Neviditelný pes

EVROPA: Příliš silné Německo jako evergreen

30.1.2012

Ještě poměrně nedávno bylo téměř nemožné vyslovit myšlenku, že Německo v dohledné době bude zase výrazně určovat dění v Evropě a jeho politika nutit ostatní Evropany k přemýšlení: Co bude s Německem - a co bude s námi a hlavně co s demokracií. Ta se nám z vedení EU vypařila během pár měsíců. Jedovatý bonmot železné lady Margaret Thatcherové z doby slučování NSR a NDR, že "Mám tak ráda Německo, že bych chtěla, aby byla dvě", je jen jinak řečená stará pravda: "Buď bude Německo evropské, anebo Evropa německá." Viz např. čas. "New Statesman" – (Richard J Evans) - Mýtus o Čtvrté říši, nebo úvaha v Atlantis Council Strategický vliv Game 5: německá Evropanebo evropské Německo? od Juliana Lindleye, člena Atlantické rady (NATO), a to Strategické skupiny poradců, který je zároveň profesorem vojenského umění a vědy na Královské vojenské akademii v Nizozemsku.

Dokonce se začínají objevovat dříve naprosto nepřípustné, politicky nekorektní výroky i v našem tisku. Dnes všichni papouškují starou myšlenku Václava Klause, že euro je nepovedený, nesmyslný a nebezpečný produkt - ovšem nejenže se mu nikdo neomluví, ale dokonce to často píší titíž, kteří jej ještě nedávno označovali za politického a ekonomického zločince.

Začátek – dámy prominou - ekonomického a politického průseru eura a dnešní EU hezky popsal spisovatel Ota Filip žijící již čtyřicet let v emigraci v Německu, kde strávil léta mezi voliči CSU. Říká: "Když se Francie dohodla s Německem na euru, šlo o obvyklou evropskou politiku (vzájemných lumpáren, dodávám já).

Francouzský president i německý kancléř Kohl se moc radovali, jak jeden na druhého vyzráli. Socialista (a obvyklý francouzský xenofob, který kombinoval projevy odporu, nepřátelství, ale i nedůvěry ke všemu cizímu spolu s pocitem nadřazenosti) byl šťasten že se mu podařilo sprovodit ze světa německou marku, proti níž neměl frank žádnou šanci. Konservativec a německý "otec sjednotitel" Khol pak byl přesvědčen, že se mu s pomocí Francie podaří vytlačit z Evropy a světového obchodu US dolar a nahradit jej Německem ovládaným eurem. Jak dále říká Ota Filip: "Mitterand se nikdy nezbavil nedůvěry k Německu a Kohl zase neodpustil, i když to nikdy veřejně neřekl, Američanům, že dvakrát ve 20. století zničili plány německého císařství a nacismu na ovládnutí Evropy."

Je to jako povodeň anebo tsunami, ta náhlá krize Evropy a eura. Vládnoucí postmarxistická intelektuální levice v Evropě v posledních třech dekádách dokonale umrtvila heslem "politické korektnosti" diskuzi o Evropě a Německu. Skutečnost se však nedá nikdy natrvalo zamalovat řůžovou barvou a polepit politicky korektními hesly. Německo rostlo a rostlo.

Poražené a násilím zpacifikované Německo si však uchovalo, jak říká Stanislav Komárek v časopise Vesmír, v téměř nezměněné míře hrdost na národní úspěchy typu "německá kultura, německá věda, německá technika, německé umění". Představa, že v Německu se dělá vše, od sociální politiky přes ochranu životního prostředí až po rozvojovou pomoc nejlépe, není dnes o nic slabší než v dobách, říká Komárek, kdy bylo Německo "über alles". To pak určuje pohled německých politiků na vlastní důležitost a "opravňuje je" poučovat a dirigovat ostatní. Jsou, alespoň ve svých očích, přeci nejlepší…

Nezapomínejme také, že Německo je jedním z mála států, který neví, odkud až kam je jeho hranice (což se jinak vyčítá Rusům). Namátkou - hranice na Odře a Nise, Sudety, Východní Prusko atd. Navíc si postupně pěstuje vnitřní přesvědčení, že oni byli vlastně obětí největších zločinů hlavně za druhé světové války a po ní, ze strany ostatních, " méně civilizovaných kultur".

V okamžiku, kdy euro, politika byrokratického vládnutí z Bruselu a tzv. sociální stát ve spojení s ekologickým šílenstvím a populační krizí poslaly Evropu do kolen, vyšla pravda najevo. "Tajným" hegemonem je Německo. Euro totiž nejvíce pomáhalo nesilnějšímu - tedy Německu – to už je prostě jeden ze základních ekonomických zákonů. Francie, v posledních dvaceti letech politický a ekonomický přívažek Německa, si zajistila neuvěřitelné množství peněz z různých fondů Unie, takže slušně přežívá. Nakonec však tahle politika dohnala nás všechny. Prostou vahou síly počtu obyvatel a také hospodářskou silou Německa se Unie nenápadně změnila na "osvícený absolutismus". Čím je Unie dnes a čím bude zítra, není úplně jasné. Rozhodně však není demokracií suverénních a svobodných národů.

Přesně to vystihl jistý slavný německý europoslanec Martin Schulze (dříve silně kritický k ČR). Toho proslavil Berlusconi po celé Evropě ve známém incidentu. Po urážlivých vyjádřeních Schulze na Italy a jiné podobné nezodpovědné lemply, které nejen italský politik chápal jako německou aroganci, Berlusconi pravil: "Pane Schulzi, znám v Itálii jednoho filmového producenta, který točí film o nacistických koncentračních táborech. Navrhnu vás na roli kápa." To se stalo v červenci 2003 na plenární schůzi Evropského parlamentu.

Nedávno se Schulze stal novým předsedou Evropského parlamentu. Jeho plány jsou obrovské a po zvolení v EU parlamentu pravil: "Zasadím se o to, aby Parlament získal silný hlas." Přitom se jasně vymezil i vůči evropským politikům (tedy spíš k duu Merkozy): "Kdo si myslí, že může zajistit více Evropy a přitom méně parlamentarismu, tomu nyní vyhlašuji boj." Dále prohlásil: "Musíme dát našim slovům větší váhu. Záleží zvláště na tom, abychom jednali s Radou jako rovný s rovným."

Stěžují-li si politici malých evropských států na způsob, jakým se zmocnilo vlády duo Merkozy, vadí to zřejmě i některým Němcům (kancléřka je z CDU-CSU a Schulze z SPD). Nikým nekontrolovaná tajná jednání dua Merklová-Sarkozy, kdy téměř vše diktuje Merklová a její politická skupina, jsou vedena pod heslem "nutnosti zabránit nejhoršímu". Vedou však právě k tomu nejhoršímu, co se může stát. K rozpadu Unie a vlastně Evropy na uzavřené a mezi sebou si nevěřící si státy.

Německý předseda Parlamentu EU Schulz jednání dua Merkozy veřejně a hlasitě označil za "krok zpět do časů, o nichž jsme si mysleli, že už jsou dávno za námi". Vyjádřil se velice tvrdě: Podle něj připomínají "politiku v době Vídeňského kongresu v 19. století", kdy "platila zásada bezohledně a bez demokratické kontroly prosazovat národní zájmy (tj. velkých států na úkor menších)". Hlavními postavami tehdy byl Metternich za Rakousko, Fridrich III. za Německo, Talleyrand za Francii.

Vývoj vypadá tak, že Německo bude v případě nezvládnutí krize označeno za ekonomického a politického agresora –zvláště pokud Sarkozy prohraje volby- a zvýší se dnešní latentní nedůvěra, podobně jako v Řecku, Itálii, Polsku i jinde dlouho skrývaná nenávist velké části obyvatel vůči Němcům. To je to poslední, co bychom si měli přát. Ale záleží to ,zda se to stane, hlavně na Němcích samotných.

Podle deníku Financial Times Deutschland chce Schulz být "bojovným předsedou", a hlasitým zástupcem demokratického parlamentu který bude spolurozhodovat s kancléřkou Merkelovou a prezidentem Sarkozym. Otázka je, zda se jej Merkozy budou oni na něco ptát.

Z našeho hlediska by snad bylo pro zlepšení orientace lidí dobré přestat masírovat české čtenáře a přes ně politiky tvrzením, jak jsou Poláci radostně pro a my se stáváme osamělými a nedůvěryhodnými. Mimořádný pro-eurounijní a pro-německý projev Sikorského, polského ministra zahraničí z 28.listopadu 2011 lze považovat spíše za výjimku a polsko-západní postoj jen části Poláků. Protože tento muž representuje vedle postkomunistů Polska hlavně politickou levicovou špičku západních intelektuálů. Široce se v našem tisku citovala jeho věta "Určitě jsem první polský ministr zahraničí, který řekne: Začínám se míň bát německé moci než německé nečinnosti."ale nikde jsem neviděl citovat tomuto výroku předcházející větu: "V první řadě žádáme Němce, aby uznali, že ze stávajícího uspořádání věcí těží nejvíce…."

Polsko má také poněkud jiné názory, jak uvedla např. Gazeta Wyborcza v článku "Konec mýtu o rovnosti" (Jacek Żakowski 18. 1. 2012). Levičáci a eurohujeři se obyčejně mohou téměř pošetit z toho, co tyhle noviny napíší a jásají nad tím. V tomto případě je nějak ticho po pěšině. Článek příliš nekonvenuje s názory politických korektníků, přátel multi-kulti a TOP 09. Budu citovat jen začátek:

Návrh nové evropské smlouvy, snížení ratingu devíti členských států agenturou Standard & Poor’s a výtky vůči Maďarsku: toto vše dnes poukazuje na skutečnost, že velké členské státy EU si prosazují své na úkor těch menších… Události posledních tří týdnů zbavily Evropskou unii definitivně roušky pokrytectví spočívající v přesvědčení, že státy, které ji tvoří, si jsou přes všechny své rozdíly rovny... Rozhodovací procedura a rozložení hlasů v Parlamentu, Komisi a Radě (EU), o nichž se v rámci Lisabonské smlouvy tak pracně vyjednávalo, je v troskách. Určitou dobu bude Unie fungovat jako kdysi fotbal, kdy jej sice hráli všichni, ale jen Německo vyhrávalo. Celý článek naleznete zde.

Situace, kdy spojené síly Německa, Francie a zadlužených německých a francouzských bank dělají z Unijní smlouvy cár papíru a silou a vyhrožováním nutí malé státy jako ČR, Finsko, Belgii, Irsko atd. (jak přiznal finský ministr zahraničí) platit za neschopnost a politický fanatismus eurohujerů, nemůže vést k ničemu dobrému.

Myslel jsem si na letošní dovolenou v Řecku. Zdá se že pojedu do … nikam.



zpět na článek