O oblast severního pólu se uchází celkem pět zemí. Krom Ruska a Dánska ještě Norsko, Kanada a USA, tedy země, které mají pobřeží se Severním ledovým oceánem. Kdyby kdysi Rusové v 19. století neprodali Aljašku Američanům, mohlo to být v tomto případě o něco jednodušší. Tento souboj má zcela jasný důvod, v dané oblasti jsou značné zásoby ropy i zemního plynu, zásoby ropy se zde odhadují až na polovinu všech zatím netěžených světových zásob této důležité suroviny, bez které se v současnosti neobejde žádná rozvinutá země nejen jako zdroje paliv, ale i jako suroviny pro chemický průmysl.
Česká republika je z přibližně 96% závislá na dovozu ropy, a to ze tří čtvrtin právě z Ruska. Závislost na dovozu zemního plynu z Ruska je téměř stoprocentní. Rusko se však nejméně od roku 2005 netají svým cílem prostřednictvím energetiky upevnit své velmocenské postavení. Navíc Rusko v posledních deseti letech zanedbalo investice do nových nalezišť na svém území, takže v nejbližších letech se samo dostane do ropné krize. A i samotná těžba a distribuce je v Rusku neefektivní, zatížená prohřešky komunistické minulosti. Navíc jsme prakticky každou zimu (v létě by to nemělo ten správný psychologický efekt) svědky ruského demonstrativního utahování kohoutků, aby zúčastněné země viděly, kdo že je tady pánem. Pro potřeby ČR by bylo nejvýhodnější v co nejkratší době diverzifikovat dodavatele těchto surovin tak, aby z žádné země nebyl dovoz vyšší než 30%, zájemci si mohou přečíst podrobnosti v dokumentu Zajištění energetické bezpečnosti ČR, stav a riziko realizace hrozeb. Jde, mimochodem, o dokument velmi nepohodlný Straně zelených, která se ho politickým vydíráním snažila před veřejností utajit. Z různých indicií je zřejmé, že pokud by polární zásoby ropy a zemního plynu usurpovalo Rusko, pro ČR i další evropské země to nepřinese nic dobrého.
A co další hráči ve hře? Všimněme si USA. Tato země se zdá být pro obchodní vztah bezpečnou, ovšem nemusí to tak být, jedná-li se o ropu. A to z důvodu, kterému se říká "petrodolar". Když za prezidenta Nixona padl zlatý standard vázající cenu zlata na hodnotu dolaru, klesla cena dolaru velmi rychle vůči zlatu na desetinu - jedna trojská unce se téměř skokově prodávala místo 35 USD za cenu kolem 300 USD. V roce 1973 byl zaveden ropný standard a, světe div se, ještě v témže roce vypukla známá ropná krize, kdy se ceny ropy velmi rychle vyšplhaly vzhůru, zvýšila se poptávka po dolarech, protože ropu bez ohledu na cenu potřebuje prakticky každý, což velmi rychle opět upevnilo dolarový kurs. V roce 2001 začal chtít Saddám Husajn za iráckou ropu eura místo dolarů, tak se USA vydaly hledat do Iráku zbraně hromadného ničení, které tam dodnes ne a ne najít. Ve stejném roce začal chtít za ropu eura i venezuelský prezident a ouha, ještě v témže roce tam měl pokus o politický převrat. Naštěstí Venezuela je obecně považována za demokratickou zemi, takže přímá vojenská intervence nebyla možná. Mohou to být všechno jen náhody, ale provázanost ropy s americkým dolarem a tím pádem americkou ekonomikou je tak okatá, že přiklepnutí polárních ropných zásob USA by pro evropské země mohlo znamenat podobnou smůlu jako v případě Ruska.
V případě Kanady nelze najít žádné konkrétní důvody k negativnímu stanovisku, ale z mnoha jiných důvodů by pro evropské země, tedy i pro ČR, bylo nejvýhodnější, kdyby danou těžební oblast obsadila nějaká evropská země. Norsko má s těžbou ropy a plynu z mořského dna dostatek zkušeností, které by bylo schopno aplikovat. Navíc je to země, která by pravděpodobně svého postavení nezneužívala, i když by se i ono mohlo stát jazýčkem na misce vah ropné cenotvorby, ale nebyla by to světová dominance, protože největší ropné zdroje by byly diverzifikovány mezi OPEC, Rusko, Norsko, z nichž by nikdo neměl navrch. V zásadě ideální stav. Ale mohl by být ještě ideálnější, protože Norsko je i v dnešní době významný světový exportér ropy a vlastně jediná evropská ropná velmoc. Co tedy Dánsko?
Podíváme-li se na mapu, tak ze všech území leží nejblíže severnímu pólu právě Grónsko, i když jen o malý kousek před Kanadou. Grónsko objevil v 10. století (zdroje se rozcházejí, zda se jedná o rok 928 nebo 982, ale to v tuto chvíli není podstatné) norský viking Erik Rudý, který byl na Islandu odsouzen za vraždu ke třem letům vyhnanství, podle jiných pramenů (což v tuto chvíli opět není důležité) z Islandu uprchl. Přežil v Grónsku tři zimy a pak se na Island vrátil najmout kolonizátory. Aby je nalákal, nazval tento největší ostrov světa "Zelená země" (Grønland), Island v překladu znamená "Ledová země". Grónsko pak v průběhu staletí společně s Faerskými ostrovy a Norskem získalo Dánsko, po napoleonských válkách pak v rámci válečných reparací muselo norské území popustit Švédsku, Norsko se stalo samostatnou zemí až v roce 1905, Dánsku už ale Grónsko a Faerské ostrovy zůstaly. Od roku 1979 má Grónsko i Faerské ostrovy autonomii, mají vlastní vládu a parlament, vlastní vlajku i státní znak, ale dále jsou obě země společně s Dánskem součástí Dánského království (Kongeriget Danmark), s Dánskem mají společnou královnu (Markéta II.), měnu (DKK) a zahraniční politiku, narozdíl od Dánska však není Grónsko členem Evropské unie, vystoupilo v roce 1985 po referendu konaném v roce 1982, stejně jako Faerské ostrovy. Grónsko však deleguje dva zástupce i do dánského parlamtu (stejně jako Faerské ostrovy).
Grónsko vlastní značné nerostné bohatství, je významným exportérem uhlí a uranové rudy, na jeho území se též nachází celá řada minerálů, které jinde nebyly popsány nebo se jinde nenacházejí. Avšak 85% rozlohy Grónska je pod trvalým ledem, který v severní části ostrova dosahuje mocnosti až 3 km a je po antarktickém ledovci druhý největší na světě, z toho důvodu je zatím čerpání nerostného bohatství značně omezeno. A zatím se v rozporu s vizemi Alberta Gorea a Greenpeace nezdá, že by měl grónský ledovec roztát, spíše naopak, poněkud v rozporu s klimatickými matematickými modely se v Grónsku neotepluje, nejtepleji tam bylo za posledních 100 let kolem roku 1930. Na povrchu Grónska je svojí rozlohou největší národní park na světě a Alberta Gorea i Greenpeace jistě potěší, že ve státním znaku Grónska je lední medvěd, kterému se na severu ostrova docela dobře daří a nic nenasvědčuje hrozbě jeho vyhynutí.
Pokud by byl severní pól přiklepnut Grónsku, pak podle grónských zákonů (Ustanovení o nerostném bohatství, Zákon o zásobách minerálů v Grónsku) s tímto nerostným bohatstvím by měl právo nakládat grónský lid (počet obyvatel je necelých 60 tisíc). V zákonech je však i ustaveno, že o budoucím využití zdrojů rozhoduje společný grónsko-dánský výbor, čímž si Dánsko ohlídalo přístup ke grónskému přírodnímu bohatství. Takže i kdyby ropa a zemní plyn pod severním pólem patřily právně grónskému lidu, tak Dánové by na tom dokázali výrazně profitovat. A místo jedné evropské ropné velmoci, Norska, bychom tu měli dvě, které by významně konkurovaly Rusku, což by znamenalo stabilnější obchodní vztahy. Ale nepředbíhejme událostem.
O tom, co bude a koho co bude, se bude rozhodovat v budoucnu na půdě OSN, kde je zastoupená ČR. Ideální by bylo, kdyby při jednáních táhla celá Evropa za jeden provaz, což se určitě nestane, ve hře je příliš mnoho zájmových skupin. I v ČR budou názory různé a z otázek, koho případně podpořit, vznikne dozajista obvyklá politická kašpařice. Levicoví "zaruskobijci" (KSČM + ČSSD) budou na straně Ruska, Zelení se zachovají podle rozkazu z Německa, a to bude záležet na vztazích RWE s ruským Gazpromem, KDU-ČSL se jako vždy přidá k vítězům. Takže možná bude dobře, když to za nás i s ohledem na naši bezvýznamnost budou rozhodovat jiní. Jak to celé dopadne, na to si budeme muset pěkných pár let počkat. V souvislosti s předchozími řádky si nelze nevzpomenout na výrok zrovna dánského fyzika Nielse Bohra:
"Předpovědi jsou vždy ošidné, zvláště když se jedná o budoucnost."