Dějiny civilizace jsou dějem s nepřetržitým vznikem a rozpadem států, soustátí, říší a mocností. Stejný zákon platí i pro Evropskou unii. Čím více tlačí Brusel na "jednotu" a vytvoření federace, tím více nabývá na síle a významu odstředivé hnutí v jednotlivých státech Unie. Brusel měl vzít na vědomí, že všechny tyto separatistické síly stále tvrdí, že chtějí působit jako samostatná jednotka uvnitř Evropské unie. Snad prvními, kdo tento trend razil, byli Slováci. Což se dnes ukazuje jako kladný výsledek.
Donedávna patřila ve starých státech Unie k dobrému tónu povýšenost nad "zaostalými východními Evropany", mimo jiné kvůli tomu, že po zániku SSSR národy a sociální skupiny nově definovaly své státní a národní zájmy. I na západě byl tento problém vždycky, a často docela krvavý (Severní Irsko, Korsika, Baskicko), ale dařilo se jeho význam politicky korektně bagatelizovat.
Dlouhodobě uvažují o svém odtržení Katalánci Do vlivu katalánštiny a katalánské politiky je nutno zahrnout i další části Španělska mluvící katalánsky - Valencii, Baleárské ostrovy (Mallorca).
Mezi oblasti toužící opakovaně po samostatnosti na svých "mateřských zemích" je nutno také počítat Korsiku, španělskou Galicii, ve Francii Bretaň a další. Někde se touha po osamostatnění stále stupňuje, jako například u "naftového" Skotska, které je zároveň daleko více proevropštější než Spojené království Velké Británie a Severního Irska.
Dovolávání se rozumu při těchto odstředivých procesech nemá praktický význam. Hans Magnus Enzensberger v eseji "Vyhlídky na občanskou válku" říká: "V kolektivním amoku (výronu nacionalismu ze strachu či naděje) se ztrácí kategorie budoucnosti (ve smyslu uvažování o ní "racionálně").
Klasický" evropský nacionalismus a socialismus 19. století se po šílenství dvacátého století nejprve jakoby ztratil, pak ale opět vyplul. Integrace Evropy - vznik Unie - se objevila v "modernizační mezeře" po dvou evropských světových válkách a došla na hranice možného někdy kolem devadesátých let 20. století.
Uvažujeme-li o budoucnosti Evropy, dostáváme se tak k myšlenkám významného německého historika 20. století, Reinharda Kosellecka. A k jeho pohledu na moderní sociální dějiny např. v disertační práci "Kritika a krize" známé více jako "Eine Studie zur Pathogenese der bürgerlichen Welt".
Pak spolu s ním konstatujeme, že "naoktrojovaná EU ústava", přijatá v kamuflované podobě coby Lisabonská smlouva, je jen logickým vyústěním určité politiky. Seshora zavedená "euroústava" dnes v kritických dobách logicky vyvolává singularizaci. Tedy touhu po jedinečnosti či oddělení. V Evropě, kde má každá sociální skupina i národ jednu jedinou vlastní historii, tlak na zavedení evropské federální unie vedený skupinou politiků EU vyvolává v dalších částech Unie logicky protitlak. Pouze ve fázích konsolidované civilizace se odvažujeme vykročit za známé, příbuzné, "domácí" prostředí. Ta doba už v Evropě pominula.
V okamžicích změn, v dobách neklidu a krizí se jednotlivé sociální skupiny a národnosti či lidé mluvící stejným jazykem a se stejnými dějinami stahují a uzavírají do obranné fáze. Uzavírají hranice, ustanovují nové hranice či obnovují staré.
Loewenstein říká: "Zrychlený sociální pohyb vyvolává znejistění, úzkost, dezorientaci, ne-li archaický strach. To vyvolá singularitu, tedy dělení států a říší. " To je opačný společenský pohyb, než o který se pokouší dnešní vedení EU. Jedním z důvodů tohoto tlaku je to, že takovéto "démoticko-unitaristické" řízení centrálního státu, v rámci ideologie "multikulturalismu", vytváří příznivější podmínky pro integrace nežli státy s etnickou či historickou pospolití a původem.
Národy a jednotlivé státy, které mají fungující ekonomiku, považují snahu o centralizaci všeho dění za násilí a cítí ji úkorně. Stoupá politické a etnické napětí, vzrůstá místní nacionalismus. Jak říká Loewenstein: "Kolektivní emancipační hnutí není automaticky svobodomyslné v nosném, konstruktivním smyslu, a jakmile se legitimuje pomocí kulturních kódů, získá masový ohlas a posléze si navléká antiimperiální (dnes antiunijní) háv."
Tomuto desintegračnímu tlaku nebude moci Unie dlouho odolávat. Přes nesporné výhody EU a stále ještě politickou a ekonomickou sílu nebude nikdy mít Brusel sílu vytvořit fungující "falešnou federaci". Ve skutečnosti unitárně, silově a jednotně ideologicky řízený stát.
Aby dokázala Evropská unie odolat vnitřním tlakům – distorze Sever-Jih a početně a ekonomicky vzrůstající síle evropských muslimů -, musí se rozšířit o území, která bude potřebovat. Aby si Unie zajistila své centrum, musí dojít k postupnému přijetí či připojení Srbska, Černé hory, Albánie, Makedonie, protektorátu bosensko-chorvatskému a Moldavie. Bez řečí bude nutno přijmout nově osamostatněné státy: Velké Katalánsko, Baskicko, Korsiku, Skotsko atd. Kardinální pak zůstane otázka očekávaných emancipačních pokusů o vytvoření samostatných, byť s původním státem formálně spojených chálífátů (muslimských obcí) například v části Londýna, kolem marseillské mešity, na jihu Paříže a kolem Kolína nad Rýnem.
V této situaci má Evropská unie jen dvě možnosti. Buď se rozpomene na svoje kořeny a změní se na soustátí spojené otevřenou ekonomikou a kulturou, jako byla Svatá říše římská v letech 800 až 1806. A nebo podle vzoru ještě staršího politického útvaru Říše římské, jež expandovala do značné části středomořského a černomořského světa a přetrvala od 8. století př.n.l. až do 5 . století n. l. Musí udělat to, co ony před ní: vytvořit spojení myšlenkou, ideálem a společnými zájmy. Ponechat však místní i národnostní pestrost Postarat se o svobodnou ekonomiku, dopravu a armádu. Ale rozhodně nenařizovat, z jakého dřeva se mají vyrábět louče, a nenutit své národy, aby se staly "nenárody".
Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6