Demokracie je údajně v krizi. Jako rozhodovací mechanismus je prý příliš komplikovaná, pomalá a úzce spjatá s národním státem. Proto není schopná řešit aktuální výzvy, které mají nadnárodní rozměr. A tak je řeč o nutnosti vzdát se některých demokratických svobod ve prospěch účinného kontinentálního a globálního vládnutí.
Oponuji této úvaze a zastávám názor, že demokracie není v krizi, nýbrž v nebezpečí. Je ohrožena elitou, která má sklon připisovat si více schopností, než kolik jich má, a přisvojovat si více moci, než jí přísluší.
Vláda moudrých
Domnělá krize demokracie souvisí s jejím pokřiveným vnímáním. Jak k tomu došlo? Jednou z nejvýznamnějších předností demokracie je schopnost nenásilné koordinace zájmů různých společenských skupin. Řešení, která tak vznikají, jsou sice relativně stabilní, avšak vzdálena od myslitelného ideálního stavu. Elity tvrdí, že dokážou pomocí racionálního uvažování, vědeckých poznatků a technokratických metod řízení dosáhnout výrazně lepších výsledků. Předpokládá to však soustřeďování moci v jejich rukou, neboť jen ony jsou schopny společenské optimum určit a uskutečnit.
Příznačný pro tento postoj je nedávný požadavek italského premiéra Maria Montiho, aby se evropské vlády oprostily od vlivu parlamentů. Totéž platí o výroku německé kancléřky, že její řešení eurokrize je bez alternativy. Elity slibují optimální řešení, ale brání se vměšování zdola. Kvalitu vládnutí lze podle nich zvýšit pouze za cenu snížení demokratické kontroly. Za idealistickou terminologií se tak skrývá velmi prozaický mocenský nárok.
Vládnoucí elitu lze popsat jako oligarchii složenou ze špiček etablovaných politických stran, kterým sekundují zástupci nejvýznamnějších firem. Její členové mezi sebou sice tvrdě bojují o moc, ale jsou naprosto zajedno v tom, že se o ni nechtějí dělit se zbytkem společnosti. Tento postoj má staletou tradici. V brilantním díle "Otevřená společnost a její nepřátelé" sleduje filosof Karl Popper stopy averze elit proti demokracii až do starověku. Praotcem koncepce vlády moudrých byl Platón, podle něhož měla být moc výsadou expertů na vládnutí. Demokracii Platón odmítal právě proto, že by přinesla změnu poměrů a zrušila tak "bezalternativní" mocenské privilegium elity. Také dnes elity přeceňují jak své schopnosti, tak svou úlohu ve společnosti, a zkreslují tak podstatu demokracie.
O oprávněnosti jejich mocenského nároku by se však dalo uvažovat pouze tehdy, kdyby elity své výjimečné schopnosti dokázaly. Dosavadní zkušenosti s technokratickým vládnutím však tento nárok spíše zpochybňují. Občané tedy nemají záruku, že se po případném zřeknutí demokratických svobod zlepší kvalita vládnutí. Zcela nepochybně by pak však byly omezeny jejich možnosti bránit se proti exponentům nekvalitního vládnutí.
Problematická úroveň elitářského vládnutí představuje ale zásadní problém i ve své dnešní podobě. Čím zřetelněji se ukazuje, jak velká mezera zeje mezi ambicemi a výsledky technokratického vládnutí, tím dále postupuje eroze oprávněnosti mocenského nároku elit.
Hrozí spasitelská despocie?
Protože elity na svou úlohu nestačí, snaží se usnadnit si ji standardizací, což není nic jiného než potlačování různorodosti. Standardizace je nejsnáze proveditelná pomocí kvantifikace, která vede k ekonomizovanému vnímání společnosti. V rámci technokratického vládnutí je společnost pojata jako firma a elita má sklon se chovat jako představenstvo. Pravda, s jedním rozdílem. Za svá rozhodnutí nenese stejnou zodpovědnost jako chybující manažeři. Tady se jim přece jen hodí odvolávat se na demokracii a na to, že jsou odpovědni pouze svému svědomí. Avšak jejich svědomí je příliš často poblouzněno touhou elity po získání a udržení moci. Tento nepoměr mezi mocí a odpovědností svádí vládnoucí k riskantním rozhodnutím a usnadňuje jim přihlížet k vlastním zájmům nad únosnou míru.
Jelikož se elity nechtějí zříci svého mocenského nároku, jsou nuceny zakrývat skutečnost, že na svou úlohu nestačí; že nejsou schopny skutečně výjimečně efektivně vládnout. Musí proto jednak zamlžovat své chyby a zároveň průběžně oslabovat možnost kontroly ze strany společnosti. Ohrožují tak demokracii.
Toto chování v sobě nese riziko odklonu demokracie ke spasitelské despocii. Tuto tendenci posiluje skutečnost, že dnes požadovaná a vyhlašovaná nadnárodní řešení globálních problémů předpokládají ještě zásadnější odklon od demokratického modelu. Zakládají se totiž na představě, že je třeba různé společnosti pomocí nadnárodní standardizace vtěsnat do stejného rámce a že pak budou snáze řiditelné. Platóna by potěšilo, že jeho následovníci chtějí vládnout celému světu. Slibují spasení lidstva a směřují k despocii průměrných.
Snaha elit v demokratických státech trvale uzurpovat moc má samozřejmě podstatně elegantnější formy než používaly despocie známé z historie. Dnešní západoevropské elity svou moc neupevňují zastrašováním, ale spíše manipulací. Velmi oblíbeným prostředkem zamlžování vlastní odpovědnosti a odvádění pozornosti od svých neúspěchů jsou kupříkladu vědecky "prokázané akutně hrozící globální katastrofy". Jen na okraj: Kdyby byly tyto předpovědi spolehlivé, tak dosavadní zkušenosti s nadnárodním vládnutím neopravňují k tomu, abychom věřili, že by je globální akce elit mohly odvrátit.
Významnou roli při upevňování mocenské pozice vládnoucí elity hraje také heslo politické korektnosti jako nástroj tabuizace nežádoucích, jejich moc ohrožujících názorů. Občané mohou sice i dnes volit mezi různými politickými stranami, ty se však jak programově, tak metodicky liší stále méně. Významnou funkcí demokratického uspořádání je však právě možnost lidu vybrat si jinou vládu. Stává-li se však tato volba stále zřetelněji bezalternativní, tak dochází k vytunelování demokratického pořádku.
Renesance autentické demokracie...
Existuje určitá naděje, že se společnosti vzepřou standardizačnímu tlaku a jejich různorodost tou či onou formou prorazí na povrch. Tak v posledních letech lze v Evropě zaznamenat náznaky renesance autentické demokracie. Patří k nim zejména politická hnutí, která jsou etablovanými stranami účelově označována jako populistická. To, že mnohdy vyvolávají chaotický dojem a že v jejich čele stojí někdy dosti kuriózní osobnosti, není dostatečný důvod je zatracovat. Jedná se totiž o projevy sebezáchovné spontaneity, s níž živé společenské organismy reagují na mnohaleté glajchšaltování politického myšlení a jednání. Jejich volební úspěchy navíc ukazují, že tato hnutí reagují na existující politickou poptávku společnosti a představují skutečné alternativy.
Ti, kteří tato grass roots hnutí kritizují kvůli jejich nedostatkům, jsou buď pokrytci, anebo oběti iluze jak o povaze demokracie, tak - a to zejména - o schopnostech homo sapiens.
Humánní rozměr demokracie spočívá obecně v tom, že počítá s lidskými nedostatky a snaží se minimalizovat jejich negativní důsledky. Demokracie toleruje nedokonalost lidských schopností, ambivalentní důsledky lidského snažení a nabízí přesto způsoby, jak nenásilně koordinovat rozdílné zájmy a smírně řešit vnitropolitické konflikty.
Autentická demokracie nepředstírá schopnost generovat ideální řešení a zaručovat exaktně fungující společnost. Platónské vize jsou utopické dnes stejně jako včera. Zakládají se na přecenění lidských schopností porozumět a zvládat sociální systémy. Proto je také ambice technokratického vládnutí pomocí standardizace a ekonomizace společnosti a globální koordinace čirou utopií.
Humánní charakter autentické demokracie spočívá naopak v tom, že respektuje omezené lidské schopnostmi a legitimuje jim odpovídající, skromnou definici pokroku. V demokracii nejde o nejlepší, nýbrž o aktuálně nejpřiměřenější řešení s jedním společným jmenovatelem: Udržet společnost v chodu a odvrátit od ní nejakutnější nebezpečí. To jistě nepůsobí zrovna úchvatně, je ale na rozdíl od k selhání odsouzených titánských koncepcí realistické.
A konečně je předností autentické demokracie také to, že poskytuje prostor pro připsání odpovědnosti v případě neúspěchu politických projektů. Poskytuje konsenzuální odpověď na otázku, kdo nese zodpovědnost za selhání.
... a její cena
Otázka co za daných okolností dělat platí ve stejné míře pro elity i pro občany, o kterých v tomto textu nebylo kvůli nedostatku prostoru dost pojednáno. Není sice vůbec jisté, že je renesance demokracie proveditelná, ale zcela jistě by měla svou cenu. Pocítili by ji jak vládnoucí, tak ovládaní. Byla by totiž spojena s přiznáním nedostatečných schopností lidí řídit společenské procesy a s nutností smířit se s důsledky této skutečnosti.
Elity by měly - když již ne z jiných důvodů, tak poslušny instinktu sebezáchovy - vrátit část moci společnosti a zbavit se tak i části své odpovědnosti. Neměly by zapomenout na to, že demokracie znamená nejenom ochranu společnosti před zvůlí vládnoucích, ale i ochranu vládnoucích před násilnou reakcí nespokojených ovládaných. Krátce řečeno: Jak elity, tak i veřejnost, jejíž část slibům technokratické všemocnosti zřejmě dosud věří, by se měly smířit s nefunkčností modelu technokratického pokrokářství.
Demokracie může i v 21. století plnit tu funkci, kterou má od svého vzniku. Nutit vládnoucí k hledání skutečných alternativ a umožňovat ovládaným podílet se na moci a vybrat si jinou vládu bez použití násilí.
Pro elitu by autentická demokracie znamenala hledání co nejpřiměřenějších způsobů, jak zohlednit materiální a duchovní stav společnosti ve svých politických rozhodnutích. Od ostatních občanů by vyžadovala rozloučit se s navyklou představou, že stát bude garantovat perpetuum mobile blahobytu a na občany zbude pohodlné kritizování nesplněných slibů. Má-li tedy dojít k renesanci demokracie, musí se vládnoucí i ovládaní rozloučit se svými touhami a iluzemi a převzít svůj díl zodpovědnost za osudy vlastní země. Pro obě strany by to jistě byly velmi bolestné kroky, avšak domnívám se, že toto řešení je skutečně bez alternativy.
Upravený text pro časopis "Prostor"
Převzato z blogu autora s jeho svolením
Autor je nezávislý poradce pro strategické otázky, Hamburk