Veto Ruska a Číny proti rezoluci o Sýrii v Radě bezpečnosti vyvolalo zuřivou reakci některých světových politiků, médií i veřejnosti. Kromě zmíněných dvou států všech zbylých 13 členů Rady bezpečnosti hlasovalo pro rezoluci, která vyzývá prezidenta Bašára Assada k odstoupení. Rezoluce podpořila plán přijatý Ligou arabských států, jehož cílem bylo několikaměsíční násilí ukončit. Rusko, pro které Damašek představuje klíčového spojence v oblasti, myšlenku intervence v Sýrii, kterou by přijetí rezoluce v podstatě umožnilo, vnímá jako narušení syrské suverenity a navíc posiluje svou námořní přítomnost ve Středozemním moři. Čína v nátlaku na Assada spatřuje skrytý motiv směřující k izolaci Íránu, jehož ohrožení Západem nechce dopustit. Je rusko-čínské veto otázce rezoluce za odstoupení prezidenta Assada výrazem bezbřehého cynismu nebo prostou snahou o vytváření mocenské rovnováhy, které není cizí žádné velmoci?
Média postupují v otázce syrských násilností podle zavedeného scénáře, který se osvědčil během revoluce v Egyptě, stejně jako během války v Libyi. Proti lidu, který se domáhá práv a svobod údajně stojí vláda, která odmítá jakoukoli diskusi o reformě politického systému a veškeré známky nepokojů brutálně potlačuje. I v případě Sýrie chybí ohlas nějaké hlubší analýzy popisující daný stav věcí. Argumentace ve stylu "lid versus vláda" svádí k dojmu, že vládu a současný režim netvoří "lidé". Pravda je ovšem taková, že před rokem se v Sýrii nestalo nic jiného, než že dramatické události arabského jara rozdmýchaly doutnající konflikt dvou skupin obyvatelstva, jejichž nerovnovážné postavení je dlouhodobě stavělo proti sobě. Většinu úřadů drží v rukou a členy důstojnického sboru jsou alawité, v rámci Sýrie a islámu menšina, kterou především sunnitští muslimové považují za odpadlickou sektu. Sunnité naopak tvoří většinu obyvatel Sýrie a považují své postavení v Assadově režimu za nerovnoprávné, a to přesto, že Assad snaží dlouhodobě podporovat jednotu syrské společnosti (vzal si například sunnitskou manželku).
Část syrského obyvatelstva se obává, že konec současného režimu by podkopal jejich postavení, jistoty, statky a pravděpodobně svobody. Za Assadem stojí všichni alawité a většina syrských křesťanů, ale i šíitských muslimů, přičemž tyto skupiny mají různé důvody, proč si přát zachování Assada u moci. Jádro protivládních protestů představují především sunnitští muslimové, podporovaní Západem i Saúdskou Arábií jako "syrský lid", nicméně v jejich boji je podporují také islamistické milice především z Libye (vláda libyjské Národní přechodné rady také byla první, kdo syrskou opozici uznal jako legitimní vládu). Situaci komplikuje syrské spojenectví s Íránem a úloha Turecka, které Sýrii považuje za prioritní sféru zájmu a nechce eskalaci násilí, stejně jako opakování libyjského scénáře ve svém bezprostředním sousedství. Máme co do činění s národní tragédií, kterou může jednostranný postoj ve smyslu "Assadův režim musí padnout za každou cenu" ještě zhoršit.
Západní rétorika o lidských právech, která v poslední době provází protivládní nepokoje na Blízkém východě, je ve skutečnosti poměrně pokrytecká. Když před rokem přišlo zcela nečekaně tzv. "arabské jaro", byly zaskočeny nejen místní feudální a diktátorské vlády, ale i veřejné mínění a politické elity samotného Západu. Protože původně byli tímto povstáním ohroženi především klíčoví spojenci západních států, ale zároveň nebylo snadné opustit propagandisticky účinnou dikci o lidských právech, vytvořila se potřeba situaci personifikovat, pojmenovat jasného nepřítele a strhnout pozornost na konkrétní stát. K tomu výborně posloužila Libye.
Do podobné pozice se nyní dostal Bašár Assad. Může si snad někdo myslet, že se Assad po všem, co se událo v posledním roce, dobrovolně vzdá moci? Libyjská lekce současného syrského prezidenta naučila, že bezletová zóna nad Libyí nakonec vyústila to, že libyjského vůdce, který se jen pár týdnů před svou smrtí objímal v Paříži s francouzským prezidentem, zapíchli s podporou britského a francouzského letectva kdesi v poušti povstalci. Proč by si měl Assad myslet, že dopadne lépe? Bude bojovat do úplného konce. S dodávkami ruských zbraní a za předpokladu, že Moskva nebude přesvědčena ke změně stanoviska, má šanci povstání když ne porazit, tak dlouhodobě umlčet. Má Moskva, chce-li být brána za seriózního partnera, zapotřebí tak cynický přístup k problému?
Kritický pohled nás dovede k tomu, že se chová zcela v logice mezinárodní politiky a naprosto stejně, jako její dnešní kritici na půdě Rady bezpečnosti OSN. Jen se vyměnili strany a znaménka.
Jestliže platí, že Rusko a Čína svým odmítavým postojem k rezoluci proti Assadovi mají na rukou krev "syrských civilistů", všechny ostatní státy Rady bezpečnosti by mohly stejně tak mít na rukou krev civilistů v Bahrajnu a Saúdské Arábii. Když byla střelbou umlčena arabská jara v zemích, kde hrozilo nahrazení starých struktur šiítskou (tedy proíránskou) opozicí, nejednalo se o žádné rezoluci, která by tamější vůdce vyzvala k odstoupení. Psát o složité situaci přímočarým stylem a odvolávat se na univerzalitu lidských práv je politicky i mediálně účinné. Jenže praxe mezinárodní politiky ukazuje, že váha života civilisty bohužel stoupá a klesá v závislosti na míře prozápadní poplatnosti režimu a vzdálenosti od strategických přístavů.
V Sýrii je rozehrána daleko složitější hra. Jde v ní o Írán, o otestování, co může Západ očekávat v nadcházejících letech od Číny, a v neposlední řadě o udržení amerického vlivu na Blízkém východě navzdory komplikacím v Afghánistánu, Iráku i Pákistánu. Proti tomu nelze nic namítat, ale prodává se to hůře, než boj proti zosobněnému zlu jménem Assad.