Hlavní důvody jsou dva. Za prvé, Evropská unie podle Lisabonské smlouvy získává právní subjektivitu jako celek. To znamená, že má nárok na dosavadní svrchované ústavní pravomoci členských států v zahraniční a obranné politice, i na poli soudnictví a vnitra. Za druhé, Evropská unie si může přisvojovat další pravomoci a měnit pravidla svého rozhodování, aniž by takové změny podléhaly ratifikaci členskými státy.
A EU, kde má hlavní slovo Německo, již začíná ukazovat, jak si likvidaci suverenity ostatních členských zemí představuje. Vysoký funkcionář (státní ministr) německého ministerstva zahraničí Werner Hoyer nedávno prohlásil, že Berlín požaduje hlavní vliv německé kancléřky na rozhodování prezidenta a ministra zahraničí EU. Německo se dále chce „relevantně podílet“ na funkcích bezprostředně pod úrovní prezidenta a ministra zahraničí EU. Právě tyto funkce, zpravidla mimo kontrolu veřejnosti, jsou mocensky rozhodující. Německo požadovalo klíčovou funkci komisaře pro ekonomiku a měnové záležitosti. S tím, že získalo jen (!) důležitou oblast energetiky, se nesmířilo, a v Evropském parlamentu se asi pokusí prosadit změnu. A dále požaduje i vůdčí posty v nové instituci EU, a to Evropské službě pro vnější vztahy. Na rozsah jejích pravomocí se Německo zaměřuje v první řadě. Do jejího rámce totiž Berlín proti vůli Paříže a Londýna prosadil vojenské plánování a umístění vojenského operačního štábu EU.
Německé úsilí získat postavení světové mocnosti již vzbuzuje podráždění v USA. V americkém tisku a i diplomatických kruzích se zdůrazňuje, že Německo klade stále větší důraz na vlastní zájem, aniž by bralo ohled na spojence. To se nejviditelněji projevuje na úzké spolupráci Německa s Ruskem, jež podle některých států EU oslabuje a ohrožuje její soudržnost. Že se přinejmenším totéž týká nepříznivého dopadu německo-ruského partnerství na NATO, je nepochybné.
Lisabonskou smlouvou tak Evropa vstupuje do další etapy temných, úpadkových dějinných období potlačování svobody. Opět se snaží zlomit rozrůzněnou podstatu Evropy jí cizí nadvládou nekritických a zpupných vůdců. S jejich potřeštěnou a evropskou civilizaci urážející ideologií. Politiků, kteří se v Evropě narodili, vyrostli a udělali slušnou kariéru. Nejsou ale s to Evropě porozumět. Masaryk právem říkal, že Evropa je politická laboratoř. Zbývá dodat, že je v moderních dějinách příliš často laboratoří sebezničující a ohlupující. Jak dovnitř, tak navenek.
Na prahu období evropanské post-demokracie stojí za to bilancovat. Během končícího svobodného dvacetiletí jsme si nevedli nejhůř. Vzpřímili jsme se natolik, nakolik jsme po dlouhé, více než čtyřicetileté komunistické totalitní diktatuře byli schopni. Až tam, odkud někteří mohli zahlédnout nadcházející hrozbu naší a evropské svobodě. Lisabon jsme jako stát pod nátlakem přijali alespoň jako poslední. Ti nemnozí, co to způsobili a stali se tak hlasem a symbolem odporu, nebudou zapomenuti. Na ty, kteří činně posloužili nesvobodě, se časem právem zapomíná. Pro příští chvíli vyrovnání s minulostí by se ale nemělo.
Autor je filosof