Kantořil jsem všeho všudy 34 roků, vždy u toho spousta volného času, příležitostí zabývat se všelijakými zálibami. Rozhodně příjemnější, než v totalitě chodit na schůze, přikyvovat kravinám a děsit se partajního tajemníka. Připomínám si povzdych Josefa Škvoreckého, že jednou se nám na to přijde, jak jsme přeplaceni za tak málo práce, a co si počneme, když budou od nás chtít zpět ty peníze, které jsme už utratili.
Nebyla to jen doba medová z jinačích důvodů. Namátkou cituji z dopisu 31. října 1970 Josefovi do Toronta: Černouškové mají svou privilegovanou dormitory, s jménem Third World Corridor. Naše administrativa se velice stará o to, aby se jim ve všem vyšlo vstříc. Například: černoušek jde do školního biografu, bez vstupenky. Bílej uvaděč ho neuved. Naopak, chce mu ve vstupu zabránit. Černej mu napálí ránu boxerem, výsledkem čehož sanice se vyžádá dvaadvaceti štychů. Zašitý poškozený si jde stěžovat k děkanovi a ten ho vyhodí, že je rasista.
Naštěstí s takovou klientelou jsem nemusel mít mnoho zkušeností. Brzo jsem získal oprávněnou pověst, že odmítám politicky korektně známkovat s přihlédnutím k pigmentaci žactva. K mým frustracím a spíš i vzteku přispívaly převážně buržoazní typy kantorů - oněch teoretických revolucionářů, horujících o nirvánách komunismu, s celoživotním štěstím je nikdy neokusit. Jeden náš filozof obvinil prezidenta Reagana, že on to byl, kdo zavinil sestřelení korejského letadla s mnoha pasažéru na palubě, někde u Kamčatky. Též ho obvinil z úmyslného infikování spoluobčanů rakovinou.
Tyhle typy se nejvíc prosazovaly při výběru slavnostních řečníků na promocích. Jednou to byla Australanka Helen Caldicott, původním povoláním pediatryně, celoživotním svým počínáním antiamerická prosazovatelka světového míru podle sovětských představ. Ve svém projevu nás ujistila, že v případě znovuzvolení Ronalda Reagana tento zloduch rozpoutá třetí světovou válku, nukleární inferno, konec lidstvu na této planetě. V jiném roce rolí orátora byl poctěn I.F. Stone, rovněž tuze antiamerický publicista, v sovětských službách, za něž pobíral příslušný jidášský žold.
Při jedné takové příležitosti jsem poslal dopis paní rektorce s návrhem, že za převládajících kriterií, kdy nenávist k vlastní zemi je tou nejvýznamnější kvalifikací při výběru promočního řečníka, jim doporučuji Charlie Mansona, sadistického sériového vraha. Rád jsem si zašvejkoval, občas úspěšně mátl politicky korektní hlavy. Například ve společenské místnosti našeho oddělení politologie jednu zeď pokrýval obrovitý plakát s portrétem Lenina, s jeho typickým postojem (ruka vztyčená s gestem přilákat taxikáře) a pod tím ujištění Majakovského, že Vladimir Iljič žil, žije, stále bude žít. Přišel jsem tehdy s návrhem dodat i jednoho Hitlera, zaslouživšího se o nemenší počet mrtvol. Při jiné příležitosti tzv. sensitivity session - příslušném školení a kaceřování mužského personálu triem zarputilých feministek na podiu, závěrem oné šarády jsem jim vroucně poděkoval za příležitost se vrátit do dob svého mládí - doby stalinismu.
Women's Studies - Ženská studia, tuny materiálů k dispozici, včetně slovníků, sborníků, encyklopedií, biografických, bibliografických, statistických kompendií. I s globálním dopadem. Listuji v díle profesorky J. Ann Tickner s názvem Gender in International Relations: Feminist Perspectives on Achieving Global Security - "Pohlaví v mezinárodních vztazích: Feministické perspektivy o dosažení světové bezpečnosti", vydalo prestižní nakladatelství Columbia University Press.
Školní poštou dostávat stále vylepšované instruktážní brožurky s názvem SEXUAL HARASSMENT: DEFINITION AND PREVENTION s podrobnostmi o krizových situacích, k nimž dochází slovem, pohledem, dotykem, náznakem, ba i pouhým dojmem údajně postižené, ublížené osoby. Následují instrukce postupu, jak si počít, kde a jak pachatele udat.
Velký pozor si dát, obezřetně našlapovat v přítomnosti militantních feministek zejména tmavší pleti. Každý z profesorských kádrů aby přijal nějakou fakultní funkci s povinností vysedávat ve výborech řešících vesměs zbytečnosti. Takže jsem takto rovněž musel zasedat. Posléze za mnou přišel předsedající filozof, aby se svěřil s ošidným problémem: obrátila se na něj jedna členka výboru se stížností na mě.
"Vždyť já ji vůbec neznám, v životě jsem s ní slovo nepromluvil," takto a zcela zbytečně jsem se bránil.
Prý jsem se provinil pohledem, tvrdila ona rasově či rasisticky háklivá citlivka.
Všeho všudy jsem za všechna ta léta pedagogického počínání unikl závažnějším malérům, jež postihly nejednoho z kolegů. Například Edward Bozek, Polák, za druhé světové války bojovník, underground fighter, po válce působivší na University of Colorado, Bouder. Tam se ale znelíbil příliš pokrokovým živlům, došlo k policejnímu vyšetřování kvůli pofidérnímu obvinění ze zneužití fondů, poté žaloba, prokuráor, soud, sice končící osvobozujícím rozsudkem, ale s dluhem, obrovským obnosem na jeho obhajobu, který mu nikdo neuhradil.
Podílel jsem se na vzdělávání několika tisíc svěřenců. Hodně z nich se pak pustilo do studia práva, vzdor mé snaze jim to rozmluvit: o stavu práva a počínání justice v této zemi se nadále velmi nelichotivě vyjadřuji. Mnohým z nich se teď finančně znamenitě daří, někteří už věnovali své alma mater milion dolarů.
Někteří dali přednost zřetelně míň lukrativní kariéře v diplomacii, občas se s někým ve světě potkám, on se přihlásí s dotazem, zda se na něj ještě pamatuji. Někteří uspěli ve službách tajných.
I poté, co se ze mě na Silvestra 1999, roce končícího tisíciletí, stal profesor emeritus, ve škole jsem nadále měl svou kancelář a občas tam docházel. Seděl jsem tam onoho rána 11. září 2001, když se islamisté džihádisté letadly trefili do mrakodrapů v New Yorku. Po kolapsu komunistického vědeckého experimentu, následovaného rozpadem sovětské supervelmoci, vůbec nezapočala blažená éra globální harmonie. Amerika zaznamenala větší počet ztrát na životech, než k jakým došlo 7. prosince 1941 v Pearl Harboru, čímž se odstartovala účast na druhé světové válce.
Z těch tří tisíc obětí v New Yorku patnáct bylo našich graduantů z Binghamtonu. Mám tady před sebou publikaci při příležitosti otevření memoriálu k jejich památce: usměvavé portréty, v abecedním pořadí jména Paul Battaglia, Bruce Douglas Boehm, Joseph Dermot Dickey.... až po Jennifer Wong, Julie Lynne Zipper, Andrew Zucker.
Minulý týden, za náramně zářivého zářijového dne tohoto indiánského léta, jsem zamířil pomeditovat na Memorial Courtyard - A Place of Remembrance. Campus se stále zvelebuje, přibývá výstavba, plno květin, značně se mění složení studentské klientely. Slýchávám teď víc slovanských hlasů - zejména ruských a ukrajinských, zejména přibývá asijských vizáží - Číňané, Korejci, Indové. Bledých tváří naší rasy zde zvané Caucasian už se mi zdá být menšina.
V patnáctiposchoďové věži, kde jsem míval svou kancelář, na jedněch dveřích jsem postřehl nápis WOMEN, GENDER & SEXUALITY STUDIES - LESBIAN & GAY FAMILY BUILDING PROJECT.
Ve vzdálenosti několika metrů oznámení s informací MUSLIM STUDENTS ASSOCIATION o správném místě k modlení: Need to pray? Come to the MSA Room! Celý den je tam otevřeno. U toho důležité zpřesnění: Males and Females have their own separate sections in the MSA room so you can pray comfortably!
Separátní oddělení pro muže a ženy, tak jim zaručit modlení v pohodlí.
Rovněž takový druh pokroku.
Jak tomu třeba bude příště, co si zatím počít s homouši a lesbami - prozatím jejich počínání je přece hrdelní zločin? Dojde ke zřízení dvorečku k ukamenování povinilců a provinilkyň?
Snad nebudu mít takovou smůlu, abych se toho dožil.
KONEC
Neoficiální stránky Oty Ulče