Ukrajincům nejde jenom o plyn. Ruské finanční domy napůjčovaly kyjevské vládě a nejrůznějším státním i soukromým firmám na 30 miliard eur
Když po návratu ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče z bleskové – a dobře tajené – cesty do Moskvy vyšlo najevo, že Ukrajina po letech námluv s Evropskou unií na poslední chvíli ucukne, frustrace všech prozápadních Ukrajinců byla stejně bezmezná jako pochopitelná.
Civilizační předěl, jenž se nejviditelněji (a nejstrašlivěji) na území dnešní Ukrajiny projevil v obou světových válkách a v období mezi nimi, se znovu připomněl. Ulice Kyjeva a dalších měst zaplnily stovky tisíc demonstrantů, zoufalých z představy další éry rusifikace.
Na konci minulého týdne, kdy tento text vznikal, ještě napětí zdaleka nepolevilo. Prezident Janukovyč odjel do Číny, zatímco týmy jeho poradců se simultánně rozjely do Bruselu a do Moskvy (kam měl Janukovyč namířeno po návratu z Pekingu). Mezitím opoziční vůdce, boxer Vitalij Kličko, vyzval Janukovyče k rezignaci a své krajany de facto k občanské neposlušnosti. Silnými slovy nešetřili ani zklamaní evropští politici; ministři zahraničí Švédska a Polska Carl Bildt a Radek Sikorski vydali prohlášení, v němž ostře kritizují nátlak Moskvy na Janukovyče a vyjadřují podporu demonstrantům. Do Kyjeva dorazil gruzínský exprezident Michail Saakašvili, aby opozici pomohl. Z druhé strany Vladimir Putin řekl, že demonstrace nenesou revoluci, nýbrž "pogrom". Zkrátka, Janukovyčovo rozhodnutí – které si, jak sám prezident přiznal, Moskva vynutila – vyvolalo hlubokou krizi.
V té vřavě poněkud zanikla skutečnost, že výsledek tohoto kola souboje západní a východní civilizace o budoucí směřování Ukrajiny byl za daných okolností nejen očekávatelný, nýbrž dokonce v podstatě jediný možný. Důvod je prozaický: Viktor Janukovyč, vláda premiéra Mykoly Azarova a celý stát jsou ve strašlivém finančním průšvihu a potřebovali jej vyřešit co nejrychleji. Ruská nabídka takové řešení obsahovala, evropská nikoli.
Svázané ruce Merkelové
Začněme u Angely Merkelové. Pro německou kancléřku přišlo vyvrcholení sporu o Ukrajinu v nejméně vhodný moment, protože právě měla plné ruce jednání s dosud opozičními sociálními demokraty o vytvoření velké koalice. Ve chvíli, kdy se v Berlíně jednalo o každé euro státního rozpočtu, těžko mohla přijít s nabídkou, kterou by šlo považovat za finančně velkorysou. (Nehledě na to, že členství v Evropské unii nemá být postaveno na tom, že váš rozpočet budou sanovat němečtí daňoví poplatníci výměnou za skutečnost, že němečtí exportéři budou mít přístup na váš trh.)
Z Berlína tak přes odbočku v Bruselu přišla nabídka jedné miliardy eur, na poslední chvíli vylepšená o dalších 610 milionů. Jak zpupně, ale docela výstižně řekl ukrajinský premiér Azarov, to je "žebrácká almužna": stačí to zhruba na dva dny provozu ukrajinského státu. Mezitím v Kyjevě v posledních měsících jen sledují, jak se jim rozplývají zásoby valutových rezerv – ze 35 miliard eur v dubnu na 20 miliard v říjnu. Janukovyč a jeho lidé potřebovali pomoc nejméně v řádu desetinásobků evropské nabídky – a něco takového Evropané v čele s Merkelovou nabídnout nemohli, i kdyby jim osud Ukrajiny ležel na srdci sebenaléhavěji.
K tomu je nutno přičíst skutečnost, že Unie do poslední chvíle trvala – podle zásad logiky věci – na tom, že Ukrajina musí "respektovat základní hodnoty EU". V tomto případě se tím myslí, že zaprvé Janukovyč a spol. propustí na svobodu expremiérku Juliji Tymošenkovou a zadruhé rychle odstraní některé finanční zvlčilosti, jako jsou například masivní státní subvence zemního plynu pro domácnosti. Právě tuto podmínku si klade i Mezinárodní měnový fond pro uvolnění půjčky ve výši až 15 miliard eur (jednu půjčku v podobné výši již MMF v roce 2011 zarazil, protože Kyjev subvence zrušit slíbil, ale neučinil tak).
Klauzuli o respektování základních hodnot, článek 49 asociační smlouvy o členství v EU, pak evropští vyjednávači dokonce na poslední chvíli vypustili. Do značné míry to svědčí o "pružnosti" v uplatňování těchto hodnot, ale stejně to nestačilo přesvědčit Ukrajince – a vlastně ani přesvědčit nemohlo. Když se k výše uvedenému připočte ztráta plynoucí z prudkého ochlazení vztahů s Ruskem, přišlo by podepsání asociační dohody s EU Kyjev během následujících deseti let na cca 160 až 170 miliard eur, jak spočítal časopis BusinessWeek. Výměnou za to by Ukrajinci dostali status devětadvacátého vzadu v evropské hierarchii; jejich hlavní ekonomický poklad, tedy zemědělská produkce, by okamžitě dostal co proto v rámci jednotné zemědělské politiky EU. Ta je, jak známo, šitá na míru francouzských zemědělců. Ukrajinci by proto na masivní export do Unie spoléhat nemohli – a cestu na východ by si dost zkomplikovali.
Silná ruská konkurence
Není proto divu, že nabídka živoření na okraji západní civilizace měla v nabídce z Ruska silnou konkurenci. Zásadní rozdíl spočívá v tom (a Vladimir Putin se tím nikdy netajil), že pro Moskvu je Ukrajina prioritou. Vzhledem k ruské geografii je to strategicky pochopitelná, byť ze západního hlediska obtížně stravitelná myšlenka. Putin dal mnohokrát najevo, že je sice – možná – ochoten se smířit s odchodem pobaltských zemí ze zóny ruského vlivu, v případě Ukrajiny to však nepřipadá v úvahu. Co víc, měl v ruce dost pádný argument – žádné sliby lepších zítřků, nýbrž hotové peníze na dřevo dnes.
Rusové měli pro Janukovyče přichystanou vyváženou směs slibů a pohrůžek. Představme si, že vše dopadne tak, jak to vypadá: že se Ukrajina stane členem Euroasijské unie (reálně má začít fungovat v roce 2015), kdežto námluvy s Evropou skončí. Co v takovém případě Kyjev získá?
Především se dočká vytouženého zlevnění plynu. Zatímco Bělorusko, jež v Putinově bloku figuruje, kupuje od Rusů tisíc kubíků zemního plynu za 178 eur, Ukrajina platí za stejné množství horentních 414 eur. Z Ruska přitom bere 60 procent své spotřeby; když se letos na podzim pokusil Janukovyč v rámci geostrategického pokeru od Rusů plyn nebrat, během jediného měsíce si to musel zase rozmyslet.
Podstatná není jenom samotná cena plynu. Moskva má v ruce nezaplacený účet za plyn ve výši sedm miliard eur, jehož zaplacení zřejmě nebude vyžadovat. Kdyby naopak Ukrajina podepsala "přestup" do Evropy, situace by byla zcela jiná – a to za situace, kdy Kyjev nemá ani pětník, strašlivá haličská zima je za dveřmi a Janukovyč logicky nechce jít na porážku.
Ukrajincům nejde jenom o plyn. Ruské finanční domy Sberbank a VTB Bank napůjčovaly kyjevské vládě a nejrůznějším státním i soukromým firmám na 30 miliard eur. Režim jejich splácení, případně poskytování úvěrů dalších, je samozřejmě věcí politické vůle. Kromě toho získá Ukrajina vyhlášením poslušnosti Putinovi nárok na půjčku od Euroasijské rozvojové banky. Například Bělorusko takto čerpá kredit ve výši čtyř miliard eur (45 mld. hriven); to by sice Ukrajince nespasilo, ale každá hrivna dobrá.
Ani tím to nekončí. Na straně jedné Rusové přislíbili masivní investice do společných průmyslových i výzkumných projektů; na straně druhé, což je neméně důležité, odpadnou obstrukce s vývozem. Letos v létě, když bruselsko-ruská licitace o Kyjev začala nabírat na intenzitě, se "z administrativních příčin" zadrhl prodej ukrajinských železničních vagonů do Ruska. Lze předpokládat, že tyto administrativní potíže dokážou zmizet stejně rychle, jako vyvstaly.
A nakonec je tu nesmírně lákavá představa otevřeného potravinářského trhu od Petrohradu přes Astanu až do Pekingu. To je oblast, v níž může Ukrajina realisticky očekávat slušný profit. Pokud se ovšem zase nenajde nějaký vykuk, který bude chtít vyráščivať kukurúzu, jako tomu bylo v minulosti. Ale to už je riziko života pod jednou střechou s Moskvou.
Týdeník EURO 50/2013, 9.12.2013