CESTOVÁNÍ: Sometime in Saigon City
motorovou lodí a ještě kousek minibusem. Takto již několik měsíců cestuje do práce v průmyslové zóně Nho´n Trach a zpět. Připomnělo mi to jednu nekorektní televizní reportáž, kde si nějaký mladík ubližovaného etnika stěžoval, že pracovat nemůže, ….by musel tři zastávky tramvají.
Když se řekne Saigon, vybaví se vám možná zlá vzpomínka na léta šedesátá, kdy jsme bojovali za mír a za socialismus. Už to šestimilionové město na mapě nenajdete, dnes se jmenuje Ho Chi Minh City (HCM City) - česky Ho Či Minovo město, dříve hlavní město Jižního Vietnamu, ale pořád významné správní, průmyslové a dopravní středisko - asijské mraveniště.
V místě, kde jsem bydlel, distrikt 7, byl široký bulvár, ten měl dva jízdní pruhy, potom trávníkem oddělené další dva a ještě čtyři, v protisměru totéž. V pravých pruzích jezdí převážně motocykly, ty další jsou pro osobní a nákladní, nějaký tem minibus, ale těch je zde opravdu velmi málo - asi 15 skútrů na jeden vůz. Dopravní zácpy zde neexistují, oni tak nějak prokličkují, třeba kousek v protisměru, na chodníku nebo středem křižovatky. Když máte štěstí, uvidíte, že zastavují na červenou. Motorkami cestují i na dlouhé vzdálenosti, protože je to dopravní prostředek ideální pro zdejší peněženku i počasí. Většinou se teploty pohybují kolem třiceti, když prší, což je každodenní záležitost, přehodí si plášť. Kdo zmokne, jede taky dál, až uschne. Naši motorkáři si kupují stroje, aby se pozabíjeli, tihle aby žili.
Na jednostopech jezdí mládež, pokročilá mládež i veteráni, muži, ženy, dívky i celé rodiny. Povoleno je dva dospělí a jedno dítě, ale vidět můžete i
dvě děti s rodiči nebo paní se třemi dětmi, taky 2 + 3. Viděl jsem děti za jízdy spát, krmit, oni na těch dvou kolech zvládnou všechno, posílání SMS a telefonování je to nejmenší. S nimi taky bydlí a předpokládám, že na nich v noci i ….., ale osobně jsem to nezažil, asi jsem nebyl ve správný čas na správném místě, ani na internetu
Když potom přejede mladá dívenka nějaký hrbol, všechno se jí zhoupne, u nás se na cestách taky všechno třepe, ale zážitek to není. Je tady taková zvláštní třída, 110 ccm objemu, jenže pro křehkou třicetikilovou slečnu s jehlovými podpatky nebo v nazouvacích (vietnamkách) i toto může být pořádně silná mašina. Nejezdí se příliš rychle a neviděl jsem žádnou dopravní nehodu, potom jsme ale cestovali delší štreku v neděli a viděl jsem nehody hned čtyři. Vozí se tabulové sklo, svářecí bomby, dlouhé trubky, viděl jsem mladíka, který převážel ledničku, věřím, že zvládnou i klavír.
Mnozí mají stroje upravené jako malý bufet. Zastaví u brány továrny nebo stavby, roztáhnou deštník - slunečník, ze skříněk vytáhnou zabalené jídlo, plechovky obalené ledem s pitím, čaj a prodávají. Potkáte motorky uzpůsobené k různým živnostem či podnikání, předělané tříkolky a přívěsy. Tomuto dopravnímu prostředku jsou přizpůsobeny i parkoviště u obchodů, benzínové pumpy, bambusové motoresty atd.
Když jsem požádal, že bych rád zhlédl něco zajímavého, první, kam mě zavezli, bylo muzeum válek. Asi se nemusím rozepisovat, co je zde k vidění, 
fotografie, mapy, ale i ukořistěná americká a sovětská vojenská technika přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Můžete si zde koupit památeční předměty, symboly i kýče, je ironií, že ceny jsou uvedeny v amerických dolarech. Mládež můžete potkat v tričkách I Love America nebo N.Y. a v baru si můžete vypít B - 52.
Vietnamci se museli bránit proti Číňanům, Japoncům, Francouzům a nakonec i Američanům, bylo to takové vyřizování si účtů mezi velmocemi na vietnamském území. Nejznámější je samozřejmě dnes již zapomenutá válka s USA, několikrát jsem si pročítal její historii, ale nepochopil jsem ji, oni taky naši světovou nepochopí, jestli se vůbec dá pochopit. Sever válčil s Jihem, za sjednocení, účty si vyřizoval tábor míru s jestřáby z Pentagonu, ale i křesťané s buddhisty, komunisté s nekomunisty, samozřejmě se to nevyhnulo civilnímu obyvatelstvu. V anglicky psaných novinách Viet Nam News byl rozhovor s velitelem Nguyen Van Cuongem, který se zabývá nevybuchlou municí v centrální provincii Quang Tri. Je to záležitost nebezpečná i pro dnešní obyvatele, shrnul to tak, že je zde asi 60 kg výbušnin na jednom metru čtverečním a k vyčištění celé oblasti bude potřeba dalších 300 roků.
Jsou známy přehmaty amerických vojáků, ale soudruzi z Vietkongu za nimi nezaostávali, spíše naopak. Celkově ve vietnamské válce zahynulo cca 5 miliónů lidí - i ti, co chtěli klidně žít. Víme, jak to dopadlo, ale konec války znamenal další pronásledování, masovou emigraci, hospodářský krach, bídu, o které už se tolik nepsalo. Počet utečenců se odhaduje na další milión “boat people“, které nikdo nechtěl, odhaduje se, že jich polovina zahynula.
Jak jsem již naznačil, vietnamské dívky jsou malé a štíhlé, to je dělá mladšími a krásnějšími, nejsou to takové ty severoatlantické odpalovací rampy typu „Džamila“. Jinak jsou ale velmi cudné, tedy aspoň ke mně byly. Shodou okolností jsem před odletem sledoval nějaký dokument, v kterém právě taková zajala amerického pilota. Muselo to být velké ponížení, sestřelený pilot USAF, samý sval, a jako pejska jej vedla o dvě hlavy menší
vietnamská dívka se samopalem, žerty stranou. Ani v míru je nikdo nešetří, levná pracovní síla, můžete je vidět na stavbách, jak vozí štěrk či beton.
V roce 1986 na 6. sjezdu Komunistické strany Vietnamu se soudruzi rozhodli budovat kapitalismus. Dodnes je ale všude spousta komunistických symbolů, vlajek, transparentů, hesel. Vietnamsky sice neumím, ale jsem si jistý, že vietnamský lid plány XI. pětiletky nejen splní, ale i překročí. Pokrok nezastavíš, a tak se dnes budovatelská hesla zobrazují na plochých obrazovkách.
Je zde spousta zboží i luxusního, zastoupení automobilek, největších bank, supermarkety. Těžko pojmenovat, jaké je zde vlastně zřízení, asi je to kapitalismus pod vládou jedné strany. Někteří lidé na tom nejsou nejlépe, na druhé straně jsem zde míjel vůz se soškou „Spirit of Ecstasy“, jeho mladšího bráchu bentleye i velmi prodlouženého hummera, za kterého by se nemusel stydět ani lecjaký solarbaron. Za některá nabízená vína by bylo určitě padesát i sto tetrapaků čuča. Nedivte se, vždyť uzákoněná minimální mzda je 730 000 (sedm set třicet tisíc!) vietnamských dongů (VND), příští rok dokonce 830 tisíc. Nebudu vás odkazovat na kurzovní lístek, ale když to vydělíte tisícem, máte přibližně částku v českých korunách. Průměrný plat potom dělá více méně 200 – 300 USD, tedy asi 4 – 5 milionů VND.
Navštívil jsem velikou tržnici Cha lań, která je na dvě patra nacpaná vším možným, od plechového nádobí po zubní pasty, oblečení všeho druhu,
samozřejmě i potraviny. Zajímalo by mě, jestli se to někdy prodá, pro samé krabice je problém se v těch uličkách vyhnout. Oni zde žijí, jedí, spí, vyrůstají tu děti, samozřejmě vyřizují obchody a prodávají. Chrámy konzumu jsou vlastně letitá záležitost.
Shodou okolností se v době mého pobytu vdávala jedna moje příbuzná, velká svatba, velká sláva, velký přepych, 120 hostů. Tady nic moc, 500 – 800 svatebčanů je běžné. Doslech jsem se o svatební hostině, kde bylo připraveno 72 stolů, každý pro 12 hostů. Dívky se mohou vdávat až v 19 letech a chlapci dokonce až v jednadvaceti, ale na vesnicích se na to moc nehledí a mladí lidé se berou dříve, ve městech naopak později. Zvou se, samozřejmě, rodiče, sourozenci, blízcí i vzdálení příbuzní s rodinami, hojně také spolužáci, spolupracovníci, sousedé a konečně i jejich příbuzní. Není důležité se nacpat, ale zúčastnit se, povyprávět, jsou to šťastní lidé, válka skončila, dokonce i oteplování planety je nechává chladnými.
Apartment servis Crescent, kde jsme byli ubytovaní, byl nový, prostorný, prosvětlený, naproti probíhala (ještě probíhá) stavba dalšího luxusního chrámu, bohužel se nějak zbortilo šanování a pod ním zahynuli tři stavební dělníci. Nemusíte mít strach, už za tři dny se stavělo dál, resp. za tři dny začaly na tři směny bušit sbíječky, aby se to dalo do pořádku a mohlo se pokračovat. Naštěstí jsem měl pokoj na opačnou stranu, ale někteří mí kolegové, na rozdíl od těch tří, nespali několik nocí.
Nejsem žádný gurmán, ale byla mi představena vietnamská slavnostní tabule, ta se skládá z několika - řekněme sedmi - chodů. Z různých druhů
masa - vepřové, hovězí, rybí sladkovodní i mořské i jiné příšery -, z místní zeleniny, polévky, omáčky, toto se nosí na stůl ve velkých mísách nebo talířích, z kterých si stolovníci nabírají do malých misek - talířků. Obecně je jídlo hodně pálivé, plné různých papriček, feferonů a pálivé zálivky, pro jistotu ještě do jídla přidávají kuličkový pepř, odhadem jednu čajovou lžičku na jeden talíř. Asi proto, že jsou největší pěstitelé, tak ho přidávají i do soli.
Základem je samozřejmě rýže a výrobky z rýžové mouky, z té se dělá i tzv. „papírový“ chléb. Opravdu to připomíná papír, ale je to jedlé, do tohoto se potom zabalí maso, zelenina podle výběru, takže vznikne jakási omeletka, která se ještě namáčí v různých ochucených omáčkách a přikusuje. Ve skutečném životě se ale nejčastěji setkáte s jídlem v polystyrenové krabičce, koupeným u pouličního prodejce, stojí to asi dvacku a je to opravdu vietnamská porce. Nemohu nezmínit ani vietnamské polévky, těch jsou v obchodech čtyři regály, ale neohrnujte nos, i někteří dobře placení manažeři si je kupují a konzumují po krabicích. Inu, na stavbách se jí všelijak.
Také my jsme se plavili každé ráno po řece Ong Keo lodí do práce, protože běžným přívozem by to trvalo dvě hodiny. Docela mohutná řeka, i když Mekong je známější a Sai Gon je mimo jiné i název řeky. Mohou tu plout velké námořní, kontejnerové lodě a tankery a vždycky, když jsme takovou míjeli, tak to tu naši dvacetimetrovou bárku pěkně rozhodilo, třebaže k vlnám plula kolmo. Jinak je zde ale spousta tradičních dřevěných plavidel, která, pokud rovnou nepamatují Noemovu archu, jsou jejími replikami. Tyto také slouží k přepravě lidí, nákladů, substrátů a samozřejmě k rybolovu.
Řidič tvrdej chleba má a zdejší námořník tvrdou rýži.
U nás se s Vietnamci setkáváme především v jejich tržnicích a obchodech, kde prodávají levné padělky a další zboží, ale oni nabízejí to, co našinci, ale nejen oni, chtějí a kupují. Proč je největší vietnamská tržnice u Chebu, není těžké domyslet. Jsou to ale jiní Vietnamci, těžko říct, jak se k nám dostali, před čím utekli a proč. Děti posílají do školy, snaží se nevyčnívat, nebýt na obtíž, jsou čistotní, i když je všude bordel. U nás se mluví převážně o Číně a Indii, ale vietnamský hospodářský růst 7-8 % HDP během posledních 25 let rozhodně není špatný. Určitě je zde veliký prostor pro obchod a spolupráci, v prosinci bude uvedena do provozu první turbína hydroelektrárny v provincii Son La (po dokončení 2400 MW). Plánuje se jaderný projekt (Rusové, Japonci?), vysokorychlostní železniční trati z Hanoje do Saigonu (350 km/hod, 1630 km dlouhá) za pomoci Francouzů, atd.
Na přelomu října se v Hanoji konalo 17. setkání zástupců zemí ASEAN, o kterém se u nás vůbec nepsalo a kterého se zúčastnil pan Medveděv. Vietnamský předseda vlády Nguien Tan Dung potom tuto organizaci zastupoval na jednání G 20. Ani my bychom neměli na tuto zemi – region zapomínat. Měli bychom udržovat obchod a dobré vztahy, možná jednou taky budeme muset z Evropy emigrovat, nějak se živit, třeba v české tržnici v Danangu. Pro jistotu se proto naučte tuto frázi: „Tôi không hiểu tiếng Việt.“ (Já neumím vietnamsky.)
Saigon