvá, chřadne či dokonce nabývá na intenzitě..

Na otázku "Jak se máte?" typický Čech odpoví standardním "Stojí to za hovno."

Jak už jsem dřív byl utrousil, z fekálního pesimisty třeba vyleze, že si právě pořídil nový byt, auto, novou manželku či milenku, v zaměstnání povýšil a čím víc vydělává, tím míň dělá – nicméně stále život hodnoty lejna.

V hádanicích, politických krkolomnostech vládních a parlamentních, se nelze snadno orientovat v Praze, natož na opačném břehu Atlantiku. Ale i takto z dáli lze postřehnout náznaky nostalgie po bývalých časech, včetně jistot svěrací kazajky, na niž si aspoň část národa za ona neblahá čtyři desetiletí dost zvykla.

V červnu, začátkem léta 2010, jsem kromě několika přednášek a povídání u rozhlasového mikrofonu, se též dostal k televiznímu natáčení, s přispěním do seriálu ČT-2 s názvem "Vzkaz". Natáčelo se v Praze, Plzni, Stříbře. Závěr byl korunován požadavkem, abych napsat svůj Vzkaz národu – že každý z dřívějších hostů tak učinil. A napsat na arch jakoby pergamenu.

Úkol tedy značný, nepatřičný, až zastrašující - ošíval jsem se, nejsem přece Mojžíš, abych pompézně zahřměl a zformulovat nové desatero. Pouze jsem vyhrkl a na pergamen napsal ona dvě doporučující slova o menší dávce pelyňku. Však ten náš český národ , s obrovským talentem a smyslem pro humor, přespříliš snadno si stýská, kritizuje, lituje se, aniž by oceňoval či snad vůbec viděl tu plejádu pozitiv kolem sebe. Však vzpomeňme na rozpad československého státu. Událost až zázračně nenásilná se stává kýženou inspirací v současně se kymácející Belgii na rozpadnutí. Porovnejme s hrdlořezným počínáním u našich slovanských příbuzných na Balkáně. I příroda si vesměs počíná rozumně, povodně jen občasné – žádná zemětřesení, výbuchy vulkánů, orgie hurikánů, tajfúnů, cyklonů, kdy pak bývá oprávněný důvod k důkladnému zanaříkání. Takže, šťastný národe, míň toho pesimismu s pelyňkem.

Tolik optimisticky povzbudivých slov by se mi ovšem na pergamen nebylo vešlo.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče



zpět na článek