SVĚT: Mandela? Jako Arafat
Bez komentáře. Foto: H. Cooper´s Page
Zpočátku jeden i druhý terorista (Mandela sám přiznává: byl jsem zločinec), později mírotvůrci. Oba obdrželi Nobelovu cenu míru. Vždy s těmi, bez nichž by o ní mohli jen snít.
Mikulášský čtvrtek (5/12) večer. Je asi hodina před půlnocí. Měl jsem právě vyladěnou německou televizní stanici Phoenix, když se v běžící liště objevila zpráva "Nelson Mandela gestorben". Mandela zemřel a mně bylo jasné, že nás čeká vyvrcholení toho, čeho jsme svědky nejméně čtvrt století: jednostranné mediální masáže.
Mnoho je povolaných, ale málo vyvolených. Mezi miláčky politickokorektního světa patří Mandela i Arafat. Bez ohledu na to, že zosobňují to, co jejich příznivci, obdivovatelé a oslavovatelé zcela samozřejmě odmítají. Ať už tomu říkají jakkoli, existuje pro to jeden srozumitelný termín: terorismus.
Mandelův Africký národní kongres a jeho ozbrojené křídlo Kopí národa (jehož byl velitelem) nebylo ničím jiným než teroristickou organizací. Stejně tak Arafatova Palestinská osvobozovací organizace a její hlavní frakce Fatah mají teroristickou minulost. Jak "mandelovci", tak "arafatovci" používali k dosažení svých cílů teroru, jehož oběťmi byli nevinní lidé. Specifickým nástrojem boje na jihu Afriky i na Blízkém východě byly sevevražedné atentáty. Nezřídka se jednalo o krvavé masakry.
Mandela byl od roku 1964 ve vězení za organizování ozbrojeného převratu a členství v teroristické organizaci. Dostal doživotí. Cejchu (bývalého) teroristy se ovšem těžko může zbavit, neboť krvavé akce svých stoupenců i zpoza mříží schvaloval. Šéfterorista Arafat se vězení se štěstím vyhnul. Byl však nežádoucí osobou – on a jeho Fatah byli na zač. 70. let vypuzeni z Jordánska a ve dvaaosmdesátém z Libanonu.
Paradox. Na výsluní se oba dostali díky lidem, proti nimž (jejich režimu) vedli zuřivou teroristickou válku. Tady musíme připomenout, že přelom 80. a 90. let minulého století neznamenal jen pád komunismu a rozpad Sovětského svazu. Konec studené války přinesl lámání ledů také na Blízkém východě i na jihu Afriky.
Nalijme si však čistého vína. Kdyby tehdejší prezident JAR Frederik W. de Klerk neprojevil dobrou vůli hodnou státníka světového formátu a nenechal propustit Mandelu z vězení, bylo by dle tamního práva spravedlivé, aby tento bývalý terorista a zločinec (pozor: jak ho definuje nikoli nějaký bezvýznamný český bloger, ale tak se definuje on sám) nezemřel jako exprezident státu, ale jako vězeň. Připomeňme, že v polovině 80. let dostal nabídku podmínečného propuštění. Tehdejší režim po něm chtěl, aby se vzdal ozbrojeného boje (terorismu). Mandela odmítl.
Stejně tak je tomu i s Arafatem. Kdyby se izraelští vůdcové Rabin a Peres v 90. letech nerozhodli překročit vlastní stín a v zájmu míru nešli až na samotnou krajní mez toho, co je ještě únosné (někteří, včetně autora tohoto příspěvku, jsou přesvědčeni, že to bylo hodně "za hranou"), tedy kdyby nepovýšili šéfteroristu na rovnocenného partnera v jednom segmentu dialogu o blízkovýchodním narovnání, nikdy by se netěšil takové přízni, jaké jsme byli po dohodách z Oslo (dodnes stagnujících – jinak to dopadnout nemohlo) svědky.
Nepopírám Mandelův přínos k vytvoření "nové" (otázka je, jestli také lepší) Jižní Afriky. Chtěl jsem jen nabídnout jiný obraz této bezpochyby důležité osobnosti naší doby. Těch nekriticky oslavných, v nichž (ex)prezident a (ex)terorista v jedné osobě figuruje, si v těchto hodinách užíváme až až.
A to jsem záměrně zcela pominul Mandelovu politicou orientaci, jeho přinejmenším koketování s komunismem (zlé jazyky dokonce tvrdí, že byl tajným členem Jihoafrické komunistické strany), jeho vzory (Marx, Engels, Lenin, Mao Ce-tung, Castro, Che Guevara). Za to ho nesoudím, jen v zájmu "pití čistého vína" připomínám.
Co říci závěrem? Až neskutečná fascinace Mandelou a v mnoha případech i Arafatem, a to i u konzervativních lídrů svobodného světa, vypovídá především o morálním charakteru tohoto světa, naší doby. Padají staré dobré zásady, také v tom spektru politiky, která je mi nejbližší. Jeden příklad za všechny. Když v roce 2006 šéf britské Conservative Party a dnešní premiér David Cameron kriticky vyslovil k té části části politiky Margaret Thatcherové, která spočívala v označení ANC a Mandely za teroristy a stavěla se proti sankcím vůči tehdejšímu jihoafrickému režimu, komentoval to bývalý mluvčí Železné lady sir Ingham lakonicky: Zajímalo by mě, jestli je David Cameron (vůbec ještě) konzervativcem. (I wonder whether David Cameron is a Conservative. Citováno z nedělníku The Observer z 27. 8. 2006.)
Týdeník ve stejném článku připomíná, že Thatcherová spolu s Reaganem v rámci politiky konstruktivního angažmá naléhala na Pretorii s cílem přimět ji k reformám. Jiný britský politik té doby, lord Tebbit, ministr v Thatcherové kabinetu, uvedl, že tato politika byla nakonec úspěšná. Neboť: výsledkem bylo ohromující pokojné předání vlády, k němuž podnět nepřišel ze zahraničí, ale od samotných Jihoafričanů. Dodejme: důležitý je důraz na slovo "pokojný", neboť přesně to Mandela & spol. dlouhá desetiletí z principu odmítali.