KNIHA: Soudný den (2)
Abychom pochopili, proč prezident Bush rozpoutal nevyprovokovanou válku s cílem demokratizovat Mezopotámii a Střední východ, musíme nejdříve pochopit ideologii, k níž konvertoval.
Po 11. září se s ním udála dramatická změna. Jako by zažil zjevení. Začal mluvit jiným tónem a jiným způsobem. Začal popisovat naše nepřátele nikoliv jako fanatiky, kteří sahají k teroru, aby prosadili svou věc, jak to dělají jiní revolucionáři: Jsou to satanášové; ztělesňují zlo. „Od samého počátku“ – napsal Andrew Bacevich – „prezident Bush pohlížel na tuto válku jako na křížovou výpravu a na sebe sama jako na jakéhosi vykonavatele boží vůle.“ Takové dělení světa na dobro a zlo, na anděly světla a anděly temnot zápasící o budoucnost lidstva, z nichž jedni musejí zvítězit a druzí být zahubeni, to byla podstata manichejského kacířství ve třetím století...
„Mravní pravda je stejná v každé kultuře, v každé době a na každém místě.“ Tak pravil Bush – v projevu před kadety ve West Pointu v červnu 2002. To je ale do očí bijící nesmysl. Jediná pravda – snad – přebývá jen v boží mysli. Ale v pozadí střetu civilizací se odehrává střet věrouk právě o mravní pravdu. Cožpak sami nepovažujeme – a to se vší rozhodností – trest smrti, asistovanou sebevraždu, předmanželský sex, pornografii, potraty, homosexualitu, válku, užívání drog nebo gamblerství za nemravnost? Co spousta Američanů obdivuje jako nejpokrokovější éru, v jaké kdy člověk žil, to jiní považují za údobí dekadence a mravního úpadku.
„Potřebu svobody vztáhnout v plném rozsahu ... na celý islámský svět,“ řekl dále prezident kadetům. Jenže islám, jejž vyznává každý pátý člověk na zemi, neznamená svobodu. Znamená „podřízení se“ vůli Alláhově. Islámský svět upírá svobodu kázat a obracet na – například – křesťanskou víru... Muslimové si kladou stejnou otázku, jakou si kladli křesťané před pěti sty lety: Jestliže máme tu pravou víru, jež nás přivede do ráje, proč bychom tolerovali kacířské učení a kázání, které muslimovi přivodí ztrátu duše a věčné zatracení? Jestliže není jiný bůh než Alláh a Mohamed je jeho prorok, proč bychom měli dovolit nevěřícím a podvodníkům, aby chodili mezi nás a kázali o nepravých bozích a nepravých prorocích? Sekulární západní idea – se všemi náboženstvími se musí zacházet rovně a všem je povoleno obracet nevěřící na svou víru – je v islámském světě trestně stíhaným kacířstvím. A my Američané, kteří jsme svou vlast kdysi považovali za křesťanskou, tohle nedokážeme pochopit?
Zastavme se ještě jednou u Bushových slov „potřebu svobody vztáhnout v plném rozsahu ... na celý islámský svět.“ Jak nadutě to musí islámskému světu znít. Jen si představme reakci Američanů, kdyby íránský prezident Mahmúd Ahmadinežád prezidentu Bushovi natruc z řečniště OSN opáčil: „Potřebu islámu vztáhnout v plném rozsahu na celý západní svět.“
„Probíhá střet dobra a zla a Amerika označí zlo pravým jménem,“ řekl dále Bush. To stále a stále dotírající téma. Jenže kdo je v Bushově manichejském světě dobra a zla tou zlou stranou v Čečensku, na Šrí Lance, v Kašmíru? Na čí straně stojí v této válce proti zlu Peking? Za II. světové války jsme se spolčili se Stalinem, v době studené války s íránským šáhem a s chilským generálem Pinochetem, za války v Zálivu se syrským Háfizem Assadem... Jednali jsme nemravně, když jsme zverbovali padlé anděly, ba arciďábly, abychom rozdrtili Lucipera?
Shrneme-li mravní poučky z Bushova westpointského projevu: „Jsme dobří a oni jsou zlí, jediný přeživší model lidského pokroku je ten náš, americká idea svobody se musí v plném rozsahu vztáhnout na celý islámský svět,“ dojdeme k závěru, že prezident vyhlašuje ideologickou válku. To je zrcadlový obraz Trockého permanentní revoluce.
Když Nikita Chruščev prohlásil: „Vaši vnuci budou žít v komunismu,“ Američané se naštvali a urazili. Proč by teď zase jiní neměli reagovat naštvaně, když říkáme my, že jsme dobří a oni jsou zlí a nedáme jim pokoj, dokud jejich děti nebudou žít ve společnosti podobné té naší? Jestliže nás považují za dekadentní, bezbožnou a imperiální mocnost, nebudou se před námi bránit, jako my jsme se bránili před komunisty? A pokud nás tyto národy neohrožují, tak co je nám do jejich nedemokratického muslimského zřízení?
Zrození ideologa
V roce 1999 v Simi Valley hovořil Bush v roli prezidentského kandidáta o pokoře jako o ctnosti: „Neovládejme ostatní silou... Dělejme takovou zahraniční politiku, která bude odrážet americkou povahu. Prostotu opravdové síly. Pokoru skutečné velikosti. To je silná stránka Ameriky. A takový bude duch mého prezidentství.“ To je hlas prozřetelnosti. To je konzervativní hlas. Porovnejme si to ale s nebetyčnou pýchou triumfujícího válečného náčelníka ve West Pointu: „XX. století skončilo a zůstává jediný přeživší model lidského pokroku.“
Ale jestliže demokratický kapitalismus je „jediným přeživším modelem lidského pokroku“, proč se populace v tolika evropských demokraciích tenčí a vymírá? Jak může civilizace, jež páchá sebevraždu pomocí antikoncepce, potratů, sterilizace a eutanázie, představovat „jediný přeživší model lidského pokroku“?
Bush zkrátka vidí Západ jako archetyp toho, čím by se svět měl stát a stane. Ale pro mnohé v Asii je Západ civilizací včerejška. Na Středním východě Západ považují za dekadentní a umírající. Dokonce i v Americe samotné se mnozí domnívají, že se jejich vlast nachází v pokročilém stádiu mravního, sociálního a politického úpadku.
Bushovo vyznání víry
„Svoboda je božím záměrem s člověkem i největší nadějí pro vývoj zde na zemi,“ pravil Bush. Jeden by myslel, že Bush jako věřící a praktikující křesťan řekne, že božím záměrem s člověkem je spasení...
Neokonzervativci udělali z demokracie boha. Co ale přimělo George Bushe padnout na kolena a klanět se tomuhle zlatému teleti? Pokud je „božím záměrem s člověkem“ svoboda, nedal si Bůh s uskutečněním svého záměru hodně na čas? A jestliže svět musel čekat šest tisíc let, než přijde George Bush a uskuteční „boží záměr s člověkem“, je to tudíž Mesiáš? Nástroj boží prozřetelnosti?
Kdyby byl prezident Bush jen nějaký vědátor, tak by jeho otřepané fráze tolik nevadily. Ale on už sedm let formuluje zahraniční politiku nejmocnějšího národa na světě. A jelikož podlehl tomu, co George Kennan nazýval „zlem utopického entuziasmu“, zavlekl nás do války, jejímž cílem je zavést demokracii v islámské zemi, která ji nikdy nezažila. Platíme úděsnou cenu za to, že jsme se nedrželi moudré rady Kirkovy, jenž varoval před touto fanatickou ideologií: „Očekávat, že celý svět by měl a musí převzít bizarní politické instituce Spojených států – které kolikrát ani doma pořádně nefungují –, znamená hovět si v těch nejméně realistických vizích; jenže právě takové jsou naděje a očekávání neokonzervativců. ... A taková zahraniční politika je utkána ze stejné matérie jako sny; povede jen k hromadám mrtvol mužů, kteří padli zbytečně.“
Opravdový konzervatismus je antitezí ideologie. Je negací ideologie. Protože konzervatismus má kořeny v minulosti. Jeho principy jsou odvozeny z ústavy, zkušeností, historie, tradice, obyčejů a moudrosti těch, kteří tu byli před námi – „to nejlepší, co bylo již vymyšleno a řečeno.“ Netvrdí, že zná budoucnost. Konzervatismus znamená zachovávání pravdivého, dobrého, krásného. Konzervatismus nahlíží na všechny ideologie se skepsí, a na ty horlivější a fanatické nepřátelsky.
Vyznavač demokracie
O Bourbonech, kteří se vrátili na francouzský trůn po revoluci, popravě Ludvíka XVI. a napoleonské mezihře, řekl Tayerand, že „nic nepochopili a nic nezapomněli.“ Naneštěstí se to bude říkat i o Georgi W. Bushovi.
V červnu 2007 odrecitoval prezident Bush v pražském Černínském paláci další z pajánů na demokracii coby spasitelku lidstva. Projev sice zazněl čtyři roky po invazi do Iráku, jež měla přinést požehnání demokracie do Mezopotámie a na Střední východ, ale klidně mohl být pronesen i v předvečer oné invaze, protože to vypadalo, jako by Bush nic nepochopil a nic nezapomněl. Z jeho úst se zase linuly jen fráze a myšlenky, které odporují realitě: „Svoboda je záměr našeho Stvořitele a tužba každé duše... Svoboda je sen ... každého jedince v každém národě a na každém místě... Kdykoli lidé mají na vybranou, zvolí si svobodu...“
Jedna věc je věřit, že demokracie je vyšší formou vládnutí. Jiná věc je klanět se jí a připisovat jí vlastnosti, které má sám Bůh. To je modloslužebnictví. To je ideologie.
Demokracie samotná nestačí. Je to jen měch, který můžete naplnit vínem, nebo jedem. Jak upozorňoval T. S. Eliot, demokracie sama o sobě neobsahuje nástroje pro zušlechtění nebo umravnění společnosti: „Demokracie, jak připomínám znovu a znovu, nemá dostatečně pozitivní obsah, aby se sama mohla postavit proti silám, které se nám nezamlouvají – snadno si ji mohou přizpůsobit. Když nebudete mít Boha (a On je žárlivým Bohem), budete se klanět Hitlerovi a Stalinovi.“
Eliota dávno předešel Burke, jenž v jednom listě napsal: „Věřte mi, je to svatá pravda, že se ještě nenašel v celých dlouhých dějinách ... ani jeden podlý, lenivý a lehkomyslný národ, který by měl dobrou vládu, jedno v jaké formě.“ Nikoli systém určuje charakter státu, nýbrž povaha lidu určuje, jak bude stát vypadat. A když posloucháme sunnitské povstalce, šíitské milicionáře a atentátníky z al-Ká’idy, vytanou nám na mysli jiná Burkeho slova: „Lidé jsou způsobilí pro občanskou svobodu v přímé úměře k své schopnosti spoutat mravními řetězy vlastní choutky. ... Společnost nemůže existovat, pokud neustaví kontrolní moc nad přáními a choutkami...“
Charakter islámských národů, zformovaný jejich dějinami, doktrínami a vírou, po staletí povolával k moci autoritáře. Svrhneme-li jejich tyrany a rozvrátíme jejich státy a rozpustíme jejich armády, tak jakmile odejdeme, povaha jejich lidu vzkřísí instituce, jež jsme zlikvidovali. Lidské bytosti nejsou nepopsaným listem papíru, na který může idealistický wilsonián rýsovat své projekty demokratické společnosti.
V Praze Bush také vysvětloval, proč je komunismus bůh, jenž zkrachoval: „Komunisté měli vznešenou ideologii, která o sobě tvrdí, že odhalila zákonitost dějin. Jenže nakonec ji přemohli obyčejní lidé, kteří chtěli žít své životy a uctívat svého Boha a svým dětem říkat pravdu.“
Zaměňte „komunisty“ za „demokratisty“ a budete blízko poznání, proč Bushova demokratická revoluce rovněž zkrachovala.
Zjevení G. W. Bushe
Podle Bushovy ideologie se nacházíme uprostřed zápasu světla a temnoty o budoucnost lidstva, jenž musí skončit buď vítězstvím zla, nebo jeho vyhnáním z našeho světa. V tomto zápase stojíme na straně Boha a naplňujeme tak „boží záměr s člověkem“. Nemůžeme ale spoléhat jen na vlastní odvahu a zbraně, chceme-li se zachránit. Naše svoboda je totiž podmíněna svobodou všech lidí. Buď z toho všichni vyjdeme jako vítězové, nebo všichni pospolu padneme.
Amerika proto uplatňuje své právo vměšovat se do politiky všech národů a „konečnou metou je odstranění veškeré tyranie na zemi.“ Je to rozhodující bitva dějin o prosazení svobody. Svobody, jež má svůj počátek v americké revoluci, na našem kontinentě triumfovala v americké občanské válce a kterou vyšel po celém světě roznést Woodrow Wilson. A kde Wilson neuspěl, tam George W. Bush zachytí klesající prapor a ponese ho kupředu, k vítězství.
Je třeba jasně říci: To je manicheismus; to je mesianismus; to je utopismus. Investováním krve našich synů a statků našeho národa do honby za tímto zjevením naše republika vykrvácí, zbankrotuje a zničí se v kruciátách bez konce a v nikdy nekončících válkách. Pokud tuto ideologii neodstavíme od moci, dovede republiku k záhubě. Žádný národ, ať jakkoli velký, mocný či bohatý, nemůže vydržet zápas tak apokalyptický a globální.
Amerika především!
Máme-li z XXI. století udělat „Druhé americké století“, pak je prvořadým požadavkem přiznat si, že je za námi nejen studená válka, ale že teď je už za námi i éra „post-studenoválečná“. Pax americana skončila. Musíme se přestat snažit dobýt svět nebo obracet jej na náš způsob myšlení či náš způsob života. Jen impéria na sebe berou takové břemeno, jaké jsme si vzali na sebe dnes my. A epocha impérií skončila, a my Američané jsme ostatně nikdy nebyli národem doopravdy imperiálním. Teddy Roosevelt se dokonce chtěl zbavit Filipín sotva pár let po tom, co jsme je zabrali.
George Kennan napsal: „Podstatnou a důležitou věcí v životě našeho vlastního státu zajisté není to, co činíme ohledně jiných národů, nýbrž to, co se děje přímo tady, u nás doma, na našem americkém území, za které neseme odpovědnost. Naše zahraniční politika je jen prostředek.“
Náš „Soudný den“ je už za dveřmi. Je čas začít se starat o sebe. Je čas zbavit se onoho břemene a vrátit se domů. Je čas zabývat se především Amerikou.
Konec
Výběr a překlad úryvků z Buchananovy knihy Day of reckoning:
anglista a politolog