Boj o udržení sekulárního Turecka
Napětí mezi islámskými a sekulárními proudy v turecké politice není od založení moderního tureckého státu Kemalem Atatürkem v roce 1923 a po zrušení kalifátu v roce 1924 nic nového, avšak v posledních letech nabylo nové podoby. Minulé jaro přes milión Turků demonstrovalo proti tehdy prezidentskému kandidátu Abdullahu Güllovi z AKP, který je praktikující muslim a jeho manželka na veřejnosti nosí muslimský šátek. Armáda dokonce vyhrožovala intervencí pro zachování sekulárního řadu, tak jak ho zavedl Atatürk. Ozbrojené síly zasáhly do politiky moderního Turecka v minulém století několikrát, kdykoliv pravicová islámská seskupení vyvolala nepokoje. Kandidát AKP Güll však zvolen prezidentem byl a armáda nezasáhla. V únoru t.r. vláda zrušila dlouholetý zákaz, který ženám nedovoloval nosit islámské pokrývky hlavy ve státních veřejných budovách, tedy i na vysokých školách. Zrušení zákazu vyvolalo další demonstrace a bouři debat o identitě a budoucnosti státu.
Politické kořeny AKP jsou v konzervativním islámu, ale strana si zatím počínala poměrně umírněné. Od roku 2002, kdy je u moci, země prožívá dramatické změny hlavně na ekonomickém poli. Národní hospodářství je na neobvyklém vzestupu, který je mnohými Turky připisován pro-ekonomické politice vlády. Zároveň politické vztahy vůči Spojeným státům a Evropské unii výrazně ochladly. Voliči se odvrací od sekulární politiky a rostou sympatie k islámu. Sener Cagaptay, ředitel Tureckého výzkumného programu při Institutu pro politiku Blízkého východu ve Washingtonu, porovnal některé statistické údaje a výsledky průzkumu veřejného mínění mezi tureckým obyvatelstvem před pěti lety, kdy se AKP ujala moci, s loňskými (Los Angeles Times, 15.3.2008). Turecký HDP na jednoho obyvatelé byl podle Cagaptaye v roce 2002 jen $ 2 675, loni již $6 548. Tento údaj je však v rozporu s daty ve The World Almanach, publikovaným vydavatelem New York Times. Ten udává HDP per capita v roce 1997 $6 000 a v roce 2007 $9 000. Ať již první nebo druhý údaj se blíží skutečnosti, je nepopiratelné, že v Turecku došlo v posledních pěti letech ke zvýšení životní úrovně a ke značnému růstu HDP, což v zemi posílilo pocit hrdosti a nezávislosti na Západu. Pro srovnání však uveďme, že HDP per capita v sousedním Řecku byl podle stejného zdroje v roce 1997 $13 000 a v roce 2007 už $24 000. (Pro další srovnání: The World Almanach NYT uvádí HDP per capita v České republice v roce 1997 $10 800, v roce 2007 už $21 900.)
V roce 2002 si 65% Turků přálo začlenění Turecka do EU, loni jen 49%. Odklon od Západu je také dokumentován vzestupem sympatií k protizápadní islámské republice Írán. Zatímco v roce 2002 sympatizovalo s Íránem 22% obyvatel, loni to bylo už 28%. S tím souvisí i pokles sympatií ke Spojeným státům, navzdory tomu, že v USA žije početná turecká menšina, které se už po desetiletí daří velmi dobře a posílá domů značné dolarové obnosy. V Americe přistěhovalci z Turecka vynikají jako obchodníci, drobní podnikatelé, inženýři a, jak jsem poznal mezi svými kolegy, je mezi nimi řada talentovaných vědeckých pracovníků. V roce 2002 se na USA příznivě dívalo ještě 30% Turků, loni jen 8%. Pro islámskou stranu AKP se v roce 2002 vyslovilo 34% dotázaných, loni už 47%. Před pěti lety dalo přednost označení „muslim“ před „sekulární“ 36%, loni 45% dotázaných.
Turecko je členem NATO, a tedy spojencem Spojených států a sousedního Řecka. V době studené války bylo Turecko pro svoji geografickou polohu a početnou armádu (přes 600 000) spojencem velmi významným. Američané mají dodnes na jeho území několik vojenských základen a americká zbrojní pomoc Turecku byla a stále je značná. Přesto často docházelo mezi těmito spojenci k rozporům a napětí, které v omezené míře trvají dodnes.
Kyperský problém
Mezi Tureckem a Řeckem málem vypukla válka o Kypr, když v roce 1974 turecké ozbrojené síly okupovaly značnou část tohoto ostrova (40%). Kypr byl samostatným státem s řeckou většinou (78%) a tureckou menšinou (18%). K okupaci došlo v době už zkomirajici „plukovnické diktatury“ v Řecku, když kyperská Národní garda, vedená řeckými důstojníky, se v létě 1974 zmocnila vlády a chystala se připojit Kypr k Řecku. Turecké vojsko drasticky rozdělilo ostrov na tureckou a řeckou zónu. Řecko mobilizovalo, ale nakonec vojsko na ostrov nevyslalo. Turecka zóna dodnes zabírá podstatně větší část ostrova, než by odpovídalo poměru mezi oběma národnostmi. Turecké okupační síly násilím vystěhovaly asi 200 000 kyperských Řeků z turecké zóny, zabavily jim majetky a přivezly 160 000 tureckých osadníků z mateřské země. Spojené státy protestovaly a zareagovaly na tento čin značným omezením vojenské pomoci v roce 1975. Turecko odpovědělo zrušením většiny amerických základen na svém území. Tím došlo k oslabení NATO a v roce 1978 USA pragmaticky obnovily svoji vojenskou pomoc. V roce 1991 se Turecko účastnilo osvobození Kuvajtu od irácké okupace a v současné době je malý kontingent turecké armády součástí sil NATO v Afghánistánu. Invazi do Iráku v roce 2003 však už turecká vláda, kontrolována islámskou AKP, nepodpořila a zakázala Američanům a jejich spojencům použít k invazi americké základny v Turecku.
Na Kypru došlo v minulých letech k opatrnému sbližování tureckých a řeckých Kypřanů a v dubnu 2004 proběhlo oddělené referendum o sjednocení státu, které sponzorovalo OSN. 65% tureckých Kypřanů vyslovilo souhlas, ale 76% kyperských Řeků společný stát za navrhovaných, pro Řeky ponižujících podmínek (nevrácení většiny zabaveného majetku, zachování práva pobytu tureckým osadníkům), odmítlo. Kypr zůstal rozdělen i po přijetí Kyperské republiky za člena EU. Na hranicích mezi oběma zónami dochází k paradoxní situaci, kde proti sobě stojí vojsko NATO na turecké straně a jednotky OSN a EU na straně řecké.
(dokončení zítra)