Pohřebiště iluzí už z dřívějších století, potvrzeno zkušenostmi od britské po sovětskou - a nyní tedy americkou, v režii Baraka Husseina Obamy. Oprávněnosti chmurných předpokladů se teď v červnu 2011 pokusil řešit balancováním mezi požadavky velících generálů v terénu a politickou realitou na domácím politickém bojišti, s blížícími se prezidentskými volbami příští rok. Jakékoliv řešení jistěže neuspokojí ani jednu stranu.
Teď aby se potýkal s nepřítelem v dost středověkém prostředí s rovněž středověkou mentalitou. Jak v takovém polonegramotném kmenovém společenství, v němž se hlasuje kolektivně, s ženskou populací od hlavy k patě důkladně zabalenou, započít a úspěšně zvládnout onen zapeklitý úkol tzv. nation building – vytváření dosud neznámé, neexistující identity národa? Afghánistán je přece slepenec, nefunkční amalgám, v němž loajalita končí na úrovni kmenové loajality. V tamějším světě legitimita centrální vlády nikdy neexistovala. Stokrát nic umořilo osla, princip dialektiky o přerůstání kvantity v novou kvalitu. Pokusy modernizovat, ke smysluplnému počínání přimět zdevastovanou končinu potácející se někde v třináctém století, ztrácí na půvabu, podpoře veřejnosti v USA, supervelmoci až zoufale zadlužené.
Obama není prvním nájemníkem Bílého domu, který svádí nynější potíže na svého předchůdce. V tomto případě aby se vrátil od republikána George W. Bushe ještě dál zpět, k svému stranickému příslušníkovi demokratu Billovi Jeffersonu Clintonovi.
V roce 1994, tedy v začátcích jeho prezidentování, se totiž zrodil Talibán, což v nějaké řeči – snad paštu či puštu - znamená „Studenti“. Skupina seminaristů, v reakci proti hanebnému počínání místních despotů, úspěšně povstala, zmocnila se provincie Kandahar, poté i hlavního města Kábulu a v roce 1998 již ovládla devadesát procent celého Afghánistánu. Načež se tito studenti s vervou pustili do bizárního ultrapuritánského počínání - se zákazem vzdělávání ženského pokolení, jejich školy vyhazovat do povětří, pryč s nimi, zákaz hudby, všemožných radovánek, a provinilce trestat bičováním či veřejnými popravami na sportovních stadionech.
Talibán svým fanatismem, extrémismem, si ovšem příliš popularity nezískává. Obyvatelstvo se krutostí jeho postihu oprávněně obává, aniž by ale pociťovalo příliš sympatií vůči orgánům státu, jeho absolutní korupci, s činiteli proslulými svou neschopností zaručit aspoň minimální podmínky bezpečnosti k možnostem přežití.
S tímto druhem studentů se Clintonova administrativa pokusila navázat kontakty už v roce 1995. Američtí diplomaté z Pákistánu odjeli do Kandaharu, kde jim reprezentanti Talibánu povídali báchorky o své oblibě Ameriky.
V té době již ale Talibán spřádal intimní spolupráci s al-Kájdou, jí poskytl prostor kde trénovat své bojovníky.Tam se uchýlil i Osama bin Laden po svém vypuzení ze Súdánu. Z této báze al-Kájda plánovala a uskutečnila svůj úspěšný útok na americké velvyslanectví v Keni a Tanzánii, se ztrátami 200 životů a 4000 zraněných.
Válka v Afghánistánu je ta zcela nejdelší v dějinách USA - už trvá déle než obě světové války dohromady. V době prezidenta Obamy tam zhaslo 1500 amerických životů, daleko víc jich utrpělo celoživotní invalidní zranění, Afghánistán stojí americké poplatníky 100 miliard dolarů každý měsíc. V současné době je tam nasazeno 100 000 příslušníků amerických vojenských složek. Do konce tohoto roku 2011 jich deset tisíc podle Obamova příkazu ze země odejde. To ale bude znamenat, že na místě tam stále zůstane víc mužů a žen než za doby všech amerických předchůdců.
Vznášejí se otázky, proč 65 roků po skončení druhé světové války musí stále mít v Evropě 80 000 svého vojenského personálu, 30 000 v Jižní Koreji, 32 000 v Japonsku, 80 000 v Iráku. Tuze nákladná role zbylého globálního policajta, rovněž s největším zadlužením na světě. Role navýsost nevděčná, se značným množstvím otázek, proč například se angažovat v Libyi a nikoliv v Sýrii, Súdánu či Kongu, dějišti patrně nejznamenitějších masakrů od konce druhé světové války kdekoliv.
V období od roku 2002 do 2010 utratily USA 19 miliard dolarů na propagaci rozvoje Afghánistánu. V kontrastu s pouhými devíti procenty domorodců s přístupem k základnímu lékařskému ošetření v současné době již dvě třetiny všech Afghánců mají takovou príležitost. Za vlády Talibánu 900 000 hochům a naprosto žádným dívkám se umožnilo jakési školní vzdělání. Nyní, podle údajů United States Agency for International Development, do školy již chodí víc než sedm milionů mládeže, z toho 35 procent dívek. V únoru 2011 šestnáct výpomocných organizací, jako například Oxfam s velmi solidní pověstí, vydalo souhrnnou zprávu (High Stakes Report) o výsledcích svého počínání od roku 2001, s výdaji ve výši 1,9 miliardy dolarů. To vše k prospěchu úsilí vzdělávat afghánské dívky, ženy – polovinu národa, Talibánem k analfabetismu odsouzeného.
Po tak výtečné zprávě ta méně příznivá. Za poslední dva roky došlo k údajnému zbudování 2281 škol, z nichž ale téměř jedna polovina (47%) jsou potěmkinovské projekty bez vlastních budov.
"Nezamýšlené důsledky přílivu velkého množství peněz do válečného prostředí nelze podceňovat," tak citují The New York Times ( 20.6.2011) odborníka z britské výzkumné báze Chatham House. Předpoklad, že prapříčinou násilí je chudoba, nemá své opodstatnění nejen v Afghánistánu. Závažnější jsou jiné motivace jako všelijaké zášti, kmenové sváry, náboženský fanatismus - a nic z toho nevyřeší výstavba sebeznamenitější silnice. Však nejchudší části státu nebývají ty nejnebezpečnější.
Příliv peněz je nejen živnou půdou korupce, ale i příčinou závislosti. Na okrese Nawa, USAID, onen roh hojnosti, za poslední rok utratil 400 dolarů na obyvatele - tam, kde průměrný roční per capita příjem nepřesahoval 300 dolarů. Podle údajů Světové banky, 97 procent GDP (hrubý domácí produkt) je závislý na vojenských a charitativních výlohách. Afghánský učitel si měsíčně vydělá ekvivalent 75 USD, zatímco tlumočník či řidič u Američanů pobírá 1000 USD. Co se pak stane s takovou ekonomikou po odchodu mecenášů?
Bezcenná je snaha vládcům v Kabulu kázat o zhoubě korupce. Rovněž nedává smysl být nadále ovlivňován jejich nekonečnými obhajobami a výmluvami. Z americké štědrosti ovšem tyjí vládnoucí kruhy včetně prezidenta Hamida Karzaie v Kabulu (s oprávněnou pověstí tvora hamižného, se zálibou pro nejvýnosnější druh afghánského exportu, jímž je opium). Američané si již naštěstí uvědomují, že není jejich povinností Afghánce přesvědčovat o blahodárnosti pluralistické demokracie, tak jak se jí podařilo vytvořit v západní civilizaci. Natož se pokoušet o její transplantaci v tamějším pramálo úrodném terénu. Rovněž se potvrzuje cynická realita, že Afghánci sice nejsou na prodej, ale jsou k pronajmutí.
Karsai na Obamovo oznámení o připravovaném odchodu Američanů zareagoval slovy, že to bude "okamžik štěstí pro Afghánistán" (NYT, 23.6.2011, též citující kabulského kramáře jménem Nasrullah, libujícího si, že "za vlády Talibánu začalo docházet k sebevražedným útokům teprve po příchodu Američanů do země. Když odejdou, Talibán přestane bojovat.").
Na univerzitě v afghánském městě Herat k 200 studentům a učitelům promluvil ze země odcházející a ve funkci končící americký velvyslanec Karl W. Eikenberry. Vyjádřil se nediplomaticky - totiž otevřeně, slovy adresovanými hlavě jejich státu, jehož však nejmenoval. Stalo se tak den poté, co Karsai odsoudil v zemi nijak nadšeně působící NATO koalici jako okupanty sledující své vlastní, afghánskému národu škodlivé cíle. Eikkenberryho slova: "Když Američané, sloužící ve vaší zemi za vysokou cenu - na vlastních životech a velkých finančních výdajích - slyší, že jsou přírovnáváni k okupantům, že sledují jen své sobecké cíle a jsou přirovnáváni k surovým nepřátelům afghánského lidu, naši lidé z toho jsou pak zmateni a už unaveni ze svého zdejšího úsilí."
S ještě větším znechucením reaguje rostoucí většina americké veřejnosti - a ta příští rok půjde k volbám.
Talibánu se poslední dobou na bojišti příliš nedaří a řady al-Kájdy, zejména jejích vyšších kádrů, již notně prořídly. Na vládní (nikoliv však příliš vládnoucí) straně došlo ke zlepšení v řadách jak armády, tak policie, ale ne natolik, aby se mohly splnit předpoklady schopnosti úspěšné správy celé země po odchodu oněch cizinců-okupantů, jak naplánováno na konec roku 2014.
Vyřešení afghánského konfliktu, bude-li někdy nějaké, záleží do značné míry na situaci v sousedním Pákistánu, kde Talibán nachází své přístřeší, kam se v případě nutnosti stáhnout, kde jejich velitelé mají svou trvalou adresu. Není příliš dobře známo, že Pákistán se dost podílel na vytvoření Talibánu, a to ve zcela vlastním zájmu, aby tak oslabil spojence Indie v severním Afghánistánu.
Daleko důležitějším bolehlavem, který nemine Obamova nástupce v Bílém domě, bude ona "nejnebezpečnější hranice na světě" mezi Indií a Pákistánem, dvěma nukleárně vyzbrojenými tradičními nepřáteli. Významný týdeník The Economist (s příhodně provedenou obálkou svého vydání 21.5.2011) zdůrazňuje posedlost Pákistánu, jehož generálové s armádou 500 000 mužů mají příliš moci, pozřou 16% rozpočtu - na rozdíl od 1,2% veškerých výloh na vzdělání, ale jsou ve zřetelné nevýhodě proti Indii s armádou o dvojnásobném počtu, s robustně si počínajícím hospodářstvím a nikoliv diktátorským druhem vládnutí. Po víc než šesti desetiletích konfliktů, tahanic nejen kvůli Kašmíru, s pákistánským podílem na islámském terorismu namířeném proti Indii (jednak Bombay-Mumbai, jednak mnohaletá ochranná ruka nad bin Ladenem jako prozatím nejmarkantnějším příkladem). V porovnání s předpokládaným budoucím konfliktem těchto dvou zatvrzelých a navíc i nukleárně vybavených rivalů význam nynějších afghánských potíží bude pak dost zaslouženě devalvován.
Neoficiální stránky Oty Ulče