Ty otázky skutečně stojí za zvážení. Mají větší význam než spekulace o tom, proč měli Američané tak rychle výsledky analýzy Usámovy DNA či proč ho narychlo pohřbili do moře, a ne na nějaké neznámé místo kdesi na pevnině.
Skrýt se beze stopy? Jistě Desetiletí prodlevy hodnotil Petr Zídek ve středečních LN jako doklad úpadku americké moci. „Jak je možné,“ ptá se, „že globální velmoc (…) honí tak dlouhou dobu marně jednoho chlapa? Jen proto, že netelefonoval a nemailoval?“
Ano, především proto, že netelefonoval a nemailoval, ač to zní bizarně. Není to odpověď vyčerpávající, ale obsahuje hodně pravdy. Po bitvě je každý generál a mnozí už léta kroutí hlavou, proč Američané nepolapili Usámu hned na podzim 2001, když obsadili Afghánistán a strůjce nenávisti měli de facto na dostřel. Jenže ten, kdo se vzdá vymožeností západní civilizace, kdo dokáže žít bez nároku na permanentní spojení telefonem a e-mailem, může pátrání této civilizace dost úspěšně unikat. Po ruce máme dva příklady ze samotných USA.
Říká vám něco slovo Unabomber? Pod touto přezdívkou vystupoval dlouhá léta (1978–1996) Ted Kaczynski. Vystudovaný matematik, muž na dobré cestě k postu profesora na univerzitě v Berkeley, za sebou náhle spálil všechny mosty. Sám si postavil dřevěnou chatu v lesích liduprázdné Montany a žil v ní bez elektřiny i tekoucí vody, obklopen jen knihami a psacími stroji.
Z tamních pošt rozesílal Kaczynski dopisové bomby na univerzity a do leteckých společností, čímž získal později slavnou přezdívku (UNiversities and Airlines BOMber). Byl pachatelem 16 atentátů, jež zanechaly tři mrtvé, 23 zraněných a šířící se strach. Ve své nuzné chatě napsal i manifest „Průmyslová společnost a její budoucnost“ – radikální, ekologistickou a individualistickou kritiku soudobé společnosti. FBI ho ovšem vypátrala až po 18 letech, a to podobnou náhodou jako nyní Usámu – v manifestu, který otiskly noviny, poznal Tedův styl jeho bratr David.
Kaczynski byl zatčen až v dubnu 1996. Byl to už tehdy úpadek americké moci, či jen doklad toho, jak se lze ve svobodné společnosti vyhýbat moci? Pravda, v Severní Koreji by to tak snadno nešlo.
A dále. V září 2007, při běžném relaxačním letu, zmizel beze stopy světoznámý dobrodruh Steve Fossett, a to nad územím Kalifornie. Veškeré pátrání vedené nejmodernějšími metodami vycházelo nazmar, až po roce objevil Fossettovy ostatky náhodný turista. Co z toho všeho plyne? Zhruba tolik, že i na území pokládaném za jádro sofistikované a informační civilizace Západu lze zmizet či se skrývat beze stopy, natožpak jinde.
Ale k úplné odpovědi na naši otázku patří ještě zásadní dodatek. Usáma se neskrýval uprostřed lesů Montany. Jeho nápadné sídlo stálo na dohled od budovy pákistánské vojenské akademie. Ač to snad někomu připadá obsesivní, tu otázku musíme pokládat stále znovu: je Pákistán spojencem Západu proti teroristům, nebo jejich zázemím? Když Amerika vyslala své komando zabít Usámu, nebála se nejvíce toho, že ti muži zabijí i někoho nevinného, nýbrž toho, že se střetnou s vojáky spojeneckého Pákistánu. Z této nejistoty – a ne z desetileté prodlevy ve stíhání Usámy – vycházejí otázky zásadní pro budoucnost. Řekl by fanatik něco nového?
Proč se Američané de facto ani nepokusili Usámu zajmout a pohnat ho před justici? „Izraelcům se to s Eichmannem povedlo,“ píše Ondřej Neff na Neviditelném psovi. „Chytili ho, strčili do skleněné klece, odsoudili, pověsili, spálili a popel vysypali do moře, dobře tak. Škoda že se totéž nepodařilo udělat s tímto arcilotrem.“
Srovnání s Adolfem Eichmannem se používá často a není divu. Dopadení a odsouzení hlavního manažera „konečného řešení židovské otázky“ je jakýmsi etalonem, ke kterému se podobné případy vztahují, ale je etalonem nedostižným, už nikdy nezopakovaným. Ne snad proto, že by to technicky nebylo možné. Američané stáli tak blízko živého Usámy jako před 51 lety izraelské komando u živého Eichmanna na předměstí Buenos Aires. Meze eichmannovského srovnání jsou jinde.
Eichmann nebyl fanatik nacistické ideologie, ale byrokratického výkonu. Byl hrdý na to, že dokázal „zúřadovat“ deportaci a průmyslovou likvidaci šesti milionů lidí. Má-li co společného s fanatikem víry Usámou, pak jen to, že nezabíjel vlastníma rukama. Jeho základním povahovým rysem byla subalternost. A tak, jak byl subalterní k nacistické mašinerii, byl subalterní i k izraelskému soudu, v tom se shodují všichni, kteří ten proces analyzovali (třeba Hannah Arendtová či Ladislav Mňačko). Ochotně a obšírně rozkrýval mechanismus „konečného řešení“.
A teď upřímně: dovedete si představit, že fanatik Usáma by před americkým soudem subalterně odhalil něco, co ještě nevíme? Ne, naopak – právníci by zpochybnili to, o čem nás přesvědčuje zdravý rozum. Že vraždil? Co vás nemá, dokažte to. Že hlásal ideologii nenávisti a smrti? Dokažte, že na těch nahrávkách mluví osobně Usáma. A i kdyby ano, jsou to jen řeči.
Vyplynula by z takové sofistiky spravedlnost? Je vůbec zajímavé, jak v evropských ohlasech na zabití Usámy slovo spravedlnost nezaznívá. To v Americe řekli „spravedlnosti bylo učiněno zadost“ Obama i jeho názorový soupeř Bush. Ano, o spravedlnost se postarala kulka, která hlasatele kultu smrti a nenávisti prostě zabila.
LN, 4.5.2011