SÝRIE: Pět neděl v Damašku
nalézt. Bohužel ne příliš povzbudivého. Ale bez předsudků.
Původně jsem si myslel, že letím do středověkého muslimského světa, ale zdaleka tomu tak není. Je pravdou, že mešity jsou zde rozesety docela hustě. V osm večer vás něžně uspí, aby vás zase ve tři ráno spolehlivě vzbudily. Ve dne mezi nimi pulsuje život, jako by se neislamovalo. Mnoho žen i dívek již chodí nezahalených, některé řídí auto, chodí do práce, jsou oblečeny docela „západně“. Někdy vidíte matku zahalenou, ale dcera už zahalená není, asi bude žít pode jiných pravidel.
První dva dny jsem se ubytoval v hotelu Rotana. Zdvořilý list mi sděloval, že od 23. března do Apríla se zde koná konference arabských států a budou zde ubytovaní pouze členové a hosté tohoto sekání. Pro všechny ostatní byl v této době hotel 
zavřený. Plně jsem si to uvědomil, až když mi bylo zapovězeno vybrat si peníze z hotelového bankomatu. Některé ulice byly taktéž uzavřené a co více – nepřijímalo ani neodbavovalo damašské letiště, prostě žádné pravidelné linky – canceled all. Pánové jsou opatrní, co kdyby náhodou….
Pokud jste navštívili více arabských či muslimských zemí, všimnete si, že arabština je zde stále hlavním jazykem, angličtina je minoritní. Nápisy, cenovky, účtenky jsou převážně v arabštině. Měnou je zde syrská libra = 0,33 haléřů, což nám napoví, že zde kdysi byl vliv impéria, nad kterým slunce opravdu nezapadalo.
Symbolem země je prezident Bašár Assad. Jeho portréty, plakáty, busty a rytiny jsou opravdu všude, dokonce jsou situované jako stínidla na zadních oknech dodávek a osobních automobilů. Bývá tam s panem Nasraláhem a s nějakým dalším ajatolláhem.
Místním obyvatelům už to ani nepřijde, ale již čtyřicet let žijí ve výjimečném stavu. Našince pak překvapí množství ozbrojených vojáků v ulicích. Rozhodně nejsem specialista na vojenskou techniku, ale automobily GAZ, UAZ a ZIL docela poznám. 
Nepochybuji, že podobný původ má i ostatní výzbroj syrské army.
Z práce jsme se vraceli asi padesát minut. Naše cesta byla lemována nejprve pouští, občas kamenným hrazením. Mezi tím pastevci ovcí bydlící ve stanech. Opravdu nevím, z čeho jsou tady ty ovečky živy. Asi umí najít trávu i tam, kde není, nebo jsou klonovány s českým ropákem. Kromě kamení, písku a prachu je totiž poušť poseta plastovými sáčky, taškami či jinými igelitovými obaly, které se zachytí na ostrém kamení nebo bodláčí. Jak se to sem dostalo? Prostě tady občas fouká a to tak, že dost. Když tady foukne, zvedne se prach a jemný písek, který bodá do tváří.
Napojili jsme se na příjezdovou dálnici. Další cesta vede kolem předměstských kanceláří a provozoven, projíždíme evidentně chudší čtvrtí. Domky jsou zde splácané, nacpané na sebe, šedivé, přesto je zde vidět zeleň, okrasné stromky a květiny. S ubíhajícími kilometry již okolí vypadá reprezentativně a vede do centra. Obchody, 
úřady a živnosti vypadají o poznání lépe – obklopeny trávníky, palmami a vodotrysky.
V asi deset let starém článku jsem se dočetl, že v Damašku je zastaralý vozový park. Dnes už to neplatí, vidíte pěkné a moderní plechy všech značek, dokonce i od nás. Pokud byste nečetli espézetky v arabštině, bylo by obtížné uhádnout, kde jste. Podobně jako v New Yorku, taxíky mají barvu žlutou a uživí se jich tu docela dost. Městská hromadná doprava se totiž moc nevyskytuje a pokud ano, nedá se našincem pochopit.
K tomuto účelu tady běžně slouží auta jako Matys, Tico, Pikanto (zde Morning) a velikostí podobné. Novější Lada či Dacie už je veliké taxi. Najal jsem si jeden takový, neměl jsem sice moc místa pro nohy, zato jsem viděl opravdový zázrak techniky. To malé Tico mělo najeto 313 tisíc kilometrů, což je na litrové městské taxi opravdu úctyhodný výkon. Dokonce to mělo klima s automatem. Ta léta, kilometry už bylo 
vidět, cítit i slyšet. Za docela dlouhou štreku jsem vyplázl 100 SYP bez účtenky, což je asi 33 korun. Za to by vám pražský taxikář ani nestáhl okénko.
Každé město má svůj charakteristický rys – Praha, Paříž, kdysi jej měl i New York. Nemusíte se mnou souhlasit, ale Damašek dělají ty malé domky a spletité uličky rozeseté a nalepené na okolních kopcích. Stoupáte po chodnících a schodech stále výš. Pulzuje tady život, auto se škrábe nahoru, nebo brzdí očima dolů, paní v burce věší prádlo a dává si dobrý pozor, abyste ji nevyfotili, raději zmizí úplně. Malé krámky, žízeň je věčná, obzvlášť při výstupu ve třiceti stupních. Nesmí chybět malá mešita s minaretem. Stavět tady musí být obtížné. Těžko říct, jestli zde mají nějaký územní plán, jestli potřebují stavební povolení, jaká je cena pozemků, já zde fakt nechci spekulovat. Nejprve jsem se tady bál fotit, ale místním to nijak nevadilo.
„Kluci jdeme do hospody.“ Tak touto frází v dobré češtině mi pan Mohammad Daibes 
definitivně dokázal, že se před patnácti lety v Praze učil elektrice. Další nepublikovatelná česká rčení mě utvrdila v tom, že zde studoval opravdu poctivě. Jinak se Syřané děli na Sýry a Sýrky a jsou docela příjemní, až na aktivní blbce, kteří v každém člověku s fotoaparátem v kraťasech vidí špióna ve službách imperialismu, sionismu či jakého možného -ismu.
Fotoaparát je v Sýrii dráždivý předmět. Když jsem jej zaměřil v místech, kde bydlí nebo vykazují činnost VIP, několikrát se mi stalo, že zazněla píšťalka, kterou bych přeložil asi takto: „Tak tohle ne, tady se fotit nebude!“ Přesto se mi pár obrázků podařilo zcizit a přežít. Před některými budovami jsou totiž ostří hoši v saku. Před sebou mají budku s pevnou linkou, pistoli za pasem nebo tu střeží přímo vojáci se samopalem. Raději nedráždit, co kdyby jim to náhodu ujelo.
Můj pobyt v této zemi ještě nekončí, snad se mi podaří navštívit jiná místa, zachytit a sepsat pokračování.
28.4.2008
Damašek, Sýrie