Neviditelný pes

USA: Co je dnes v Americe rasismus

12.11.2012

"Rasismus" chápaný jako nadřazenost jedné "rasy" vůči druhé už americká společnost zavrhla; je to "něco, co se nedělá".
Barack Obama vyhrál podruhé presidentské volby, poslední generace, mezi kterou se nějaký rasismus toleroval, už skoro vymřela a kdo tu žije delší dobu, pozná, že vztahy mezi lidmi odlišné vizáže tu jsou uvolněnější a otevřenější než kdekoliv jinde.
To ale neznamená, že rasismus zmizel. Stal se z toho jeden z pilířů ideologie americká levice, tedy Demokratické strany.

Demokraté byli do občanské války stranou pro udržení otroctví, zatímco její rival, Republikáni, vznikl jako strana, která byla proti (president Lincoln byl republikán). Začátkem šedesátých let minulého století ale Demokratická strana změnila kurs a ve snaze rozšířit svůj vliv začala vystupovat coby zastánce tzv. hnutí za občanská práva.

Možná odčinit hříchy, ale hlavně posílit svoji politickou pozici. Tak to tehdy vysvětlila své straně jedna z jejích hvězd, president Lyndon Johnson, co v privátní diskusi prohlásil: "Zařídím, že negři budou volit Demokraty příštích 200 let." *

Ze strany, která Američanům s africkými předky upírala americké občanství, se tak najednou stala strana, jež pro ně začala prosazovat "zvláštní zacházení".
Nikoliv rovnost před zákonem, jak to chtěla strana Republikánů.

Výsledkem této politiky je nová forma rasismu - "soft bigotry of low expectations". Volně přeloženo "měkká bigotnost malých nadějí".
"Rasová" teorie, kterou je Demokratická strana posedlá, říká, že od amerických černochů se prostě nedá moc očekávat. Nejsou schopni nezávislé existence. Proto na sebe Demokraté berou roli jejich ochránců a výměnou očekávají stoprocentní poslušnost a sto procent hlasů.
(Kdo vidí určité paralely s tím, jak stát zacházel s občany v bývalém východním bloku, je na správné cestě.)

Posledních pár týdnů před volbami je Američan zvyklý být doma vyrušován telefonem a pěšími návštěvami. Když jako dobrovolníci chodíte s kolegou ode dveří ke dveřím, ví domácnost okamžitě, o co jde, a pokud vám po zazvonění otevře, máte štěstí.

Situace je ale jiná, když je kolega americký černoch a vy běloch (řekněme Mike a Martin). Tahle kombinace vám otevře dveře skoro každé bělošské domácnosti, která volí levici.
Uvítá vás velký úsměv, bodrost a dobrá nálada - co ale vydrží jen do momentu, kdy se představíte jako dobrovolníci v kampani republikána. Přátelský pár učitelky základního stupně a doktora práv z firmy, která se specializuje na žaloby za různé újmy, ztuhne, vysouká ze sebe, že vaši brožůrku a informace nechce, a změří si vašeho černošského kolegu pohledem nechápavým a pohrdavým.

Zatímco já jsem pro ně jenom protivník nízké inteligence a chybných názorů, Mike je pro ně zaprodanec, co se upsal ďáblu za mrzký peníz. (Jazyk americké levice na toto téma silně připomene, jak Rudé právo psávalo o emigrantech.)

Skutečnost je, že Mike od Velkého Bílého Otce nic nechce a je republikán, protože chce pracovat pro sebe a stát z něj ždímá, co se dá.
Z jeho peněz pak vláda zajišťuje nadprůměrné platy státním zaměstnancům jako té učitelce, která by mimochodem ve čtvrti, jež není minimálně z 95 % bílá, nebydlela ani za nic.

Martin Luther King prohlásil, že sní o národě, kde budou lidé posuzovat jeden druhého ne podle barvy pleti, ale podle jakosti charakteru. Mike je v tomto směru mnohem dál než třeba president Obama, pro kterého je obžaloba z diskriminace užitečnou politickou pomůckou.

Takže: kdo hledá v Americe rasismus, musí začít u politiků a stoupenců strany, která se neustále bije v prsa s tím, jak je proti rasismu.

* Ronald Kessler, kniha "Inside The White House"

Meriden, USA

Blog O Americe



zpět na článek