Neviditelný pes

IZRAEL: Letně vlažno

29.1.2013

Den voleb v lednu 2013

Ve státním rozhlase "Kol Jisrael" (Hlas Izraele) se předseda izraelské volební komise, soudce Eljakim Rubinstein, opakovaně hlásí o slovo a zdůrazňuje, že podle volebního zákona je ovlivňování voličů "přísahou, proklínáním, exkomunikací, klatbou, sliby" včetně "příslibu požehnání" nezákonné. Izrael je skutečně země jako žádná jiná. Kde jinde by bylo třeba zákonem zakazovat požehnání nebo kletbu jako prostředek ovlivňování a pak to ještě v den voleb každou hodinu připomínat v elektronických médiích?

Kolem poledne se rýsuje "nejvyšší účast ve volbách za více než deset let". K večeru však začíná nadšení rychle opadat. Mimořádně vysoká účast voličů během první poloviny dne se dá totiž vysvětlit docela přirozeně: třebaže je leden, je počasí jako na začátku léta, a tak tisíce Izraelců využívají svátečního dne k výletu do přírody. Že se Jeruzalém ještě před týdnem topil ve sněhu, připomínají už jen vyvrácené stromy. V den voleb stoupají teploty na 25° Celsia. Krajina v zaslíbené zemi, jindy tak pustá, se po bohatých srážkách v první polovině ledna zelená a kvete. Kavárny v ulicích jsou přeplněné, v parcích a na náměstích Jeruzaléma panuje pikniková nálada.

V jeruzalémské čtvrti Nachlaot, která je tak bohatá na tradice, sedí na schodech před svým obydlím stařičký manželský pár. "Volit Šas – to je Boží přikázání," vykládá muž své manželce a pozvedá významně ruku. "Cože, vy jste volili Šas?!" zvolá na ty dva jeden kolemjdoucí. "No ovšem!" V odpovědi zaznívá tón naprosté samozřejmosti.

Strana Šas, jejímž duchovním vůdcem a otcem je devadesátiletý rabbi Ovadja Josef, je reprezentantem Židů z Orientu věrných zákonu. V uplynulých letech se v Knesetu osvědčila jako stabilní a nezřídka rozhodující síla. "Šas, mezuza Izraele" – hlásá plakát před synagogou bucharských Židů ve čtvrti Nachlaot. Sefardsko-ortodoxní strana chce připomínat Boží slovo právě tak, jako činí pouzdříčko umístěné na dveřích každého židovského domu. K náboru do své strany si Ovadja Josef zvolil slova biblického patriarchy Josefa: "Hledám své bratry!" V pozadí tohoto sloganu zaznívá mesiášský tón, neboť osud tohoto praotce, který poté, co jej jeho bratři prodali do Egypta, zachránil svou rodinu před smrtí hladem, vztahuje židovská tradice na budoucího Vykupitele Izraele.

Na slavném tržišti Šuk Machane Jehuda nacházím po dlouhém hledání jediný volební plakát, samozřejmě od rabbiho Ovadji Josefa. V husté tlačenici izraelských turistů, kteří se sjeli z celé země, se inzerují pouze trhovci. Chraplavým hlasem – a se širokým aškenázským přízvukem – vychvaluje jeden Arab "to nejlepší sušené ovoce" pro Nový rok stromů Tu Bišvat, samozřejmě "za nejnižší ceny všech dob". Po nějakém volebním boji nikde ani vidu ani slechu. Volný den si užívají se známými a příbuznými především zbožné rodiny, pro které výlet o svátcích nepřichází v úvahu, protože tehdy je zakázáno jezdit autem.

Jeruzalém a obzvlášť Machane Jehuda je pevností náboženské pravice. Asi proto je zde volební boj zbytečný. Kdesi nad střechami ve třetím poschodí objevuji na plakátě pocuchaném větrem z pouště a stranou jakékoli veřejné pozornosti Cipi Livniovou [bývalou ministryni zahraničí - pozn.překl.]. A na větrem vyvrácené stavební ohradě hlásá Kadima, strana Šaula Mofaze a kdysi nejmocnější síla v Knesetu, sotva čitelně: "Silně za bezpečnost. Jeden z nás!"

Na pěší zóně Ben Jehuda diskutují dvě dospívající dívky, které vylepováním plakátů agitují pro Naftaliho Benneta, s třemi černě oděnými, vousatými přívrženci rabína z Lubaviče. Zrovna když se snažím zachytit pár útržků z jejich rozmluvy, jeden z nich se ke mně přihrne a naléhá: "Na, podepiš tohle, potom přijde Mesiáš!" Agitaci pro levicové strany hledám v hlavním městě Izraele marně. Tohle "město pámbíčkářů, Arabů a fanatiků" už levicoví bojovníci za mír zřejmě předem vzdali. Na ohradě z plechu se ještě drží zbytky plakátů arabské strany Chadaš, na nichž lze dosud rozluštit heslo: "Nehodláme být nepřáteli!" V Jeruzalémě tomu však, jak se zdá, už nikdo nechce věřit. Rudé útržky patřící arabské straně jsou přelepeny zelenými nálepkami strany "Židovský domov".

U kandelábru na pěší zóně diskutuje vedle mě dvojice s děckem v kočárku. Byli nakupovat na pěší zóně ve čtvrti Mamila a teď se tatínek ptá maminky: "Tak co, kolik mandátů dostane Naftali Bennet?" "Co já vím," zní odpověď, "deset, možná patnáct…" – "No tak, chci to slyšet přesně", trvá muž zatvrzele na svém, jakoby volby závisely na manželčině předpovědi: "Rozhodni se!"

Jedinými opravdovými lovci voličů na jeruzalémských ulicích jsou mladí lidé v typickém oblečení nacionalisticko-náboženských osadníků. Zatímco v jiných předvolebních kampaních se mezi komentátory diskutovalo hlavně o věrohodnosti a smyslu průzkumu veřejného mínění, o těchto volbách do 19. Knesetu je tématem rozhovoru par excellence "nový pravicový přistěhovalec". V hlavním stanu strany "Židovský domov" se na volební večer přihlásilo asi 80 zahraničních zpravodajských organizací. Toho si však v běžném životě Jeruzaléma povšimne jen ten, kdo po tom přímo pátrá.

Dokonce ani na "Rudém náměstí" (řidiči mu tak říkají, protože je tam na semaforech věčně červená), na kterém se vlastně chronicky demonstruje, se nenajde jediný volební plakát. Když na semaforech zčistajasna a na nestydatě kratičkou dobu naskočí zelená, troubí auta stejně jako kterýkoli jiný den.

Konečně, přímo před sídlem ministerského předsedy, docela jako by se to "Bibimu" (jak se Benjaminu Netanjahuovi lidově říká) muselo připomínat, na vás jukne plakát Strany práce: "Bibi se hodí pro boháče, pro tebe se hodí Shelly!" Sociální demokratka Shelly Jachimovičová se už vidí v čele opozice a nestydí se přiznávat se ke svým snům o premiérském křesle. Jenže - koho tak asi může její slogan oslovit ve vznešené jeruzalémské čtvrti Rechavja, ve které si normální občan sotva může dovolit nájem bytu v mansardě?

Před Restobarem "Café Moment", který proslul v Německu poté, co Bildzeitung přinesl snímky podlahy poseté rozervanými obětmi sebevražedného atentátu z března 2002 se za ohlušující popové hudby pohupují v kyčlích izraelští jupíci. Vodka i pivo tečou proudem. Od premiérovy rezidence, snad nejstřeženějšího domu v Izraeli, mžourá nedůvěřivě na tu pouliční párty těžkooděnec ve službě. Nálada je nerušeně uvolněná. V baru je navzdory jeho děsivé minulosti narváno. Ani u dveří, kde by před deseti lety nesměl chybět strážce, nikdo nehlídá. O sto metrů dále postává na rohu Rambamovy ulice skupina palestinských stavebních dělníků a čeká po práci na odvoz zpátky do Betléma nebo do Ramalláhu. Černé vousy prozrazují jejich přísně islámský postoj.

Teprve v jednom volebním středisku na rozhraní čtvrtí Rechavja a Nachlaot lze konečně pocítit něco z nálady volebního boje. Na stěnách a plotech jsou svými plakáty zastoupeny skoro všechny velké strany. Teprve zde vidíme, co jsme dlouho očekávali: volební asistenti nabízejí nálepky, bez kterých si volby v Izraeli nelze představit, nebo se dávají do řeči s kolemjdoucími. Jenže pak se náhle objeví soudce Eljakim Rubinstein, předseda izraelského volebního výboru, a člověku se vnucuje otázka, zda snad tenhle mumraj zrovna tady v centru Jeruzaléma není jen divadýlko inscenované pro návštěvu nejvyššího izraelského dozorce nad volbami do 19. Knesetu.

© Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP
překlad Ivana Kultová a Pavel Mareš
www.israelnetz.com



zpět na článek