V pondělí 18. června poctil Prahu svou návštěvou známý britský europoslanec a snad nejhlasitější kritik Evropské unie Nigel Farage ⃰. Součástí jeho nabitého programu, v němž nechyběla ani schůzka s prezidentem republiky, bylo i veřejnosti otevřené podvečerní setkání v budově ČSVTS na Novotného lávce. Jeho vystoupení bylo energické, zábavné, přesto však věcné, slovem strhující. Očekával-li od jeho návštěvy předseda Akce D.O.S.T. Michal Semín (právě toto konzervativní sdružení celou návštěvu zorganizovalo), že "vlije českému euroskepticismu trochu té čerstvé krve do žil", pak se domnívám, že taková očekávání nebudou zmarněna. Troufám si tvrdit, že Faragova plamenná slova stran demokratické revoluce, která se v Evropě začíná šířit, padla na úrodnou půdu. A právě otázce "demokratické revoluce" se v následujících řádcích budu podrobněji věnovat.
V prvé řadě musím zdůraznit, že pojem demokratická revoluce považuji za metaforu. Nikoli snad proto, že bych chtěl jakkoli oslabovat či zastírat jeho význam, nýbrž proto, že není přesným vyjádřením toho, oč by ve skutečnosti mělo jít (nutno ovšem poznamenat, že z hlediska řečnického je svrchu řečený pojem velmi vhodný). Jde především o samotný obsah revoluce, neboť ta je ze své podstaty převratem náhlým, zřídkakdy trvajícím léta. Ale co je ještě důležitější, bývá krokem progresivním, krokem vpřed, avšak v tomto případě by alespoň podle mého názoru mělo jít spíše o krok zpět, o návrat, a to bez jakéhokoli negativního zabarvení toho slova. Není potřebí budovat zbrusu nový demokratický řád, naopak je třeba jej vzkřísit tam, kde již zhynul, a posílit, kde ještě přežívá. Snad by tedy bylo vhodnější používat pojmu demokratická restaurace.
Krom toho se nedomnívám, že stav občanstva a občanství v jednotlivých státech Evropské unie je na takové úrovni, aby byla náhlá transformace něčím, po čem bychom měli prahnout a oč za každou cenu usilovat. Jen si představme tu situaci, že dojde k odříznutí svou povahou protidemokratických unijních institucí od těla národních států. Nejsem si jist, zda by občané byli schopni jednat zodpovědně a v souladu s označením, jakého jsou nositeli, tj. občany, zda by jen pasivně nepřihlíželi tomu, co by se dělo, zda by nevyslyšeli hlasů radikálních, především komunistů, kteří by tak jen využili situace a započali by staronové projekty vytvoření "spravedlivé" společnosti. Snad mohu být nyní některými ze čtenářů obviněn, že se vlastně kloním k těm, kteří jsou pro zachování Evropské unie, že nesouhlasím s politikou, již reprezentuje například Nigel Farage. Takový čtenář by se však mýlil, neboť po celou dobu mířím k jedné věci, a to potřebě "osvětové" činnosti. V čem spočívá?
Občanské vědomí je v současné době – alespoň já tak soudím – žalostně nízké. Lhostejnost a pasivita, nezájem o věci veřejné, jakýsi komplex méněcennosti, jemuž se snad mnozí mohou poddávat, cítíce se zcela bezbranní vůči zlovůli politiků a bruselské nomenklatury, to jsou symptomy nemoci, kterou demokracie zažívá. A obávám se, že rozbití unie za takového stavu by nepřineslo restauraci co možná nejplnější svobody, neboť značný podíl lidí je náchylný k myšlenkám nedemokratickým, ne-li protidemokratickým.
A co tedy dělat? Především bojovat na dvou frontách – v Bruselu a doma. V Bruselu je potřeba pokud možno napadat plány, s kterými tamní autokraté přicházejí, bránit jim v prosazování jejich zvrhlých idejí a doma působit na veřejnost, možno říci vychovávat ji tak, aby byla připravena ujmout se správy vlastního státu; tento těžký úkol zajisté nepřináleží pouze příslušné politické straně, naopak velkou roli by mohly sehrát kupříkladu církevní instituce. Naše vlast se již nikdy nesmí stát předmětem experimentů v rukou snílků, pro něž je jejich utkvělá představa o nové společnosti přednější než svoboda. Bez účasti co možná nejširších vrstev lidí nemůže demokracie dlouhodobě fungovat.
Jsa si vědom toho, že výše naznačený úkol je dlouhodobou záležitostí, kritizuji představu o demokratické revoluci v neodvozeném, základním slova smyslu. Budiž ovšem metaforou postupné transformace, jež přinese rozklad protidemokratické Evropské unie a restauraci národních demokracií, které za účasti celých národů umožní širokou svobodu pro jednotlivce, kulturní svébytnost, historickou kontinuitu a propojení s tradicí, jež je v současnosti zadupávána. Nač propojení s tradicí? Odpověď je prostá: Nemůže být totiž svobody bez křesťanství – o tom však až v dalším článku.
⃰ Poznámka redakce: Projev Nigela Farage a jeho odpovědi na otázky (vše v angličtině) na psím YouTube