Celá Evropa pochoduje vstříc vlastní smrti (Jean Raspail, 2005)
Evropa neochvějně přijímá sebevraždu (Bruce Bawer, Zatímco Evropa spala, 2006)
Byl duben 1968, jen pár dní poté, co byl v Memphisu úkladně zavražděn dr. King, když ve stovkách amerických měst propukly pouliční nepokoje. Ohně, viditelné z ambasád, plály v hlavním městě našeho národa, kde několik mil dlouhá oblast mezi sedmou a čtrnáctou ulicí byla rabována, ničena a podpalována. V tento okamžik, v tomto kritickém roce, vyvolal britský válečný hrdina a učenec ze staré školy, torryovský stínový ministr obrany, Enoch Powell, zvýšený neklid v ožehavé otázce imigrace a rasy.
„Nejdůležitější úlohou státnictví,“ začal Powell svůj projev ke konzervativcům ze Středozápadu Anglie, „je zabránit hrozícím zlům… vážná diskuse o budoucnosti,spojená s nutností hovořit o zlech, jimž bychom se měli vyhnout, je tou nejméně populární a zároveň nejvíce nezbytnou činností, kterou se má politik zabývat."
„Pouze rezolutní a okamžitá akce“ pokračoval Powell, by mohla odvrátit „hrůzu“ přicházející z odvrácené strany Atlantiku : „Nevím, zda zde bude veřejné mínění takovou akci požadovat. Jediné co vím, je to že vidět a nemluvit by bylo velkou zradou.“
Když Powell mluvil, příliv přistěhovalců do Velké Británie z Commonwealthu, zahrnujícího národy z Asie, Afriky a Karibiku, činil padesát tisíc lidí ročně, tedy byl jen malinkou strouhou v porovnání s 1,2 milionem legálních i nelegálních cizinců, kteří po dobu jedné generace každoročně přicházejí do USA.
Powell varoval, že pokud nebude podniknuta přísná akce proti proudění imigrantů a k povzbuzení reemigrace z Británie, bude v ní roku 2000 žít 5 až 7 milionů barevných lidí. „Je to jako sledovat národ zaneprázdněně zaměstnaný přípravou své vlastní pohřební hranice.“, hřímal Powell, aby poté vypustil slova, která ukončila jeho vynikající kariéru a mohla by posloužit jako jeho politický epitaf : „Když se dívám vpřed, jsem naplněn předtuchou jako Říman, kterému se zdá, že vidí Tiberu zpěněnou množstvím krve.“
Powell byl okamžitě odstraněn ze stínového kabinetu a hozen Edwardem Heathem přes palubu, pročež tento pozdější premiér nazval jeho řeč „rasistickou ve svém tónu a zodpovědnou za podněcování rasových pnutí.“ Britské elity Powella popravily. Jeho příznivci z řad dělnictva ho nemohli zachránit. Přesto však vydržel jako jedna z nejvíce populárních postav v Británii.
Když však roku 1974, kdy padla Heathova vláda, torryové hledali nového leadera, Powell již nebyl členem parlamentu, který, ovládaný jeho stranou, jej diskvalifikoval z vedení torryů do opozice. Volba padla na Margaret Thatcherovou. Kariéra, kterou mohl Powell ukončit jako ministerský předseda byla skončena, ačkoliv si Powell uchoval mnoho příznivců až do své smrti v roce 1998. Dnes je Powell proslulý ničím jiným než právě svou řečí o „řekách krve“.
Jednou Powell řekl, že pokud by to měl udělat znovu, citoval by latinskou pasáž, aby zdůraznil, že nepředpovídal krvavou lázeň, ale pouze evokoval Sybillino proroctví z Vergilliovi Aeneidy.
Říká se, že každá velká pravda začíná rouháním. Byl Enoch Powell opravdu rasistickým štváčem ? anebo řekl nepříjemnou pravdu o tom, co masová imigrace z cizích kultur musí znamenat pro jeho milovanou zemi ?
Historie naznačuje, že Powell říkal pravdu. Na přelomu století rasové bouře propukly na severu Anglie, ve starých průmyslových městech Burnley, Bradfordu, Oldhamu a Leedsu. Koncem roku 2004, třináct procent britských muslimů odpovědělo v anketě Guardianu, že by podpořilo další teroristické útoky na USA. Jeden z deseti připustil, že by byl ochoten spáchat teroristický čin a jeden ze tří by byl ochoten hájit muslimské teroristy. V červenci 2005 došlo v Londýně ke zvěrstvu, během něhož v Británii narození, vyrostlí a vychovaní muslimové zmasakrovali padesát dva Britů a dalších sedm set zranili v metru a autobusu sebevražednými bombami. V předvečer bouří na arabských a muslimských předměstích Paříže na podzim 2005, došlo k nočním pouličním bojům mezi asijskými a africko karibskými gangy ve druhém anglickém městě, v Birminghamu.
„Británie je nyní hluboce rozdělenou zemí, kde podezřívavost, netolerance a agrese rozprostřely svůj stín nad městskými oblastmi.“ píše Leo Mc Kinstry, životopisec lorda Roseberyho a přispěvatel listů The Spectator, Sunday Telegraph a Daily Mail. Ve své eseji, nazvané „Rozdělené království“, napsané pro The Weekly Standart, Mc Kinstry jako příčinu současné společenské krize Británie označuje multikulturalismus : „Tato politováníhodná situace byla vytvořena úmyslným jednáním britské veřejné politiky. V posledních třech desetiletích, jako odpověď na masové imigrační vlny, britské občanské instituce dychtivě zaváděly ideologii multikulturalismu. Namísto podpory soudržné britské identity, povzbuzovaly imigrantské komunity, aby si podržely své zvyky, tradice a jazyk zemí jejich původu.Důraz kladly na udržení kulturních a etnických rozdílů, spíše než na dosažení asimilace.“
„Rasová segregace prostupuje zařízením britské veřejné služby“ poznamenává McKinstry. Každé osmé britské dítě má jiný první jazyk než angličtinu. „Londonistan“ je nyní nejvíce jazykově rozrůzněným městem na světě, kde žáci veřejných škol mluví třemi stovkami jazyků, pocházejících z Pandžábu a nigerijské Yoruby až po tamilštinu a polštinu.
V říjnu 2005 list The Independent informoval o zadržení osmi členů gangu pašeráků lidí, který za poplatek tří až pěti tisíc liber na osobu propašoval odhadem okolo sta tisíc Turků, zejména kurdských, do Velké Británie. Většina z nich se začlenila do vzrůstající turecké komunity severního Londýna a vybavena falešnými doklady, pracuje v otrockých profesích, přičemž to málo co vydělá, pošle svým rodinám, aby se připojily k nim.
Z knihy State of Emergency přeložil Marek Skřipský