Tato úvaha totiž spadá do řady těch, o kterých se dá odpovědně říci – je to pravda a není to pravda. Je to pravda v tom, že i Československá republika byla vyhlášena klasickým státním převratem, tedy nikoli v rámci postupného procesu oddělování, ale náhlou a jednoznačnou změnou vnitřního uspořádání a vnějších vztahů a navíc jako naprosto jednostranný akt odtržení od většího a v tu chvíli stále ještě existujícího státního útvaru. ČSR totiž nevznikla, jak je někdy zjednodušeně uváděno, „na troskách monarchie“ nebo dokonce „po rozpadu monarchie“, ale za její existence a pochopitelně také bez jejího souhlasu, resp. bez ústavního souhlasu jejích představitelů a zákonodárců. Ještě 9. listopadu 1918 jednal ministerský předseda Lammasch s Tusarem jako diplomatickým zástupcem nové ČSR ve Vídni. Monarchie v tu chvíli stále ještě de iure existovala. Poslední císař Karel abdikoval až 11. listopadu 1918 a Rakouská republika oficiálně vznikla o den později. Lze tedy říci, že monarchie zaniká až jako následek vyčlenění některých korunních zemí z jejího svazku. Československá republika se tedy zrodila jednostranným odtržením od většího státního útvaru právě tak jako Kosovo. Někteří historici mohou toto konstatování jistě doplnit a upřesnit, ale na jeho podstatě se asi nedá nic závažného měnit.
Je to pravda i v tom, že oba útvary, české země v době vzniku republiky i Kosovo v době vyhlášení své samostatnosti, měly jistou formu autonomie. Čechy i Morava byly v roce 1918 korunními zeměmi s určitou autonomií (Kronlander) a vlastním zemským sněmem (Landtag) a se zastoupením v říšských zákonodárných sborech protřednictvím všeobecného volebního práva (i když tyto autonomní atributy byly do jisté míry v období války omezeny). Kosovo mělo statut autonomní oblasti s poměrně širokými kulturními právy a dokonce i některými specifickými zákony, formovanými s ohledem na islám i specifika albánské národnosti většiny obyvatel. Oba státní útvary mají také v té rozhodující chvíli společné dva faktory, které jsou, podle mého názoru, nezbytné pro dosažení nezávislosti. Vlastní politické spektrum s vlastními vizemi a snahami o širší uplatnění a návazně i vlastní, náležitě ambiciózní politiky dychtící po ústavních postech a prestiži mezinárodně uznávané politické a státní reprezentace.
Je to pravda i v tom, že tak jako se císař Karel do poslední chvíle snažil návrhy různých významných ústupků uchlácholit českou reprezentaci, zejména v posílení autonomie v podobě ustavení spolkového uspořádání a posílení vlivu národní reprezentace na rozhodování v oblasti svých vnitřních věcí, snažilo by se jistě i Srbsko o formulování dalších a dalších vstřícných návrhů v podobném duchu směrem ke Kosovu a jeho představitelům.
Není to ale pravda zejména v tom, že v případě vzniku ČSR nehrály jakoukoli podstatnou roli náboženské důvody (stržení Mariánského sloupu nebylo útokem na Vatikán, ale projevem české nevraživosti vůči jakýmkoli autoritativním symbolům). V případě vyhlášení samostatného Kosova podle mého názoru ano. Opět se totiž jedná o střet křesťanského a islámského světa. To je třeba zdůraznit bez ohledu na to, zda někdo je či není věřící, protože náš svět se vůči islámskému nemůže vymezovat jiným vzhledem lidí, nebo pouze jinou mentalitou, či jiným systémem vzdělávání, ale zejména naprosto jinou profilující ideologií, která v naší historii formovala i naprosto jiné kulturní kořeny. Spor Srbů a kosovských Albánců není sporem ekonomickým nebo pouze etnickým, ale především sporem náboženským. Nikoli rozdíly v ekonomické úrovni, ale rozdíly ve víře ženou mladé lidi do střetů na ulici, do násilností a ničení majetků druhé strany. Je dobré si vzpomenout na vypálené pravoslavné kláštery a kostely v této oblasti a zejména na události v Prizrenu v roce 2004, na vypálený pravoslavný seminář a vypálenou prastarou pravoslavnou katedrálu sv. Jiří. To nebyl útok na jakékoli Srby, to byl útok na jejich sakrální objekty, tedy zcela jednoznačně na jejich náboženství. Co vůči pravoslavným Srbům nedokázali muslimští Turci za celá staletí, dokázaly albánské pouliční bojůvky za několik kritických dní. Náboženství bude ještě hodně dlouho významnou součástí příčin většiny národnostních třenic na starém kontitentu. Proto je pro náš svět a naši kulturu další a další pronikání islámu tak nebezpečné.
Každé srovnávání nějaké údálosti s jinou, byť podobnou, je velmi ošidné. Tak jako je nesnadné objektivně srovnávat vznik Československé republiky se vznikem samostatného Kosova, je obtížné a patrně i nesmyslné srovnávat se vznikem Kosova rozdělení Československa v roce 2003 (i takové názory se již objevily). Ideální by asi bylo snažit se to, co se právě stalo v Kosovu, vidět očima obou stran. Kdo to ale skutečně umí?
A tak se nám na našem kontinentu doslova přes noc konstituoval další islámský stát. Tentokrát nikoli dostatečně sekularizovaný jako Turecko (i když budoucnost této sekularizace je více než nejistá), ale nábožensky velmi vyhraněný, kde můžeme očekávat i postupně narůstající tendence k náboženské nesnášenlivosti a fundamentalizmu. Křesťanský svět opět ustoupil.
Jak dlouho a kam se dá ustupovat?