A zase ten Sarkozy. Krátká schůzka francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho s dalajlamou, která se uskutečnila na sklonku loňského roku v Polsku, rozzlobila Čínu natolik, že zrušila svou účast na summitu s Evropskou unií. Ten se měl uskutečnit v prosinci loňského roku v Lyonu. Náhradní termín – 20. květen – spadá do českého předsednictví. „Konání summitu je symbolické a odráží snahu obou stran bojovat společně proti globální finanční krizi,“ konstatoval pro China Daily Wu Paj-ji, expert na Evropu v Chinese Academy of Social Sciences. Ve skutečnosti jde o mnohem více než o symboliku či odškrtnutí jednoho z bodů programu, k němuž se jednou musely obě strany dopracovat.
Velká Čína, malá Evropa
Evropská unie je pro Čínu největším obchodním partnerem. V loňském roce dosáhl objem vzájemného obchodu 400 miliard dolarů. Statistická data ale vypovídají jen málo o tom, jaké nyní panují vztahy mezi EU a Čínou. Brusel vnímá, že je postavení Číny v globálním měřítku mnohem pevnější než kdy dříve. Nikdy nebyla role Číny významnější, a to jak v oblasti bezpečnostní, tak ekonomické. Zcela opačný je ale pohled Pekingu na Brusel. Jeho důležitost, viděno optikou Číňanů, nebyla zřejmě nikdy menší. Nebylo tomu tak vždy. Číňané pohlíželi na Evropskou unii s daleko větším respektem, mimo jiné i proto, že EU považovali za určitou protiváhu k americké světové hegemonii. Jenže vše změnila hospodářská krize a války v Iráku a v Afghánistánu. USA budují svou image jako země, jež dokáže zachránit svět. K posunu vnímání Bruselu přispělo také střídání evropských politiků. Lídři, jakými byli bývalý francouzský prezident Jacques Chirac či někdejší německý kancléř Gerhard Schröder, kteří sami podporovali pozici EU jako protiváhu k USA, byli nahrazeni mnohem proameričtěji naladěnými politiky.
Dle listu Financial Times Číňané přišli na to, co již kdysi věděl dnes 85letý americký politik a diplomat Henry Kissinger, když zastával funkci ministra zahraničí v sedmdesátých letech. Neexistuje totiž jedno telefonní číslo, pokud chce nějaký zahraniční politik hovořit s Evropou. A co je ještě horší – mnoho Evropanů, včetně významných politiků, si nepřeje, aby takové jedno telefonní číslo vůbec existovalo. Čína již pochopila, že z roztříštěnosti EU může těžit. Přibližuje svůj vztah k EU k šachům, kdy hraje s 27 oponenty, kteří se tísní na druhé straně stolu a dohadují se o tom, jako figurkou budou táhnout.
Žádný spěch
Mnoho nadějí vzbudil v Evropské unii summit s Čínou, který se konal v listopadu 2007 v Pekingu. Evropští lídři očekávali, že se jim podaří dohodnout férovější obchodní podmínky. EU i Čína se tenkrát dokázaly shodnout na mechanismu, jak se budou řešit ekonomické a obchodní otázky. Po 17 měsících, které od schůzky uběhly, jsou evropské naděje pryč. Vše ztroskotalo na tom, že chyběla dohoda, jak často se mají zástupci EU a Číny scházet. Peking se navíc zdráhal přistoupit na to, aby k jednacímu stolu usedli vyjednavači v seniorských pozicích. Z pohledu Číny je liknavost naprosto logická. EU je sice pro Čínu největším obchodním partnerem, v jistém ohledu ji ale nestačí vůbec konkurovat. Obchodní přebytek Číny s EU dosáhl v loňském roce 169 miliard dolarů. Suma je dostatečně pádným argumentem, aby v řešení otázek, hlavně těch obchodních, jež EU hodnotí jako problematické, nemusela Čína pospíchat.
Unie považuje obchodní politiku Číny za naprosto nevyváženou. Ale situaci si zhoršuje Evropa také sama svou roztříštěností. Členské státy EU lze rozdělit do čtyřech skupin podle toho, jak se staví k Číně. První skupinu, nazvanou ideologičtí zastánci volného trhu, tvoří Dánsko, Nizozemsko, Švédsko a Velká Británie. Tyto země se snaží ovlivňovat Čínu politicky, ale jsou proti jakýmkoliv obchodním restrikcím. Nesouhlasí s tím, aby se zneužívalo volného trhu při jednáních o případné změně čínské centralizované a agresivní obchodní politiky. Druhou skupinu reprezentují takzvaní ochotní obchodníci, mezi které patří Bulharsko, Kypr, Finsko, Řecko, Maďarsko, Itálie, Malta, Portugalsko, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko a Španělsko. Za časů Chiraka bylo do této skupiny možné zařadit také Francii. Ta je ale dnes vůči Číně mnohem kritičtější.
Ochotní obchodníci zastávají názor, že dobré politické vztahy s Čínou jim přinesou obchodní benefity. Odmítají tlačit na Čínu v oblastech, jako jsou například lidská práva. Další skupina zemí – Česko, Německo a Polsko – jedná o obchodu, ale i o politice. Do čtvrté skupiny – evropských stoupenců – se řadí Rakousko, Belgie, Estonsko, Irsko, Litva, Lucembursko a Lotyšsko. Tyto země nepovažují vztahy s Čínou za něco, co by bylo v centru jejich pozornosti, a dle jejich názoru nepatří jednání s Čínou k evropským prioritám.
Velká trojka
Pozici EU nejvíce oslabuje soupeření mezi velkou trojkou, tedy Německem, Francií a Velkou Británií. Každý stát závodí o to, kdo se stane favoritem Číňanů v Evropě. To je vidět mimo jiné tehdy, když se nějaký evropský politik sejde s dalajlamou a následují protesty Pekingu. Pokaždé, když se mohou Francie, Německo nebo Británie sebe navzájem zastat, dávají přednost mlčení. Hledají příležitost, jak využít nelibosti Číňanů vůči jiné zemi. List Financial Times nedávno citoval Vladimira Iljiče Lenina, který tvrdil, že „kapitalisté nám sami prodají provaz, na kterém je pověsíme“. Čína je možná dnes v pozici, kdy prodává provaz nejednotné Evropě, a ta je v nebezpečí, že se oběsí.
Na slabiny evropského postoje k Číně poukazuje i panevropský think-tank Evropská rada pro zahraniční vztahy. Konstatuje, že evropská politika vychází stále z dob, kdy byla Čína jen jednou z rozvojových zemí, a nikoliv diplomatickým konkurentem. EU garantuje Číně ekonomické výhody a naivně očekává, že se na oplátku dočká stejných ústupků a nějakého postupu demokratických reforem. Jenže co se týká ekonomiky, obchodní deficit EU s Čínou předstihl co do velikosti ten americký. Číňané sice mají volný přístup na evropský trh, opačným směrem to ale neplatí. Čína si vnitřní trh chrání, ať jde o spleť sektorových nařízení, omezení vstupu na trh či množství procedur, jimiž musí zahraniční podnikatel projít.
Omezen cizí konkurenci je stále obchod s realitami a služby. A pokud jde o lidská práva, studie Evropské rady pro zahraniční vztahy přiznává, že v posledních 20 letech neexistuje žádný relevantní důkaz toho, že by působení EU přineslo nějaký posun v otázce trestu smrti nebo dodržování náboženských svobod. Podobně lze hodnotit i výsledky v zahraniční politice. EU má zájem na tom, aby Čína pomohla řešit krizi v Barmě či v súdánském Dárfúru, vyslovila se pro sankce vůči Íránu nebo souhlasila s izolací režimu v Zimbabwe. Nic z toho se zatím nedaří.
Evropská rada pro zahraniční vztahy doporučuje EU, na co se při jednáních s Čínou soustředit. Například Írán. Nejlidnatější země světa by měla sehrát daleko důležitější roli při prosazování sankcí. EU by měla tlačit na Čínu, aby dále odstraňovala obchodní bariéry a zlepšila ochranu duševního vlastnictví.
A pak je tu také otázka schůzek s dalajlamou. Evropští lídři by měli veřejně deklarovat, že odmítají jakékoliv omezení svého práva scházet se s tibetským duchovním vůdcem. Čína by potom nemohla trestat politiky, jako tomu bylo například po schůzce dalajlamy se Sarkozym, kvůli níž odmítla přijet na summit s EU. Hlavně by ale členské země měly přijít konečně na to, že jejich vyjednávací pozice s Čínou bude mnohem silnější, pokud budou prosazovat zájmy evropské, a nejen ty národní.
Týdeník EURO 19/2009