Svět slaví úspěch. V případě zabití Usámy bin Ládina Američany není úvodní věta nadsázkou. Ať Amerika udělá cokoliv, svět se vždy rozdělí. Podílí se na bombardování Libye? Obama ví, co se proti Kaddáfímu patří, tvrdí jedni. Obama jde na ruku křižákům, namítají druzí. Odmítne Amerika bombardovat Libyi? Obama ví, proč dostal mírového Nobela, řeknou jedni. Obama jde na ruku cynikům, namítnou druzí. Ale proti zabití Usámy nikdo ani necekne, jako by ani nebylo součástí dávno zpochybňované a v uvozovkách uváděné války proti teroru.
Dokud Usáma „pouze“ vyzýval k zabíjení Američanů a jejich spojenců, byl považován spíše za šaška. Když pak „z ničeho nic“ přišel útok z 11. září 2001, Usáma se stal legitimním hromosvodem všeho zla, což je ve světě výjimečné.
Položme si však lehce provokativní otázku. Co by se změnilo, kdyby teď Američané Usámu nezabili? Upřímně řečeno, nezměnilo by se prakticky nic. Usáma totiž svůj zápas už prohrál – a to mnohem dříve, než ho zasáhla smrtící kulka.
Usáma bin Ládin dal jméno světovému terorismu, jeho první lize, jíž se už deset let bojíme. A jak už to u odpůrců Ameriky, jejích hodnot a jejího životního stylu bývá, sám si osvojil de facto její metody. Dovedl k dokonalosti model zvaný franšízing.
Co je to Al Kajda? Je to organizace s přesnými pravidly a hierarchií? Má struktury velení a sdílení odpovědnosti? Spíše ne. Nálepku Al Kajdy může dostat kdokoliv, kdo se „připojí k dílu“, asi jako když si někdo pomocí franšízingu pořídí provozovnu McDonald’s.
Usáma dal celému podniku jméno i styl, ale veškerý humbuk v posledních letech jen zakrývá jeho velký neúspěch. Co vlastně dokázali Usáma bin Ládin a Al Kajda? Poslat sebevražedné atentátníky na tržiště, do vlaků, restaurací i diskoték. Ohrozit turistická střediska v Maroku, Tunisku i v Egyptě. Podříznout rukojmího před kamerou s tím, že týž den tu nahrávku vysílají televize Al-Džazíra či Al-Arabíja. Tomu se říká úspěšné, přitom úsporné public relations. Ale nedokázali uskutečnit vlastní cíl svých aktivit.
Aby bylo jasno, vlastním cílem Usámy nebylo podřezávání rukojmích, útoky na diskotéky ani útok civilními letadly na USA. To vše představovalo jen okliku na cestě. K té oklice patřili i Usámovi muži studující na evropských univerzitách a klerikové hlásající nenávist k Západu a nevěřícím v evropských mešitách. Proč právě tam? Protože tam – na rozdíl od arabských zemí, kde by byli zatčeni či rovnou zabiti – působili v bezpečí. Ve vstřícném prostředí multikulti se jim příprava na útok dařila lépe než v arabských režimech, které nenáviděli a jejichž svržení si stanovili za cíl.
Sekulární, více či méně samovládné režimy v Egyptě, Tunisku, Maroku i jinde považovala Al Kajda za prohnilé, zkorumpované, bezbožné a hříšné. Za úspěch by byla považovala, kdyby se jí podařilo destabilizovat a svrhnout kterýkoliv z nich, aby místo něj mohla založit teokracii, jakýsi zárodek příštího kalifátu. Ironií dějin zůstává, že Írán, kde teokracie působí už přes třicet let, Al Kajda ke svému úspěchu zahrnout nemohla, neboť jde o teokracii šíitskou, zatímco Al Kajda je sunnitská. Za největší úspěch by tedy považovala, kdyby se jí podařilo zmocnit se Egypta.
Mubárakův režim před třemi měsíci skutečně padl, ale nikoliv přičiněním Al Kajdy, nýbrž vzdorem egyptských občanů.
Úspěch egyptské revoluce – ať si o ní myslíme cokoliv, ať jakkoliv varujeme před vlivem Muslimského bratrstva, ať se obáváme o osud míru s židovským státem – Usámovi de facto vzal legitimitu. To on přece chtěl, aby se arabské masy probudily a vzaly věci do svých rukou. Stalo se, a to, co mělo podle Usámy přijít, tedy volná cesta k jeho pojetí islámského státu, se ne a ne dostavit. Budete-li tedy hledat okamžik, kdy Usáma definitivně prohrál, najdete ho kolem 11. února 2011 v ulicích a na náměstích Egypta.
Že Usáma prohrál na „arabské ulici“ a pak ho zastřelilo americké komando, ale ještě neznamená, že je dobojováno. Proč vůbec Usámu zabili, když tu akci prováděli Američané ve spolupráci s úřady Pákistánu a byla pod kontrolou? Zabitím navodili dojem, že Usáma toho měl dost co říci, a mrtví nemluví.
Mohl třeba popsat, jak se on sám stavěl k pákistánským úřadům a především ony k němu. Je snad normální, aby vila nejhledanějšího muže planety stála blízko budovy patřící pákistánské vojenské akademii? Ale ruku na srdce, živý Usáma by při vyšetřování i před soudem spíše jen mystifikoval a dělal se zajímavým, takže jeho smrt nás zřejmě o žádné zásadní informace neochudila. Ale otrávená atmosféra přežívá.
Díky průsakům z WikiLeaks například víme, že v Guantánamu je pákistánská tajná služba ISI považována za teroristickou organizaci kalibru Hamásu. ISI je na seznamu šedesáti mezinárodních sítí, na které jsou zadržení dotazováni – explicitně ji obsahuje příručka pro guantánamské vyšetřovatele. Před dvěma týdny řekl admirál Mike Mullan, předseda amerického sboru náčelníků štábů, že ISI nadále rozvíjí své vztahy k afghánským rebelům. Ano, i když mrtví nemluví, je zřejmé, že Usáma byl v Pákistánu jen špičkou ledovce.
Zabití Usámy ovšem nechá bujet jeho legendu a mýtus. Ten muž obrátil klasický pohádkový model Milionář z chatrče ve verzi Asketa z milionářské vily. Sám pocházel ze saúdskoarabské milionářské rodiny, a i když se s ní rozešel, o skutečných vazbách se spekulovalo. Jeho bratr Hasan působil jako manažer a investor v americké společnosti Iridium, zabývající se satelitní komunikací. Nebyl díky tomu Usáma ve spojení se světem? Nebo se jen živil míchanými vajíčky, o která se dělil se svými ozbrojenci? Obojí je součástí jeho mytologie.
Jen málo lidí o sobě může tvrdit, že poznali Usámu ještě před jeho legendární fází. Patří k nim brněnský inženýr Adolf Grunt, jenž kdysi vzpomínal, jak v Súdánu mezi lety 1986 a 1994 spolupracoval se stavební firmou bin Ládin: „Při návštěvě vedoucího seděl v rohu místnosti vychrtlý a v obličeji nazelenalý muž. Šéfovi jsem řekl, že přípojka je špatná a vše se musí předělat. Muž se najednou zvedl a arogantně mi řekl, že se nic opravovat nebude. Když mě pak stejným způsobem odbyl ještě jednou, použil jsem známé anglick,fuck you‘ a odešel jsem.“ Pěkná historka. Američané mohou být hrdí na to, že právě oni Usámu zabili. Český inženýr Grunt může být hrdý na to, že jako zřejmě jediný Zápaďan osobně poslal Usámu do pr...
Co z Usámova mýtu přežije? Odpověď poznáme až časem, i když dobrá zpráva zní, že při rebeliích v Tunisku, Egyptě, Libyi, Sýrii i jinde usámovské tóny nezazněly.
Písemný Usámův odkaz spočívá ve fatvě z 23. února 1998, která praví: „Zabíjení Američanů a jejich spojenců, civilistů i vojáků, je individuální povinností všech muslimů, kteří tak mohou činit ve všech zemích, kde to je možné činit. Je to v souladu se slovy Boha Všemohoucího,bojujte se všemi pohany, jako oni bojují s vámi všemi‘.“ Tehdy to Západ zlehčoval, ač fatvu zveřejnil list al-Quds al-Arabi v Londýně. Západ se zcela neprobral ani pár měsíců poté, po atentátech Al Kajdy na americké ambasády v Tanzanii a Keni. Planetární budíček zazvonil až 11. září 2001.
Usáma mezitím prohrál, byl dokonce zabit. To ale neznamená, že můžeme budíček vypnout.
LN, 3.5.2011