Především chci poznamenat, že se vůbec nedivím lidem, kteří si v Evropě anebo v Americe říkají, že izraelsko-palestinský konflikt je tak složitý, střetává se v něm tolik protichůdných zájmů, že se nikdy nevyřeší, a proto ani nemá smysl přemýšlet anebo sledovat jeho vývoj. Avšak my, kteří tady žijeme, si takový přístup nemůžeme dovolit. Jde o náš osud, o osud našich dětí. Právě v těchto dnes jsme si připomenuli, že za 61 let existence státu Izrael padlo ve válkách anebo se stalo obětí teroristických útoků 24 325 izraelských občanů. Ztráty Palestinců jsou ještě vyšší. Naší povinností vůči sobě i příštím generacím je navázat spojení s každým palestinským společenstvím, jež hledá cestu k dohodě, a spolu s ním usilovat o dosažení míru, i kdyby to byla jen malá skupinka a dosažení dohody by se zdálo vzdáleným.
Avšak ve skutečnosti vůbec nejde o „malou skupinku“. Neříkám, že mezi Palestinci nejsou takoví – výrazně je reprezentuje Hamas –, kteří odmítají jakýkoli kompromis a chtěli by Izrael zlikvidovat. Protože si myslím, že bez objektivního přístupu vůbec nelze pochopit podstatu izraelsko-palestinského konfliktu, považuji za svou povinnost poznamenat i u této příležitosti, že určité politické kruhy v Izraeli projevují podobné snahy vůči Palestincům. Mají dokonce své zástupce ve vládě. A mají své zahraniční podpůrce, z nichž mnozí nevědí, co vlastně podporují a co odmítají. Podle jednoho z nich Palestinci ztratili nárok na národní stát, protože ho odmítli, když jim ho v roce 1947 OSN nabízela. Prosím, pokuste se tento názor „přeložit do češtiny“: jak vám může připomenout každý učitel dějepisu na střední škole, František Palacký v roce 1848 odmítal požadavek české samostatnosti a zastával myšlenku „austroslavizmu“ (jistě pro to měl pádné důvody) – znamená to snad, že o 70 let později Češi neměli právo založit Československou republiku? Správná anebo pochybená rozhodnutí vůdců zajisté ovlivňují osudy národů – nemohou však zpochybnit jejich základní práva!
Připusťme však, že Palestinci opravdu ztratili nárok na vlastní stát. Zkuste zodpovědět otázku: co tedy s nimi? Nelze je vyhnat do pouště. „Transfer“ 5 miliónu lidí nepřipustí mezinárodní společenství, setká se s odporem arabských států, postaví se proti němu i většina izraelské veřejnosti. Povede k mezinárodní izolaci Izraele, ke zhroucení mírových smluv s Egyptem a Jordánskem. Izrael by byl opět obklíčen nepřátelskými a pomstychtivými státy, které by snad neodmítaly ani myšlenku spojenectví s Íránem. Ale nelze-li Palestince z území odstranit, zbývají dvě možnosti: učinit z nich občany druhého řádu, bez občanských (např. volebních) práv, něco na způsob izraelské varianty jihoafrického apartheidu (pravděpodobně s podobným koncem); anebo jim jako rovnoprávným občanům demokratická práva poskytnout. Na území ovládaném nyní Izraelem žije asi 5,4 miliónu Palestinců (2,5 miliónu na Západním břehu, 1,4 miliónu v Gáze, 1,5 miliónu arabská menšina v Izraeli) a asi 5,6 miliónu Židů. O deset let zde bude arabská většina. Proto říkají – pozor! – nejen bývalí a nynější komunisté anebo členové levicové strany Merec, nýbrž také bývalý premier Ehud Olmert a předsedkyně největší parlamentní strany Kadima, bývalá ministerka zahraničních věcí Cipi Livniová, že ustavení palestinského státu je důležitý izraelský zájem, protože bez něho v jednom případě Izrael přestane být demokratickým, v druhém případě židovským státem. Olmert i Livniová vyrůstali v rodinách, které upřimně bojovaly za „Velký Izrael“, a v minulosti také byli členy strany, jejímž symbolem byla mapa Izraele na obou stranách Jordánu.
Tolik o teoretických možnostech. V praxi vedení Palestinské osvobozenecké organizace (PLO) požaduje pro palestinský stát jenom území, které Izrael dobyl v „šestidenní válce“ v roce 1967 (22 procent původního území Palestiny). Na tomto základě vedla dřívější ministerka zahraničí Cipi Livniová dlouhá jednání s Ahmedem Kurajem (Abu Alla), zmocněncem předsedy Mahmuda Abbase. Podle svědectví bývalého premiera Ehuda Olmerta byla v těchto jednáních dosažena dohoda v 70 procentech projenávaných otázek. Dosažení dohody není jednoduché, jednak protože na obě strany doléhají protikladné tlaky a jednak protože opravdu stojí „právo proti právu“.
A přesto – taková detailně vypracovaná kompromisní dohoda existuje. Je známá jako „Ženevská výzva“ a je dílem dlouhých jednání mezi 250 izraelskými a 250 palestinskými společenskými činiteli – politiky, akademiky, intelektuály. V průzkumech se pro tuto dohodu vyslovilo víc než 30 procent Izraelců i Palestinců. Kdyby to byl vládou schválený program, nepochybně by získal podporu většiny na obou stranách. Takže stereotyp, podle něhož „Palestinci (en bloc) odmítají mírové řešení“, ani zdaleka neodpovídá skutečnosti. Mimochodem, iniciátor „Ženevské výzvy“ z palestinské strany, Jasír Abed Rabbo, je nyní hlavním poradcem předsedy Abbase. Snad by nebylo od věci, kdyby také izraelský premier měl poradce podobného typu...
Chci se pozastavit ještě u argumentu, podle něhož židovské osady na obsazených územích nemusí být překážkou mírové dohody – vždyť proč by Židé nemohli žít na území palestinského státu, tak jako příslušníci arabské menšiny žijí v Izraeli? To je velmi demokratický, sympatický a správný názor – za jediného předpokladu: chtěji-li osadníci žít v palestinském státě podle palestinských zákonů, tak jako Arabové v Izraeli přijímají izraelské zákony a přizpůsobují se jim. Osadníky to však ani nenapadne. Chtějí žít jako izraelští občané, na svévolně konfiskované půdě, pod ochranou izraelské armády, se zvláštními právy, jako jsou silnice a ulice používané výsadně osadníky a jejich hosty. O tom by se mohlo dlouho vyprávět – snad v jiném článku.
Takže správně formulovaný návrh může znít jedině: Židé mají právo žít v Palestině jako rovnoprávní občané podřizující se zákonům palestinského státu, v němž žijí. Zkuste to navrhnout osadníkům...
Tel-Aviv