Stalo se poslední listopadové neděle, že nezbední Švýcaři opět vzbudili úžas a nelibost evropských politiků, komentátorů, pokrokových myslitelů a vůbec všech, kdož jsou ducha všelidsky spanilomysleného. Sebrali mezi sebou, jak to v té zpozdilé končině už chodí, potřebný počet podpisů a zpunktovali referendum: jak má být naloženo s přistěhovalcem, dopustivším se těžkého zločinu? Má být opečováván dle všech zásad etiky a humanity, nebo raději poslán tam, odkud přišel? Neboť zásady jsou zásady, ale numera neošidíš: přišelci z různých konců světa činí v švýcarském obyvatelstvu 21,7% (s odstupem nejvyšší podíl v Evropě), na úmyslných vraždách se však účastní 59%, na znásilněních 62%, na obchodu s drogami 59%, na zločinech proti osobní svobodě (únosy) 56%, o drobné pouliční kriminalitě, rvačkách a jiném folkloru nemluvě. Odpočteme-li od těch čísel přesídlence z vyspělých evropských zemí i například příslušníky české exilové obce, kteří se mordů a loupežných přepadení zpravidla nedopouštějí, narostou uvedená procenta ještě o hodný kus výš. Jiná patálie, zalézající rodilým Švýcarům čím dál víc za nehty, je vyjádřena otázkou: kolik islámu si můžeme dovolit, abychom zachovali křesťanský, západní ráz naší země? Od roku 1980 do dneška se podíl muslimského obyvatelstva zvýšil více než osminásobně, a s množstvím rostou i požadavky: zprostit muslimské žačky účasti na výuce plavání a školních výletech. Zakázat zpěv vánočních písní, jelikož to muslimská dítka pociťují jako urážku. Ve věznicích zavést zvláštní stravování pro muslimské odsouzence. V rodinných záležitostech nahradit švýcarské zákony muslimským právem, obsahujícím - krom jiného - mnohoženství, tělesné trestání manželek a vnucené sňatky. Máme si to dát líbit? Máme připustit vznik paralelní společnosti s vlastními, švýcarskému právu nepodléhajícími zákony? Nebo máme raději zasáhnout včas, než se po dalších třiceti letech staneme ve vlastní zemi menšinou? Máme obětovat krásné, čisté, spořádané Švýcarsko abstraktnímu ideálu lidských práv? Nejsou řečená práva aplikována jaksi jednostranně? Nemáme nějaká i my, původní obyvatelé této země?
I přistoupil švýcarský občan k urnám nedbaje pokřiku ušlechtilých duchů a hlasoval většinou 53% hlasů takto: nechť je okamžitě, bez výjimek a dalších procedur vykázán ze země každý azylant, žadatel o azyl, cizí státní příslušník s povolením k pobytu nebo bez něj, dopustivší se některého z následujících zločinů a přečinů: vraždy, vloupání, znásilnění, obchodu s drogami, práce na černo a podvodného vylákání sociální pomoci. Další, zatím plánované referendum má zpřísnit dosavadní až příliš velkomyslný azylový zákon, mimo jiné aby se zamezilo řádění převaděčských band a nekontrolovanému vstupu osob bez platných dokladů (ztratil jsem pas, jaká smůla), vydávajících se tu za Kurdy, tu za Afghánce, Čečence či Somálce podle toho, jaká je zrovna uprchlická konjunktura. To se ví, spustila náramné nářky jak švýcarská levice, vidící v davech azylantů své potenciální voliče, tak jednotná fronta krasoduchů a vizionářů multikulturního soužití v Evropě i zámoří, až by si povrchní pozorovatel opravdu mohl myslet - jsou ale tihle Švýcaři nějaká obzvlášť netolerantní, záštiplná chasa. V té atmosféře provedla agentura OmniQuest průzkum mezi obyvatelstvem tentokrát německým: jak bys o téže věcí hlasoval, občánku, kdybys byl nadán právem přímé demokracie? A aj, vyjádřil se německý občánek v témže smyslu jako švýcarský, jenže ne z 53 procent, nýbrž hned ze sedmdesáti. I poklesly poněkud kazatelsky vztyčené ukazováky.
Nu, sám bych nevěděl, proč ten křik. Stačí přece kterémukoliv přistěhovalci, legálnímu nebo nelegálnímu, nevraždit, neloupit, neznásilňovat, nepodvádět, nehandlovat s drogami, a jeho pobyt v krásném a bohatém Švýcarsku jest zajištěn, stejně jako desetitisícům uprchlíků ze všech koutů někdejšího sovětského imperia. Podivné, že ti se lidských práv nedovolávají. Nejspíš že nepociťují niternou potřebu loupit a… no, nechám už toho, spíš se vrátím zase k začátku.
Existuje v Evropě značná disproporce mezi názorem politiků, novinářů, levicových intelektuálů i jiných tvůrců veřejného mínění (pokud svému názoru také věří, což se mi v mnoha případech nezdá) a veřejným míněním samotným. Zatím se nemůže příliš uplatnit, aniž by se dočkalo nařčení z rasismu, populismu, extremismu a jiných ohavných –ismů. Je ovšem zarážející, když věci dojdou tak daleko, že se veřejnost skládá ze dvou třetin i více ze samých populistů a extremistů; i byla by namístě otázka, kdo je tady vůbec populista. Stejně tak zda demokracie, v níž je povolen pouze jediný, gremiem mudrců neomylných stanovený názor, má ještě nárok zvát se demokracií; a mají-li lidská práva k libosti jedněm a ku zlosti druhým ještě něco společného s právem. Bylať lidská práva formulována autory Vyhlášení americké nezávislosti v r. 1776, od kteréhožto času se svět přece jen drobátko pootočil a … Ale to by byl námět obsáhlejší úvahy, pro niž zde není místa. I nechme si ji na příště.
Asi nejen já mám pocit, že vítr začíná vát z jiného směru a sílí s každým obrácením kalendáře. V co bych ještě před rokem odmítal doufat, je tady: v dosud nerozborné hradbě politické korektnosti zejí trhliny. Západní veřejnost se už nesklání před jejím diktátem tak bez muknutí jako dřív, její příkazy se setkávají s odporem, dokonce nikoli pouze v soukromí přátelských kroužků a hospod. Obava o budoucnost vlastní civilizace se vyjadřuje v lidových hlasováních tam, kde je zákon připouští, ale už i tam, kde vládne demokracie druhého řádu, demokracie zastupitelská: vznikají nové strany, berouc si to téma za své a mají s ním úspěch navzdory mravnímu rozhořčení politické a intelektuální elity. O paní kancléřce Merkelové pak lze říci leccos, jen to ne, že nemá dobrý čich; opustila-li lodičku s nápisem Multi-Kulti, může to znamenat, že už cítí, co se stane určujícím tématem budoucnosti a spěchá si je přivlastnit, než se k němu nahrnou jiní. Dost možná, že nás v příštích letech čeká zajímavé divadlo.
Nedomnívám se ovšem, že bych s tímto článkem sklidil jen samý souhlas. Jsou i tací, kdož neopomenou za všech okolností plout s proudem právě vyznávaných pravd, ať nacionalistických, komunistických nebo multikulturních; i očekávám, že mě obviní z celé řady hříchů proti majestátu politické korektnosti. Byl bych ochoten s nimi diskutovat, kdybych nevěděl, že je to marné přání; těžká je diskuze s někým, kdo neovládá umění naslouchat a odpovídat, nýbrž s ušima zacpanýma mele své stoprocentní pravdy. Jenom, vy všichni, kdo se chystáte mě opatřit štemplem některého z právě oblíbených -ismů: věříte také tomu, co říkáte? Opravdu? Pakli ano, rcete mi, jak nahlížíte… třeba už jen na budoucnost svých vnuků, když ne generací dalších. Má-li být po vašem, budou žít v podmínkách drasticky odlišných od toho, nač jsme zvyklí: v prostředí určovaném lidmi, jimž jsou hodnoty naší civilizace lhostejné, ne-li hodné zničení. Přejete jim to? Nebo si říkáte, ach, co bude do té doby, jistě i potomci dnešních civilizačních hostí se změní, budou tolerantní, jinému se do života nepletoucí, snad i svého překotného množení nechají, i svého urážlivého náboženství…
Ach božebože. Kolikrát jsem už.tohle během svého života slyšel: ono nebude tak zle. Nějak je, nějak bude. Ono se toho moc napovídá, ale … A pokaždé pak bylo zle. Pokaždé titíž lidé bědovali – to jsme nechtěli, tak jsme si to nepředstavovali. Jestli exituje nějaká vyšší spravedlnost, měli by být za svou bohorovnou naivitu ztrestáni na věčnosti, když už se jejích plodů na tomto světě nejspíš nedočkají. Jen jejich potomci, ale ti je asi nezajímají.
Hannover, 1. prosince 2010