Žijeme v době, kdy technický rozvoj, informační exploze a nemocná polodemokracie napomáhají tomu, že nás předbíhá a společenský prostor zaplňuje násilí, hrubost, bezohlednost, natažené ruce korupčníků. Zhroucený právní systém nejenže těmto tendencím nebrání, ale je sám faktorem, který jim dává přidanou hodnotu.
Musíme být vděčni, že existují příklady se zcela jinými, pozitivními charakteristikami. Jejich střípky nacházíme i ve své blízkosti. Děkujeme za každý odvážný čin jednotlivce, za každou chytrou myšlenku, za přítele, který si zachoval noblesu. A jsme smutní, když odcházejí ze světa ti, které jsme měli rádi, kteří nás svou přítomností těšili. Také z odchodu hrdinů, kteří budou akceptováni a oceněni až další poučenou generací.
Byla to právě suma všeho pozitivního, krásného, příjemného, co jsem intenzivně vyhledával jako kompenzaci k hrůzám spojeným s opakováním padesát let starých komunistických ataků na zemědělský majetek rodiny a co pomohlo současný mnohaletý státem podporovaný zločin přežít.
Přežil jsem a s překvapením zjišťuji, že se mnou přežila i touha po všem pozitivním, po kráse v přírodě i v umění, po kreativitě, po rozvoji kontaktů s bezpočtem známých. A že je posilována setrvačností z rychlého zapomínání na utrpení z bezmoci i na jména mých mučitelů, pro svět tak nebetyčně zbytečných.
Hodně kladných příkladů v posledním půlroce je pro mě spojeno se Švýcarskem. Příklady znám z osobní zkušenosti, z vyprávění přátel, ze sdělovacích prostředků. V mnoha ohledech jsou tyto příklady pro nás nedostižnými vzory. Jsou svědectvím, jak vypadá a funguje skutečná demokracie. Jsou protikladem její české karikatury, nízké kultury vztahů u nás, stále absentujícího spolkového života, bez něhož zůstává náš život šedivý, nezáživný, nudný.
Švýcaři si podobné bezvýchodné období, jako bylo naše ve druhé polovině dvacátého století zažili v první polovině 19. století. Byli Napoleonovým satelitem, stejně jako my satelitem SSSR. Země byla plná vnitřních sporů, jako je naše dnešní. Právní stav byl mizerný, jako je tomu u nás už hodně dlouho.
Vzkříšení u nich nastalo po občanské válce 1847. Klíčové bylo prosazení kvalitního práva dle potřeb lidí, dle zdravého rozumu a zásad přímé demokracie. Více než půldruhého století tuto kvalitní demokracii už jen cizelují.
Můj přítel Jiří v posledních letech navštěvuje švýcarského kolegu od St. Gallenu, zemědělského podnikatele. V pozdním podzimu spolu loví kamzíky v horách v okolí. Švýcar jezdí na revanš k nám s podobným loveckým zaměřením.
Nedávno po obědě odjížděli z restaurace u St. Gallenu a Jiří kolegu upozornil, že jeho lovecká zbraň zůstala opřená o zeď u vchodu. Asi tak, jako necháváme před vchodem lyžařské běžky. Kolega dal najevo, že si je toho vědom. Vyzvedli pušku po návratu asi po hodině. U nás by se jednalo o trestný čin. To jen několik minut, než by zbraň byla odcizena. V zemi, kde na vsi nezamykají domy, je tomu jinak.
Píši tohle ve chvíli, kdy jsem se v naší zemi vrátil ze servisu. Vezli jsme tam auto sestry, které poškodili zloději, když odstranili zámek od garáže předevčírem v noci, včera to zopakovali. Obhlídka policistů a zápis do protokolu spolu se zápisy o jiných krádežích končily vždy v podvečer. Policejní pes by nepochybně velmi rychle v malé obci dovedl policisty k pachateli. Důvod pro málo pochopitelnou výmluvu, proč psa nepřivezou, se ukázal ve vyjádření jednoho z nich: má dvě malé děti. Policisté se bojí vesnického zloděje a svoji práci předstírají. Švýcaři zase neznají pojem vesnický zloděj.
Jiní naši policisté se bojí velkozlodějů. Také politici. Byli to právě švýcarští vyšetřovatelé, kteří důslednou prací od roku 2005 našli vypraných 12 miliard korun a zjistili, že pochází z trestné činnosti při privatizaci Mostecké uhelné společnosti, a současně odhalili, že trestná činnost provázela i prodej plzeňské Škodovky. Opakovaně žádali české úřady, aby se hlásily o dvě třetiny zadržených miliard, které patří českému státu. Psali na různá místa, pomáhal i velvyslanec. Ani po roce neobdrželi reakci. Stejný "zájem" měli Češi i o ve Švýcarsku zadržených 30 milionů korun z trestné činnosti ředitele české strategické firmy, dříve ředitele Národního bezpečnostního úřadu.
Obdivuhodní Švýcaři. Trapní, nevychovaní Češi. Není divu, že Česko je velmi vzdáleno od pozic Švýcarska, pokud jde o hodnocení podnikatelského prostředí, konkurenceschopnosti, na druhé straně korupce.
Teta mé ženy v Basileji v požehnaném věku zemřela. Jeli jsme v září na pohřeb. Zavolal jsem JUDr. Hulíkovi, milovníkovi Francie, a připravil dle jeho doporučení při cestě tam prohlídku Malé Paříže ve Štrasburku a při cestě zpět nádherného Colmaru.
Na pohřeb se jelo na velkolepě pojatý Friedhof am Hörnli. Teta s manželem a dětmi a její bratr se ženou a dětmi dostali ve Švýcarsku azyl po přepadení našimi spojenci ve slavném roce 1968. Tehdejší děti mají také děti, některé z nich jsou už rodiči další generace dětí.
Nečekal jsem, jak budu zaskočen jímavými tóny z první části Novosvětské, začátku Vltavy a série dalších českých melodií. Silné emoce z připomínky domova tak daleko od něj byly doprovázeny vděkem Švýcarsku, které poskytlo dar života ve svobodě se všemi vymoženostmi bohaté a spravedlivé země těm, kteří s námi seděli v obřadní síni. A asi patnácti tisícům dalších českých emigrantů ze stejné doby.
Před čtrnácti dny jsem se v televizi díval na dokument "Dělily nás jen hory … a železná opona" z cyklu České kořeny.
Točili ho s krajany v Luzernu, Curychu a v již zmíněné Basileji, všude asi s třemi českými rodinami. Byl také připomenut skautský tábor z údolí Rýna.
Dokument je prostoupen hudbou, hlavně Bohuslava Martinů. Také jemu poskytlo Švýcarsko domov a tvůrčí prostředí v posledních letech života.
Byl jsem fascinován inteligencí projevu všech navštívených, příjemným zařízením bytů, nepochybně úspěšnými kariérami protagonistů. Účastní se bohatého spolkového života, udržují folklorní tradice, využívají všestranné bohatsví švýcarské demokracie. Byli vyrovnaní, bavili se, nadšení ze svobody, ničím nerušeni ze spokojenosti a klidu, evidentně odpočatí. Navíc většinou uprostřed překrásné přírody - také součásti štědrého bohatství země.
22.11.2011
Autor je ekonom, publicista