Patálie tetičky demokracie aneb K čemu může být dobrá krize
Dokousnu, co jsem minule načal: čím a jak může být současná krize užitečná demokracii, sociálním a právním systémům a vůbec celému tomu souboru zřízení, jimiž žije a dýchá Západ. Poslední dobou trochu ztěžka, čemuž se mnozí diví, ale nemají proč: co se nevyvíjí, zakrňuje. A demokracie… ne že by se neměla kam dál vyvíjet, ale jaksi o to nestojí. Pohlédněme, kdy naposledy udělala krůček dopředu nebo vůbec někam: nemýlím-li se, bylo to v dobách císaře pána. Od té chvíle zůstala vězet na dosaženém stupni, prohlásivši se za vládní systém když ne dokonalý, aspoň nejdokonalejší ze všech nedokonalých. K dovršení všeho se jí dostalo zdánlivého potvrzení: zhroucením sovětského imperia jí ubyl poslední vážnější soupeř na poli ideologickém, i zdálo se, že povládne na věky, jediná, neměnící se, bezkonkurenční, že nastal onen konec dějin, jak o tom napsal knížku Francis Fukuyama. A ono houbičky, milý pane Fukuyamo. Dějiny se rozjely, až strach jímá, západní demokracie (o jiných demokraciích si lze mysleti své) za nimi popobíhá, ztrácí krok, nestane-li se něco zásadního, nedoběhne, kdoví v čem skončí. Neboť čas klade otázky, na něž nedovede odpovědět, leda napůl a pokrytecky, přináší problémy, jež nedokáže či ještě spíš není ochotná řešit, vymýšlejíc si místo toho různé… ale nechci být nezdvořilý. Apokalyptické přemnožování lidstva, s ním spojené přečerpávání nerostných zásob, rabování přírody, energetické hlavolamy, obklopení civilizacemi přinejlepším lhostejnými, ale také už docela pěkně útočnými, přeplavování vlnami běženců dychtivých účastnit se západního blahobytu, aniž by byli schopni či ochotni k němu přispět, kdo ruce má, ten je natahuje… a tetička demokracie o centimetrech, co o ně jednou má nebo nemá nastoupat moře. O jaderné energetice, která nám to tady, spaste duši, rozmlátí na cimpr campr, když hned všechno atomové nevypneme, nezrušíme, nezakážeme, s prosíkem do Rijádu, do Moskvy nepoběžíme. Jdi se vycpat, tetičko. Jestli dost rychle nepřijdeš k rozumu, čeká tvé stádečko sbírka malérů, proti nimž jsou všechny klimatické hrůzy znásobené stovkou Fukušim ještě holé povyražení.
Naštěstí přikvačila právě včas světová finanční krize, aby tetičce demokracii uštědřila výchovný štulec. Nadchází doba starostí a odříkání, už stěží se vrátí ten bezmyšlenkovitý živůtek, jemuž byl západní občánek uvyklý… zato ale se možná – možná, pravím – demokracie začne vracet na cestu, z níž nikdy neměla uhýbat, za fangličkou zářných zítřků se rozbíhat. Na cestu prozíravosti, zodpovědnosti, rozmyslné úspornosti, myšlení ne od voleb k volbám, nýbrž na generace dopředu. Ráda, to se ví, se navyklých móresů zbavovat nebude. Nezbude jí ale nic jiného, protože, Pánubohu a krizi budiž chvála, na další roztančené hýření a šlechetných, leč nezaplatitelných ideálů honění nejsou prachy, nejsou a nebudou, amen. Určité změny jsou znát už nyní; popřemýšlejme o nich a pokusme se odhadnout pokračování.
Není na tom světě ústavy, která by neprohlašovala, že všechna moc vychází z lidu. To ovšem není víc než velebná fráze; jest dostatečně známo a zkušeností prokázáno, že moc ve státě nevychází z žádného lidu, nýbrž z partají. Lid může jednou za čas potvrdit ve funkcích tou či onou partají předhozené panáky nebo je také nepotvrdit, což vyjde nastejno, protože koho předhodí konkurenční parta, nebude ani o mnoho lepší, ani horší. Volebním programům pak nevěří nejen stokrát oklamaný lid, nýbrž ani pes, ba ani partajníci sami. Nicméně dosud existoval mezi partajemi jakýsi zbytek rozdílu. Takzvaně levicové se sice dávno už neoháněly Marxem a proletářskou revolucí, ale ještě pořád předstíraly soucit s prostým, chudým atd. lidem, v tom zájmu rabujíce a dluhy zatěžujíce chronicky vymetenou státní kasu. Partaje takzvaně středové či občanské (strana pravicová hodná toho názvu je úkaz vzácnější než pták ohnivák) činily totéž, leda o něco upejpavěji a za doprovodu jiných hesel. S tím je teď bohdá nadlouho a snad natrvalo konec; i můžeme se ptát, k čemu si ještě partaje pěstujeme a neblíží-li se čas, kdy se demokracie obejde bez nich. A ne-li úplně, je přinejmenším myslitelné, že budou rády nerady, rychleji či pomaleji opouštět roli rozdávačných Mikulášů a podávat k volbě jiná, reálnější témata: obranu západní civilizace, návrat k hodnotám opuštěným kdysi v honbě za zajícem pokrokovosti, vymanění ze závislosti na ropných a jiných vyděračích, a takových věcí více. Jelikož v tom nelze očekávat jednotu, mohlo by se vrátit, co dělá demokracii demokracií: soutěž myšlenek, občanský zájem a iniciativa, slůvko "my" namísto zájmena "oni". Jestli i něco víc a vyššího, přímá demokracie švýcarského typu například… ale nerad bych míchal své osobní zaujetí do obrazu budoucnosti.
Zopakujme si: má-li být ozdravění státních financí něčím víc než hlučným plácnutím do vody, musí splňovat dvě podmínky: přednost přirozeného vývoje před umělými zásahy a přednost práce tvořivé, groše do erárních pokladnic přisypávající, před všemi druhy prací neproduktivních, groše spotřebovávajících. Z toho vyplývá, co už bylo nesčíselněkrát navrhováno, nikdy však neuskutečněno: radikální ořezání výhonků veřejné správy. Kdo to zkusí naopak, veřejnou správu z úsporných opatření vyjmout a místo ní přimastit daně tvořivé práci, dočká se nikoli vyřešení, nýbrž prohloubení celého problému. Ořezávání výhonků se pak nesmí dít rozdělením téhož objemu práce na menší počet zaměstnanců, jak je starým a neúčinným obyčejem, ale omezením agendy na úkony k dobrému chodu veřejné mašinky opravdu nezbytné. Co se stane, bude-li vypuštěn tento paragraf, tato směrnice, toto nařízení? Že dohromady nic? Že neslouží ničemu než rozdělení zodpovědnosti na více figur, popřípadě zbavení jakékoliv zodpovědnosti? Pak pryč s tím! A jelikož ryba smrdívá od hlavy, minou se úsporná opatření účinkem, mají-li zasáhnout spodní vrstvy společnosti, vrchní patra však ponechat bez úhony. Potřebujeme vlastně, kdyby hrom na koze jezdil, ty stovky poslanců obou sněmoven? Beztak všichni hlasují a návrhy podávají ve smyslu usnesení partajních sekretariátů; zgruntu vzato, stačil by jeden poslanec za každou partaj jakožto zástupce takového a takového dílu voličstva. Aniž by bylo nutné hned na kdeco zřizovat extra úřady, ba ministerstva plná služebníků neužitečných, tajemníků, mluvčích, referentů, ocmrdů a příživníků… omlouvám se, že už zase začínám s tím Švýcarskem, ale ministerstev mají Švýcaři ze zákona ne víc než sedm a hladomor zatím kvůli tomu pod Alpami nevypukl. Ba ani skutečnou hlavu státu nemají, nýbrž si ten vznešený úřad popořadě předávají páni ministři jako přidružený melouch. Ne že by bylo nutno hned všechno napodobovat; nicméně ukazuje švýcarský příklad, co stát ku svému provozu opravdu potřebuje a co mu slouží leda k okrase či k zaopatření vybraného počtu partajních borců dobře výživnými postíky.
Tím jsou zdaleka ne vyčerpány, ale aspoň naznačeny způsoby, jimiž může být dosaženo úspor z vlastní vůle politických vůdců. Nyní přichází na řadu, co nám a celému Západu mohou, vůle nevůle a politik nepolitik, seslat na rozhýřenou hlavu neúprosné automatismy dlouhodobé krize. K výběru se nabízí především zbrzdění až zastavení šlechetných – skeptik by mohl říci bláznivých - projektů ku spáse lidstva. Ještě vloni touhle dobou si západní vlády – jiné ani moc ne – jen tak pohazovaly stamiliardami dolarů v obřadu zažehnávání katastrof, co jich má lidstvu nadělit oteplování atmosféry. Dnes, jak lze pozorovat, zaznívají takové řeči zdrženlivěji; a naše vnuky, konfrontované s mnohem zapeklitější realitou, mohou o něco se vzedmuvší mořské hladiny, o stupeň, o dva nastoupavší teplota ovzduší, pohnout leda k trpkému pousmání. I lze očekávat splasknutí té bubliny, k velké úlevě veřejných financí i kapsy občanovy. Rovněž v oblasti energetické přistřihne patrně blízká budoucnost křidélka mnohému bujnému vyskakování. Rozjásaní vizionáři malují obrázek energetického ráje, v němž se o svícení, topení, pohon vlaků a jiné rozkoše postará sluníčko a vítr, pominuvše stydlivě, že se ten zázrak neobejede bez mnohonásobného příspěvku z daňového pytlíka, než zač stojí celá takto vyprodukovaná energie. I jest očekávati útlum i těchto smělých projektů, majících tu mrzutou vlastnost, že jejich naplnění nestojí v cestě nic, jen ty bídné prachy. Týž osud lze předpovědět další ušlechtilé snaze, jíž se až posud s nevšedním zaujetím oddával Západ; a nelze dostatečeně zdůraznit, že jen a jen on. V miliardách a bilionech se koupající arabské šajchy a emíry či z vývozu bezkonkurenčně levného zboží tyjící čínské pseudokomunisty ve snu nenapadne odsypat omrvinku chudým této planety, takoví troubové jsme jen my. A na závěr otesánek nejnenasytnější, jenž slove Sociální stát, kolik chceš miliard mu do chtřánu syp, jeho hlad neukojíš. Také jemu je souzeno se potenku mít; a ač vím, jak neslýchaného se dopouštím kacířství, stejně jako ve všech ostatních případech je to tak dobře.
Splasknutím klimatologické bubliny snad Západ uspoří pár miliard – ty báchorečné sumy, jimiž se přebíjeli navrhovatelé, by to beztak nebyly – a vrátí demokratickou věrchušku z výšin luzných přání na půdu syrové možnosti. Krizí vynucené upuštění od iluzorních chtíčů na poli energetickém může kromě obrovské úspory přinést i něco víc: uznání skutečnosti, že stoprocentní bezrizikovost neexistuje a existovat nemůže nejen v oboru elektrárenském, nýbrž ve veškeré přírodě a vesmíru. Neboť dosažení bezrizikového stavu se rovná nehybnosti a nehybnost je rovna zániku; kdyby bývali lidé minulých věků zaujímali k fenoménu rizika totéž stanovisko jako naši zelení nabadatelé, nejen Amerika s Austrálií by zůstaly neobjeveny, ale ani z větve na větev bychom dosud neskákali. I naučí se bohdá západní člověk opět žít s riziky, nezbytnou podmínkou vývoje, byť i riziky nevelkými.
Co se pomoci nuznějším částem planety týče… já vím, že zní necitelně, co se teď chystám napsat. Ale uvažme: od konce koloniální éry zasypává Západ tzv. rozvojové země zlatým deštěm miliard a snad už bilionů a ony jsou pořád stejně rozvojové, ne-li ještě o hodný kus rozvojovější. I jest nabíledni, že cosi jde šejdrem. Co asi… inu, ne žebrák dělá almužnu, nýbrž almužna žebráka. Půlstoletím milosrdného rozsévání rozvojové almužny snad Západ ulevuje svému svědomí – a ukažte mi druhou civilizaci, která by tou chorobou ducha trpěla – chudé polovině světa však spíš škodí. Nejméně čtvrté generaci tamních lidí už poskytuje školení v nezodpovědnosti za vlastní život, s nebývalým zdarem vytváří žebráckou mentalitu, v mnoha případech se jí podařilo zničit tradiční řemesla, dovozem potravin za minimální nebo vůbec žádnou cenu podvrátit zemědělství. Nečekal bych, že se vlivem krize celý ten kolotoč úplně zastaví; už jen uvážlivější postup však může přivodit obrat z natahování prosebných rukou k využití vlastních sil a možností. Které například, tážete se… nu, stačí si vyťuknout na počítači mapu světové chudoby: uzříme, že se kryje s mapou příšerného, nezodpovědného přemnožování. Zastavení nebo aspoň redukce té záplavy na rozumnější míru v možnostech třetího světa bezesporu je; pakli jej k tomu přimějí průvodní jevy krize, bude ušetřen - a my s ním - kataklysmatu srovnatelného snad jen s vyhynutím druhohorních velejštěrů. Rozvojová pomoc by to byla bezesporu velevýznamná.
O našich slavných a přenezbytných, za holou svátost pokládaných sociálních systémech platí v jisté obměně totéž. Také ony byly a jsou vysoce účinnou školou nezodpovědnosti, myšlení od snídaně k večeři, ani jim by neuškodilo přibrzdění, schopnosti vlastních mozků a paží připomenutí. Aby se práce zase začala vyplácet, aby se pomoci dostávalo osobám skutečně potřebným, bez vlastní viny v nouzi upadnuvším, nikoli lajdákům z přesvědčení a z povolání. Aby se péče a ochrana státu týkala ve vyšší míře občanských vrstev hodnoty vytvářejících než je konzumujících… nu ano, před každými volbami vídám plakáty plné takových a podobných výzev. Nestalo se však nikdy nic, neboť nikoli občan pilný a tvořivý, nýbrž osůbky nevalného zájmu a chabých schopností se dají snadno ovlivnit plakátovou agitací, ony především jsou prostředím, z nějž pramení moc politiků. Pakli současná krize přinutí služebníky státu k méně bohatýrskému rozsévání sociálních dobrodiní, může přivodit obrat k zodpovědnosti a, kdožví, třeba i k demokracii zbavené svých dnešních nedostatků.
Pakli ano, bude to stát za trochu nejistoty, sebezapření, snad i nouze. Pakli ne, pakli to Západ bude mydlit dál, jak je zvyklý, dluhů splácení, dluhů hromadění, oddalování, polovičatosti, vlci nažraní a kozičky celé, slavných cílů vytyčování a hned zítra zapomínání… nu, jsou myslitelné i horší scénáře než zhublá peněženka a plná hlava starostí. Pane náš, jenž jsi na nebesích, dejž nám sílu a rozum, neboť se zdá, že toto století nebude veselé.
Hannover, 8. ledna 2012