Před několika měsíci, kdy skončila platnost původní smlouvy START z roku 1991, se to totiž vůbec nezdálo samozřejmým. Opět formulované imperiální ambice Ruska totiž stavěly dohodě dosti značné překážky. Snadnosti jednání jistě nepřispělo ani to, že po obsazení poloviny Gruzie lze Rusko jen opravdu těžko považovat za důvěryhodného partnera. Přesto bylo nakonec jakéhosi kompromisu dosaženo. Bylo již mnohokráte opakováno, že velkou motivací na straně USA byl mnohdy žalostný stav skladišť jaderných zbraní v Rusku a z toho plynoucí nebezpečí, že by se tyto zbraně nebo alespoň štěpný materiál z nich mohl dostat k někomu, v jehož rukou by se nám to vůbec, ale vůbec nelíbilo.
Byla-li ale Obamova administrativa hnána takovouto motivací, je jasné, že musela slíbit hory doly, jen aby k nějaké dohodě vůbec došlo. Podle smlouvy START jsou totiž jaderní inspektoři oprávněni vstupovat do zařízení na území Ruska a nikdo neví, co by se bez této kontroly mohlo stát. Co tedy Američané Rusům slíbili? Na první pohled to vypadá, že toho není mnoho. Pro Rusy je omezení jaderného arzenálu výrazně citelnější, protože v tuto chvíli vlastní výrazně více zbraní než Američané. Protiraketové obrany se ani Obama nevzdal, i když jsem přesvědčen, že se jedná spíš o manévr, zabraňující definitivní ztrátě tváře po ostudném vycouvání z celého evropského projektu. Spojené státy se také zavázaly, že nepoužijí jadernou sílu proti zemi, která takovýto arzenál nevlastní, byť by došlo k napadení zbraněmi hromadného ničení jiného typu. To ale Rusy vcelku nemusí zajímat, protože na ně se taková záruka nevztahuje a navíc jsem přesvědčen, že i Kreml je natolik soudný, aby se do žádných experimentů s masovým ničením nepouštěl.
Co je tedy podstatou celé věci? V textu smlouvy odpověď na tuto otázku nenajdeme. Smlouva zvaná New START (krásný to odkaz na Obamovu politiku 'resetu' vzájemných vztahů) je totiž dokumentem ve své podstatě technického ražení bez faktického dopadu na reálnou politiku obou velmocí. Doba studené války je pryč a jaderná hrozba už neděsí obyvatele celého světa. Podstatou věci je to, že USA jasně ukázaly, že jsou ochotny se dohodnout s Rusy za každou cenu a že jim kývnou v podstatě na cokoli. V případě oné dohody na to ještě možná nedošlo, ale Kreml teď bezpečně ví, že Obama je ochoten jim dát zlaté širé lány, šumící bory i Fatru a Matru (kterýžto obrat jsem si vypůjčil ze seriálu Simpsonovi). Rusové si prakticky ověřili, že se s nimi od této chvíle bude znova jednat jako s velmocí, i když toho, co z nich velmoc dělá, není mnoho. Kromě jaderného arzenálu je to už jen neskutečná drzost, agresivita a hodně velká ústa. Bohužel, současné americké vedení není schopno se jakkoli vymezit, prezident Obama je zjevně ochoten jen pro klid a osobní popularitu obětovat během jediného volebního období to, o co tvrdě bojovaly všechny vlády od konce druhé světové války. A tím také Bílý dům vyslal jasné, v pořadí již druhé sdělení Evropě, jak té naší, tedy střední a východní, tak i Evropě obecně – kašleme na vás. Starejte se o sebe, jak umíte. Nezajímá nás společná historie, společné zájmy. My chceme mít klídek a teploučko a hlavně se s nikým nehádat.
Je tedy na nás, kam se zařadíme, jestli budeme chtít hrát roli nejasného mostu mezi Východem a Západem, která už se nám ošklivě vymstila, nebo se přidáme tam, kde je zaručena svoboda a bezpečí. Ruská rozpínavost totiž zdaleka není ničím novým. Tato země vždy řešila své vnitřní problémy agresí a dobýváním. Přestávky činila pouze tehdy, kdy její stav byl natolik mizerný, že to jednoduše nešlo. Neměli bychom být překvapeni konfliktní rétorikou nebo v již zmíněném případě Gruzie dokonce konfliktními činy. Rusko bylo, je a bude zemí s pocitem nadřazenosti a velikosti, byť tento pocit hraničí s halucinací. Je nutno s tím počítat a připravit se na to. A smlouva New START? O tu vlastně vůbec nejde.