Neviditelný pes

SVĚT: Spalte to slovo a bojte se

18.9.2010

Knihy se pálily v celé dokumentované historii, ale korán mezi nimi nebyl. Na „kořen zla“ ho povýšila až dnešní osvícená doba.

Spálili jste někdy demonstrativně knihu? Těžko. V moderní společnosti, která považuje spisovatele za svědomí národa, která si alespoň na oko váží psaného slova, je pálení knih hodnoceno jako barbarství a přežitek středověku. Upalování knih může připomínat upalování čarodějnic, navíc v éře informačních technologií a elektronických čteček je absurdní marností tohoto počínání. Napsané slovo spálením nezmizí. Jenže právě proto je pálení knih spektáklem, něčím více než pouhou demonstrací s plakáty, hesly a megafony. A právě proto spálili o víkendu dva američtí Joudové (jak se jim přezdívá na českém webu) veřejně korán.

Jakkoliv nám ten akt může připadat hloupý, jalový, zbytečně provokativní či rizikový pro americké vojáky v Iráku a Afghánistánu, muslimské reakce oživují dobu, kdy papírové knihy a jimi nesené myšlenky měly svou váhu, s níž se nežertovalo. A fakt, že k plánovanému činu jednoho ulítlého pastora malé sekty na Floridě a skutečnému aktu dvou „Joudů“ se vyjadřují politické veličiny včetně prezidenta Baracka Obamy, nás do té doby vrací. Happening na Kampě Na samotném pálení knih není -historicky vzato - nic moc výjimečného. Výjimečná je jen obava z reakce na to. Abychom si přiblížili ten kontrast, připomeňme si českou scénu starou 35 let.

V lednu 1975 vyšel v normalizačně kulturním týdeníku Tvorba rozhovor s Bohumilem Hrabalem. Velký spisovatel tam plácal o všem možném, jak měl ve zvyku, i o tom, jak má rád fotbal, ale především sdělil, že bude volit kandidáty Národní fronty. Český kulturní underground to jasně interpretoval jako smlouvu s ďáblem - Hrabal se přihlásil k Husákovu režimu s tím, že mu budou opět vycházet knihy. (Opravdu pak vycházely, ale ve vykleštěné podobě.)

Na jaře pak Ivan Martin Jirous uspořádal v Praze na Kampě happening, při kterém s přáteli několik Hrabalových knih veřejně spálil. I když se na té akci fotilo a filmovalo, i když se ty záběry později dostaly do rukou StB, i když je pak propaganda použila do televizního hanopisu Atentát na kulturu, ze samotného happeningu režim nic trestného nedělal. I husákovským normalizátorům připadalo zřejmě absurdní stíhat někoho za pálení knih, byť šlo o díla národního spisovatele, který se k tomu režimu právě veřejně přihlásil.

Z toho plyne zajímavý rezultát: spálit dnes korán je nebezpečnější, než když za Husáka pálil Jirous knihy spisovatele, který se rozhodl dělat Husákovi stafáž. Ta hrozba sice tvoří živnou půdu pro cvoky a provokatéry všeho druhu - jako třeba pro australského právníka, který si balí cigarety do stránek vytržených z bible a koránu. Ale rozhodně z ní neplyne, proč má smysl pálit korán a proč zrovna teď.

K terorismu se přece nehlásil prorok Mohamed, ale ti, kdo korán vykládají skoro 1400 let po jeho smrti.

Běžný Evropan si ovšem při slově pálení knih vybaví hlavně nacistické spektákly. Hned po převzetí moci v Německu hořely na tamních náměstích vatry krmené desetitisíci svazků. Nacisty dráždilo zejména židovské a „degenerované“ (entartet) umění, v širším smyslu vše, co nekorespondovalo s jejich ideologií. Když se 10. května 1933 na Operním náměstí v Berlíně rozhořela hranice, plály v ní svazky ze Sexuologického ústavu a Humboldtovy univerzity. Mezi hořícími tituly se skvěla jména autorů jako Einstein, Brecht, Heine, Mann, Marx, Remarque, Hemingway a Wells. Pod dohledem SA je přikládala říšská mládež z Hitlerjugend.

Z takových obrazů vznikla představa, že pálení knih je předstupněm totality, či přímo genocidy. Ray Bradbury psal svou slavnou antiutopii 451 stupňů Fahrenheita (o společnosti ničící knihy) pár let po válce a teprve v pozdější předmluvě doznal, že ho inspirovaly nacistické hořící vatry. Dokonce kvůli tomu změnil titul: ze 451° Celsia, teploty, při níž se vzněcuje papír, udělal 451° Fahrenheita, protože to zní úderněji, germánštěji.

Nicméně historie pálení knih měla v té době za sebou už dobré dva tisíce let. V Číně je doloženo k roku 213 před Kristem (filozofické a historické spisy států konkurujících státu Čchin). V Římě spálili knihy senátora Corda chválící vrahy Julia Caesara (25 po Kristu), později i spisy křesťanské. Křesťané v roce 383 spálily spisy Prisciliána z Ávily, prvního křesťanského heretika. Muslimové v polovině sedmého století spálili všechny neuznané verze koránu. Ve 13. století byly páleny spisy katarů (kacířů) v jižní Francii. V Paříži byl v roce 1242 „obžalován“ a „shledán vinným“ talmud, načež bylo spáleno 12 tisíc jeho kopií.

U nás nikdo nepřipomněl 600. výročí spálení spisů Jana Wiklefa, inspirátora Jana Husa. 16. července 1410 nechal v Praze zničit jeho knihy Zbyněk Zajíc z Hazmburka, „negramotný pražský arcibiskup“, jak ho tituluje světová Wikipedie. Humanista Aeneas Silvius Piccolomini (pozdější papež Pius II.) to však ve své Historii české vidí jinak: „Zbyněk, příjmím Zajíc... vynikaje rozvahou a rozumem... kázal k sobě přinésti knihy Jana Wiklefa a všechny veřejně spáliti, poradiv se o tom s učenými muži.“

Ano, to bylo drsné 15. století, kdy slova měla velkou váhu, kdy je jedni pálili a druzí hájili. Když dnes někdo spálí bibli, upřímně řečeno se nic nestane. Kdepak je rok 1624, kdy v katolických částech Německa - na příkaz papeže - pálili Lutherův překlad bible. Tehdy to pomohlo rozdmýchat třicetiletou válku. Když John Lennon pronesl pár provokativních poznámek na adresu Ježíše Krista, někteří Američané pálili alba Beatles, ale evropský mainstream je považoval za bigotní cvoky. Muslimové svým emotivním vztahem k víře tyto časy připomínají. Zajímavě to před dvěma lety napsal ve sloupku pro Respekt Václav Cílek. Po cestě do Káhiry zachytil své dojmy takto: Jdete kolem, míjíte pátou šestou mešitu a v hlasech vykladačů koránu slyšíte zlobu a násilí. Ptáte se: „O čem hovoří?“ Průvodce pokrčí rameny: „Jako vždycky, každý týden hodinu o tom, jak je Amerika zkažená, Západ špatný a víra dobrá.“ Máte pocit, že podobné napětí kdysi panovalo na kázáních Jana Želivského nebo mistra Jana Husa.

V tomhle je ten zásadní rozdíl i vzájemné nepochopení. My, dnešní Zápaďané, se zápasu o ideje, pálení knih a úctě k náboženským symbolům víceméně smějeme. Muslimové to berou vážně. Když potom příslušník západní civilizace spálí korán, dokáže tím fanatikům z řad muslimů jen to, co oni už stejně vědí. Je-li v koránu nebezpečí, pak v jeho interpretaci. Negramotný dorost Talibanu, který si nemůže přečíst originál, závisí na tom, co uslyší od samospasitelných vykladačů. Odpomůže tomu pálení koránu v západním světě? Asi tolik jako pálení Wiklefových spisů odpomohlo blížící se občanské válce před 600 lety.

LN, 14.9.2010

Autor je komentátor LN



zpět na článek