Z objevu mám upřímnou radost: konečně jsem se, černé na bílém, dočetl, proč v letech mých pařížských studií takřka všechny mé letní pokusy osvěžit se v rybnících kolem metropole skončily nezdarem. Všichni ti, kdo mě vyháněli z vody, měli jediný cíl: předejít tomu, abych klesl ke dnu jako kdysi Titanic! Scénář byl stále týž: V letní výhni se proplížím mezi rybáři obklopujícími v sevřených řadách rybník a ponořím se do chladivé vody. Zatímco se vzdaluji od břehu, za mými zády se rodí hluk; pak zaslechnu výstražné volání z megafonu. Jednou na mě kdosi zavolal policistu, jenž vzrušeně běhal po břehu, pískal na píšťalku a „v zájmu mého bezpečí“ mě vyzýval k návratu.
Vím, že se Francouz koupe jen v betonovém bazénu nebo v moři, přesto se dodnes nedokážu smířit s představou, že v kolébce lidských práv nemá člověk právo utopit se v rybníce, je-li tak hloupý, že do něj vleze, neuměje plavat. Navíc ve srovnání s lázní v klidných vodách créteilského jezera (vyzkoušel jsem) je tolik oblíbené ráchání v Atlantiku mnohem nebezpečnější.
Jedna francouzská známá poté, co jsem jí vyzradil své sklony, vzkřikla: „Neblázni, vždyť v rybníce jsou ryby!“ Nechtěla uvěřit, že si ty ryby dávají dobrý pozor, aby se plavci neotřely o stehno.
Tabule se zákazem koupání v Créteil je nadbytečná, úplně by byl postačil prostý nápis: Pozor, kapři!
Vyšlo v deníku Metro
www.danes.cz
Autor je spisovatel a politolog