Neviditelný pes

SVĚT: Gore očekávaný i šokující

16.10.2007

Udělení letošní Nobelovy ceny za mír Albertu Goreovi, „bývalému budoucímu prezidentovi USA“, jak se ve svém filmovém dokumentu sám neskromně (a možná lživě - začíná se spekulovat, že jeho úsilí stát se prezidentem USA není jen otázkou uzavřené minulosti) nazval, pro mě bylo očekávané a šokující zároveň. Očekávané proto, že pro tenhle druh politiků, oblíbených především mezi intelektuály (s popularitou mezi lidem voličským to často bývá problematičtější), má norský Nobelův výbor (pro mě dost nepochopitelnou) slabost.

Už roku 1919 byl laureátem Woodrow Wilson, od reality odtržený profesor politologie a tvůrce meziválečného světového uspořádání, pro které se dnes těžko hledají pozitivní slova. No a po druhé světové válce začíná příval podobných kandidátů. V jednašedesátém dostal tuto cenu in memoriam Dag Hammarskjord, generální tajemník OSN, který se velmi přičinil o to, že se ze světového společenství stal jakýsi neakceschopný tlachavý klub ovládaný komunistickým blokem a tzv. „Bandungskou skupinou“- Hammarskjord sám mimochodem patřil k velkým obhájcům této skupiny, ve které hráli prim užvanění hrdlořezové typu egyptského prezidenta Násira nebo jeho indonéského kolegy Sukarna. O deset let později se mezi laureáty zařadil Willy Brandt, jehož Ostpolitik značně přispěla k silné pozici Sovětského svazu v sedmdesátých letech a který se později v letech osmdesátých stal (naštěstí už jen jako soukromá osoba) hlavním inspirátorem tzv. „paralelní diplomacie“ SPD, která tehdy natruc kancléři Kohlovi a zahraničnímu ministru Genscherovi intenzivně spolupracovala s východoevropskými komunistickými stranami, včetně té nejzkostnatělejší, východoněmecké SED. V devadesátém pak přibyl do klubu mírových nobelistů Michail Gorbačov, pravověrný bolševik obdivující Lenina. V historickém roce 2000 pak byla oceněna za své zásluhy Organizace spojených národů, ta organizace, která se kromě Saddamovy invaze do Kuvajtu a spíše neúspěšné mise v Koreji nedokázala postavit žádnému násilí, které se na této planetě v druhé polovině krvavého dvacátého století objevilo. O dva roky později byl pak oceněn James Carter, jeden z nejméně populárních amerických prezidentů, který se navždy zapsal do dějin svým výrokem o „neopodstatněném strachu z komunismu“. Cenu ale prý dostal za své aktivity jako zprostředkovatel při různých konfliktech ve světě. O úspěchu těchto misí svědčí fakt, že si už dnes, po pouhých pěti letech, sotva někdo vzpomene, o co se vlastně jednalo.

V této společnosti Goreovo angažmá ani příliš nepřekvapí. Dokonce by se dalo říci, že do ní celkem zapadá. Přesto mě ale jeho ocenění překvapilo, ba přímo šokovalo. Ptáte se proč? U všech předchozích kandidátů byly jejich zásluhy sice sporné, ale aktivity, za které byli oceněni, se vždy týkaly světového míru. Asi nelze zpochybnit, že v chápání některých skupin intelektuálů se tito lidé skutečně zasloužili o mír. Jenže jakou takovou aktivitu si může připsat All Gore? Viceprezident Clintonovy administrativy, která stvořila termín „humanitární bombardování“? (O kterém se ale dnes příliš nemluví, protože si při něm neušpinil ruce nenáviděný Bush, ale populární Clinton.) Nobelův výbor už dříve chápal otázku míru dost široce (už roku 2004 byla oceněna keňská aktivistka Wangari Maathai za své aktivity, týkající se převážně trvale udržitelného rozvoje), ale doposud nikdy se nestalo, aby Nobelova cena za mír připadla člověku, který si nepřipsal žádnou mírovou aktivitu.

Nobelova cena za mír je dost specifická. Především tím, že na rozdíl od jiných ji lze udělit prakticky za cokoliv. Asi není možné, aby ekonomickou nobelovku získal Vladimír Špidla za svůj výrok „zdroje tu jsou“. O dalších cenách, například o chemické, ani nemluvě. U mírové ceny kupodivu podobné „zázraky“ možné jsou. Ukazuje se, že k získání mírové ceny není potřeba mít vykázanou vůbec žádnou mírovou aktivitu. Stačí, aby na vás bylo vidět a abyste byl „správňák“.

Ocenění Alberta Gorea je velkou fackou všem, kteří skutečně celý svůj život věnovali boji za mír- zejména těm, na které si Nobelův výbor nikdy nevzpomněl.



zpět na článek