Když jsem tuto větu četl poprvé, vydechl jsem úžasem. Šéf státní banky argumentuje zprávou, která analyzuje dopad neexistujícího procesu na krachující ekonomiku v době o téměř století pozdější! A to ve věci, která se týká jeho spoluobčanů, těch, kteří žijí teď, tady! Zpráva hovoří o tom, co bude za sto let. Za sto let! Kdo v roce 1911 předpověděl první a druhou světovou válku? Kolik měnových reforem proběhlo v zemích, které se v roce 1911 zdály být stabilní a pevné? Jak je vůbec možné, že se novináři nezasmáli, neotočili se, popřípadě si neodplivli a nešli jinam? Jak je možné, že podobné argumentaci dopřávají sluchu věřitelé či politici, kteří se snaží nebo spíše předstírají snahu řecký problém řešit? Vždyť podobná myšlenková úroveň shazuje dokonce i ty podvodníky, kteří řecké dluhy jen odsouvají do doby po volbách (nabízí se otázka, po kterých). A už vůbec nechávám stranou důvody, které řeckou státní instituci vedou k tomu, že podobnou „studii“ zadala a zaplatila.
Obávám se, že výrok pana Provopulose je charakteristický pro většinu současných vrcholných politiků či úředníků. Stali se mocnými, aniž by pochopili, proč jim byla tato moc svěřena. Užívají si své důležitosti i toho, že lidé naslouchají jejich nekompetentním plkům, za které by se v soukromí museli stydět. Samozřejmě chtějí, aby to tak bylo navždy… A tak zavírají jaderné elektrárny (protože „lid“, tedy neinformovaná většina, si to žádá), pochlebují příživníkům (ze stejného důvodu), ustupují dravcům (protože „lid“ se nechce bránit, je to namáhavé a riskantní). A to všechno jen proto, aby si prodloužili svůj pobyt na hostině králů.
V dávné historii se na jedné obzvlášť bujaré a zpupné žranici objevil na zdi nápis Mene tekel. Rozhlédněme se kolem sebe, nepřehlédli jsme ho v záplavě slov?