II. Základy víry Prorokovy v koránu neobsažené
Pověděli jsme si minule o vzrůstajícím vědomí hrozby, již naší civilizaci představuje islám. Pro politická místa je kritika islámu stále ještě nepřekročitelným tabu, i jinak prostořeký tisk se chová nadmíru zdrženlivě, ve veřejnosti ale přibývá nepokoje a vzrušených debat. Bohužel jen málokdy založených na hlubší znalosti kritizovaného jevu; i vzal si tento sled článků za úkol dle možností tu mezeru doplnit. Co jest islám? Z jakých předpokladů vychází, čím se udržuje, v čem jsou obsažena jeho pravidla a příkazy? O koránu, ústředním sloupu víry Prorokovy, byla řeč předešle; dnes si povězme něco o sloupech podpůrných.
2. Hadíth a suna
Hadíth, v překladu Sdělení (th v arabském znění čtěme stejně jako v angličtině) hraje v islámu podobnou roli jako v křesťanské teologii legendy, ledaže se nevztahuje k celé armádě světců, nýbrž k osobě jediné, jíž je prorok Muhammad. K tomu bych chtěl, než postoupím dál, něco předeslat. Zabýval jsem se kdysi dosti podrobně legendami z počátků českého křesťanství, a vím, jak chabá je jejich výpovědní hodnota. Nezobrazují skutečnost, jaká byla, ale jaká dle záměru legendistova měla být; jimi oslavený světec není člověk se všemi lidskými slabůstkami a nedokonalostmi, nýbrž bezchybná zlatá socha, ve skutečném životě se nevyskytující ideál. Přesto straší legendistické prvky v českém dějepise do značné míry podnes a jsou bez podstatnějších výhrad přijímány za historický fakt. S hadíthy, v koránu neobsaženými, tradicí předávanými Muhamadovými výroky, tomu není příliš jinak. Rozdíl je leda v tom, že se legenda dejme tomu o svatém Mikuláši nestala základem práva, přikazujícím sekat ruce nenechavcům a popravovat odpadlíky. Ale o tom dál.
Hadíthem se ovšem nemůže stát kdejaká povídačka. Jelikož byly hadíthy zaznamenány písmem vesměs až v době, již od života Muhammadova dělila řada generací, je nutným předpokladem věrohodnosti souvislý řetěz předavatelů. Asi takto: Prorokův sluha Ajmán slyšel z jeho vlastních úst, že… pověděl to svému synovci Abú Zijádovi, ten zase svému lazebníku Sajjídovi, a ten… Ovšemže musí všechny články řetězce požívat pověsti mužů naprosto bezúhonných, neúchylně věřících a pravdomluvných; čím víc takových osob stvrzuje každou etapu translace, tím hodnověrnější je hadíth. Dle tohoto kriteria rozlišuje islám tři stupně:
* Ahádíth (množ. č.) mutawátira. Pravdivost v každé etapě předávání potvrzuje tolik svědků, že prosté jejich množství vylučuje zkreslení, ať úmyslné či náhodné, buď zcela, nebo je činí extrémně nepravděpodobným.
* Ahádíth abádíja: síť svědků je řidší, proto hadíth nemůže být zařazen do nejvyšší kategorie. Přesný počet však není nikde stanoven, což vede k nejasnostem a plynulým přechodům mezi oběma kategoriemi.
* Ahádíth mašhúra: sem spadají hadíthy z doby po Muhammadově skonu, navíc předávané pouze jednotlivými osobami. Došly však v dalším průběhu dějin velkého rozšíření a souhlasu, i zůstávají navzdory své mezerovitosti – my bychom řekli podezřelosti – v souboru pramenů, potvrzujících Muhammadovy napodobeníhodné skutky, příkazy a nábožensko-morální nabádání.
Řetěz předavatelů se nazývá isnád (přel. opora). Sahá svým počátkem do Prorokovy doby a jeho prvním článkem musí být některý z jeho nejbližších druhů. Podle stupně úplnosti a hodnověrnosti se opět dělí do několika kategorií, z nichž nejnižší je maudú´ = vymyšlený, zfalšovaný. Následující historka budiž příkladem toho, že i muslim dovede někdy rozumět legraci:
Sedí Hišám nad džbánkem vína, když vtom jde kolem jeho přítel ´Alí. "Dej mi taky napít," pokukuje lačně ke džbánku.
"Víš přece, že Prorok zakázal pít alkohol," dí Hišám, aby mu neubylo.
"Od koho to máš?"
Hišám (domnívaje se, že přítel se ptá po původu vína): "Od křesťana, a ten zase od žida."
"To je ale pitomý isnád," vece ´Alí a sáhne po džbánku.
My bychom asi byli trochu nedůvěřiví, kdyby nám někdo vyprávěl, co slyšel kníže Bořivoj od Hostivíta, Hostivít od Neklana, ten zase od Křesomysla, a tak dál až k Přemyslu Oráči. Muslim je takové nedůvěry prost. Uznávaní učenci přezkoumali obsah hadíthu i pověst jeho předavatelů a prohlásili obojí za nepochybné; to mu stačí. Hadíth se tak stává nejpodstatnější částí celého souboru islámských pravidel, zvyků a uznávaných norem jednání, jehož jméno je suna. Dostalo se do názvu nejrozšířenějšího z obou hlavních proudů islámu, sunitismu; což ovšem neznamená, že proud menšinový, ší´itismus, sunu neuznává; jeho odchylka spočívá v odlišném názoru na právoplatnost chalífů, nastoupivších po smrti Muhammadova zetě ´Alího. Což by se nás nemuselo nijak zvlášť týkat, nebýt toho, že k suně se vztahuje a o ni se opírá pro náš západní žaludek obtížněně stravitelná soustava muslimského práva, ´šarí´a. Nestane-li se nic podstatného, mohou se naši potomci ve třetím či čtvrtém pokolení těšit, že bude i jejich právem. Nemělo by nám to být lhostejné.