Člověk by si myslel, že když Američané dostali Usámu bin Ládina, Barack Obama se cítí silnější a jistější. Je tomu skutečně tak? Pravda, domácí skóre mu utěšeně roste, ale navenek jako by Amerika dále ztrácela svou vůdčí pozici. Arabský svět se už čtyři měsíce bouří. A Západ žije už čtyři měsíce v nejistotě, jaký postoj k té bouři zaujmout. Máme po čtvrtečním projevu Baracka Obamy jasněji? Moc ne. Máme jasněji jen v tom, že síla starých stereotypů je větší, než jsme si mysleli.
Navyklý stereotyp vůči Blízkému východu spočívá na dvou věcech. Zaprvé Západ de facto uplácí své arabské spojence. Zadruhé jim „žere“ tradiční tezi, že za všechno zlo a bídu v regionu může izraelsko-palestinský spor – že až ten se podaří vyřešit, tak se vyřeší i vše ostatní. Proto takový zájem o „mírový proces“.
Změnily na tom něco poslední měsíce? Po stránce našich vědomostí o faktech bezpochyby ano. Díky WikiLeaks víme, že arabští vůdci se více než Izraele bojí Íránu. A díky arabským revolucím jsme se dozvěděli, že ani pro mladé rebely není prioritou osud Palestinců – jde jim o vlastní šance a pocit důstojnosti, o kompetentní vlády, o prosperitu jejich společností, o demokracii.
Že demokracie přináší do hry politické islamisty a oslabuje význam smluv uzavřených diktátory? Že revoluční výklad už třicet let fungujícího míru mezi Egyptem a Izraelem může podkopat stabilitu celé oblasti? O. k., to jsou samozřejmá rizika. Ale člověk by si myslel, že právě Obama osloví arabský svět jasným poselstvím a stanoví mantinely americké podpory. Nestanovil. Tedy rozhodně ne v takové míře, kterou bychom od světového lídra a vítěze nad Usámou očekávali.
Kdybychom srovnali dva roky starý Obamův projev na Káhirské univerzitě s tím čerstvým, vidíme jen konkrétní rozdíl. Tehdy Amerika o arabských revolucích ani neuvažovala, dnes jejich vítězům – Egyptu a Tunisku – nabízí peníze, ač o nich vlastně nic neví. Upřímně řečeno, nic jiného jí ani nezbývá. Kdyby supervelmoc, která ráda hovoří o podpoře demokracie, ale v praxi podporuje samovlády typu Saúdské Arábie, nedala vítězům revolucí nějaký bonus, ztratila by u nich svou věrohodnost. Takže stereotyp uplácení spojenců má jasnou logiku.
Ale kde hledat logiku ve stereotypu izraelskopalestinském? Snad jen v tom, že zabitím Usámy bin Ládina Obama splnil jeden americký slib, tudíž se poohlíží po dalším. A představě, že přinesou mír Svaté zemi, podléhají všichni američtí prezidenti (Clinton a Bush by mohli vyprávět). Staví-li se Obama za vznik nezávislé Palestiny, není to nic zvláštního, neboť s „řešením v podobě dvou států“ počítá i izraelský politický mainstream. Ale bazíruje-li na hranici z roku 1967, tak to už je trochu překvapivý návrat ke stereotypu.
V dubnu 2004 byl George Bush prvním světovým státníkem, jenž vykročil z tradičního přísahání na „mezinárodně uznávanou hranici z roku 1967“, ve skutečnosti jen linii příměří z roku 1949, která fungovala 18 let. Bush v dopise premiéru Šaronovi napsal, že Izrael musí mít „bezpečné a uznávané hranice“ na základě vzájemné dohody a návrat k linii příměří z roku 1949 je nerealistický. Obama už loni odmítl platnost Bushova dopisu potvrdit a nyní vrací postoj Ameriky do doby před Bushem – i když ve skutečnosti mluví o „ekvivalentu území obývaném Palestinci do roku 1967“ a připouští vzájemně dohodnuté změny hranic. Pořád si myslíte, že americká zahraniční politika je v zásadních věcech kontinuální? Důležitější je však jiná věc. Proč s tím postojem vyrukoval Obama právě teď?
Pouhé dva týdny před Obamovým projevem uzavřely smír organizace Fatah a Hamás. Ale jak v praxi vypadá palestinská jednota s Hamásem, organizací, kterou celý Západ konsenzuálně považuje za teroristickou?
Ukázalo se to po zabití Usámy, když lídr Hamásu Ismáíl Haníja řekl na rovinu: „Odsuzujeme vraždu arabského svatého válečníka. Považujeme to za pokračování americké politiky založené na útlaku a prolévání muslimské i arabské krve.“ Takže otázky na adresu amerického prezidenta se rýsují dost jasně.
Proč paušálně podpořil palestinský stát, když jeden z jeho dvou pilířů šíří protizápadní zášť? Proč se nepozastavil nad tím, že Egypt navazuje vztahy s Íránem? Proč vystavil revolučnímu Egyptu bianco šek, aniž by varoval před rušením ostrahy hranice s Gazou? Jen proto, že kdyby ho nevystavil, tak by v předvolebním Egyptě ještě více posílili islamisté?
Člověk z toho všeho získává dojem, že ani po čtyřech měsících arabského jara Amerika nemá jasno. Místo nějakého strukturovaného postoje, který by jasně stanovil priority a mantinely podpory, se i v nejisté situaci drží tradičních metod. Zatímco hlavním poraženým arabského jara je Al Kajda, do role hlavního profitéra se posunuje Hamás. Takhle levně přijít k legitimitě, no nekupte to.
LN, 21.5.2011