Brusel vydírá cizí státy. A konečně na to doplatil. Přesto stále mnozí nevědí, co činí
Na summitu Východního partnerství, které se konalo 28. a 29. listopadu ve Vilně, měla za velké slávy Ukrajina podepsat dohodu o přidružení k Evropské unii. Nakonec se tak ale nestalo. Vláda své rozhodnutí zdůvodňuje ochranou národní bezpečnosti a zároveň plánuje oživení vztahů s Moskvou.
Potěšilo to i ukrajinské průmyslníky, kteří se obávali, že přidružení k "našemu" byrokratickému molochu, jež by znamenalo zavedení zóny volného obchodu, by způsobilo ekonomický krach země. Snad netřeba zdůrazňovat, že by zároveň znamenalo výrazné poškození vztahů se strategickým partnerem, kterým je Rusko. A spolu s tím pokles průmyslové výroby až o 19 procent.
Krach už v příštím roce
Ukrajinský politolog Rostislav Iščenko o fatálních důsledcích pro ukrajinskou ekonomiku nepochybuje. "Byl zastaven pád do ekonomické propasti, protože podepsání dohody o přidružení by znamenalo, že Ukrajina zbankrotuje už někdy v březnu nebo dubnu," konstatoval pro Hlas Ruska. Jen restrukturalizace ekonomiky podle bruselských norem by si podle premiéra Nikolaje Azarova vyžádala náklady ve výši 160 miliard eur.
Předseda zahraničního výboru ruské Státní dumy Alexej Puškov upozornil na to, že Brusel v rozporu s předběžnými dohodami s Kyjevem na Ukrajince vyvíjel nátlak a podmiňoval podepsání asociační smlouvy dalšími politickými ústupky. Takové vypočítavé jednání se podle Puškova Bruselu nevyplatilo.
Brusel Ukrajinu vydíral
Vladimir Putin v této souvislosti hovoří dokonce o vydírání. V pátek se nechal slyšet, že Brusel Kyjevu vyhrožoval i tím, že v případě nepodepsání smlouvy může podněcovat masové nepokoje. "Tomu se říká nátlak a vydírání," prohlásil otevřeně. A dodal, že ruská strana je připravena účastnit se dalších jednání. O to požádal ukrajinský prezident Viktor Janukovyč.
Ukrajina tak měla tu čest na vlastní kůži pocítit reálnou praxi, kterou Brusel vůči svým vazalským státům uplatňuje. Ukrajinská vláda měla dostatek odvahy se vzepřít. Není proto divu, že vzápětí oznámila, že hodlá prohlubovat vztahy s členskými zeměmi Celní unie (tj. Ruskem, Běloruskem a Kazachstánem) a Společenstvím nezávislých států (SNS). Zároveň se ale nevzdává dalších jednání s Bruselem.
"Nacionalismus" s příměsí evropanství
Představitelé ukrajinské opozice bijí na poplach, označují prezidenta Janukovyče za "ničitele snu" a volají po spálení mostů s Ruskem. Je skutečně politováníhodné, že ne zcela zanedbatelná část společnosti věří opozici to, že EU znamená pro jejich zemi naději a spásu. Stojí za povšimnutí, že právě podobné "emancipační" a "nacionalistické" tendence se v různých částech Evropy prolínají s bezbřehým eurooptimismem a tzv. evropanstvím.
Nejde jenom o případ Ukrajiny, ale také sousedního Běloruska, které podle západních propagandistů trpí pod krutou vládou diktátora Lukašenka, či o poznání vzdálenějšího Katalánska. Do jaké míry se jedná o falešnou iluzi či o vědomou manipulaci, již za peníze Bruselu opozice provádí proti zájmům vlastního národa, tu ale nyní řešit nebudu. Jen připomeňme, že jak západní pokrokoví politici a média, tak i opozice ztotožňuje Evropu s EU a sebemenší kritiku Bruselu automaticky hodnotí jako snahu o odtržení od Evropy a přimknutí k "necivilizovanému", "polobarbarskému" Rusku.
Janukovyčova obojaká politika
V každém případě bude zajímavé sledovat, jak se s nastalou situací vyrovná prezident Janukovyč a Azarovova vláda. V posledních letech se totiž snažili sedět na dvou židlích zároveň – začaly námluvy s Bruselem (pardon, s Evropou) a současně panovaly snahy o dobré vztahy s východním sousedem. Obávám se, že podobné lavírování je z dlouhodobého hlediska jednoduše neudržitelné.
Přespříští rok se na Ukrajině budou konat prezidentské volby. Ty budou nejspíš dostatečně jasným vysvědčením o tom, jak moc Janukovyče dosavadní obojaká politika poškodila. Rozhodně o stavu tamní společnosti vypovědí více než protesty z těchto dnů.
Nevědí, co činí
Západní média nás "informují", že jde o autentický projev rozhořčení snad všeho ukrajinského lidu, který se odmítá smířit s tím, že proruská vláda podlehla nátlaku Kremlu. A já si zatím říkám, jestli to náhodou všechno není trochu jinak.
Generální ředitel Obchodní komory pro hospodářský rozvoj SNS Vladimir Savčenko k nynějším protestům říká například toto: "Existují struktury, které aktivně takové akce financují. Někteří jdou na Majdan za sto nebo padesát eur. Když je společnost rozdělena na chudé a příliš bohaté, najdou se ti, kdo se na tom snaží vydělat." Rektor Akademie práce a sociálních vztahů Jevgenij Kožokin zase soudí, že drtivá většina protestujících vůbec nechápe, o čem asociační dohoda ve skutečnosti je, že je namířena proti ukrajinským národním zájmům.
Do chomoutu se tlačí i Moldávie
Na vilenském summitu se ale řešila i otázka Moldavska. Vládnoucí Aliance pro evropskou integraci, jež sdružuje liberály a socialisty, po nevýrazném vítězství nad komunistickou stranou v roce 2010 otočila kormidlo vládní politiky a začala kromě moderní levičácké agendy prosazovat i zapojení do EU. Moldavští komunisté byli naopak po rozpadu Sovětského svazu garanty toho, že země nepodlehne nebezpečnému vábení Bruselu. A byli to právě komunisté, kteří před několika dny zorganizovali mohutné protesty proti vládě, jež hodlala na summitu dohodnout harmonogram přidružování k EU.
Podobně jako Ukrajinci, i Moldavané jsou ve věci směřování své země rozpolceni. Bývalý prezident a nynější předseda komunistické strany Vladimir Voronin má ale jasno: "Moldávie by měla následovat příkladu Ukrajiny a zastavit přípravy na asociační dohodě s EU," prohlásil pro Itar-Tass. Rozhodnutí Kyjeva podle něho přispělo k tomu, že se nové ekonomické a politické uspořádání postsovětského prostoru jeví jako životaschopná alternativa.
A ještě krátce ke Gruzii a Srbsku
Stejný postoj dlouhodobě zaujímá i Podněsterská moldavská republika, která prosazuje užší spolupráci s Ruskem a Celní unií. V další zemi zahrnuté do bruselského projektu Východního partnerství, v Gruzii, zase v říjnu v prezidentských volbách zvítězil Georgij Margvelašvili, který na rozdíl od svého prozápadního předchůdce Saakašviliho hodlá prohlubovat styky s Ruskem.
A závěrem k jednomu srbskému sociologickému výzkumu. Vyplynulo z něho, že bezmála 70 % Srbů by podpořilo unii s Ruskem, zatímco do EU by chtěla zhruba polovina lidí. Nikoli náhodou je v Srbsku nejoblíbenějším politikem Vladimir Putin.
I z těchto faktů vyplývá, že navzdory silnému mediálnímu i politickému tlaku je podpora Ruska a "východního partnerství" bez Bruselu poměrně široká, a to zdaleka ne jen v bývalých státech Sovětského svazu. Ostatně i my už postupně zjišťujeme, že EU není ani pověstným rájem na zemi, ani "koncem dějin". Že existují i jiné cesty pro národní prosperitu, nejen ekonomickou, jež jsou neméně legitimní a o kterých uvažovat už nesmí být tabu.