Nemenší hrozbu představují však také státy, které sice patří do ohroženého civilizačního okruhu, ale cítí se rovněž zklamány ve svých ambicích a jejichž rozháranost a nestabilita může být snadno zneužita. Evropě nejnebezpečnějším takovým státem je nepochybně Rusko. Ti, kteří se obávají naší okupace americkou armádou, by si měli uvědomit, že vojenské ingerence USA do evropských konfliktů či do globálních střetů odehrávajících se na našem kontinentu probíhaly v konečném součtu vždy ve prospěch zájmů Evropy a podle její vůle. Zatímco naopak Rusko se neustále snaží o udržení silového vlivu v Evropě, získaného za druhé světové války ozbrojenou mocí Sovětského svazu a pokračujícího dál pouze v zájmu Ruska a podle jeho vůle. Jiří Dienstbier Lidovým novinám bezelstně řekl, že „každý ví, že Rusové se svým potenciálem“ by eventuální americký radar na našem území v případě konfliktu „vymazali z povrchu zemského během několika minut“. Na otevřené přiznání se sluší opáčit rovněž přímou otázkou: A na koho tento potenciál vlastně míří? Tajemstvím není ani posilování ruského válečného námořnictva v Tichém oceánu a dalších mořích. Proti komu?
Současné Rusko je pod tlakem jako v Papinově hrnci. Na jedné straně je zmítáno nespokojeností z ohrožení identity ruského státu jako mocnosti a de facto koloniálního impéria a na druhé straně si uvědomuje hrozbu islamizace, nezadržitelně postupující od východu země. Podle statistik je v Rusku je kolem 20 milionů (jiné s tradiční ruskou přesností uvádějí 50 až 60 milionů) pravoslavných věřících a kolem 10 milionů vyznavačů islámu, zejména na Kavkazu a na jihu země, navíc demografické předpovědi vidí větší nárůst spíše tamních etnik než Rusů. Není třeba připomínat, že přitom nejde jen o příslušnost k různým církvím, ale především (jejich prostřednictvím) k různým sociálním a kulturním tradicím, k rozdílnému vnímání a řazení životních hodnot. Přičemž islám je daleko víc integrující než odcizené ruské pravoslaví, a je proto snadněji zneužívaný jako nejsilnější zbraň útočících teroristů. Kdo v budoucnu ovládne Rusko a kam země zamíří, je tedy značně nejisté a Rusko neví, co s tím.
Tomuto vývoji se snaží čelit alespoň obnovou pošramoceného velmocenského sebevědomí výrazně národně uvědomělého ruského státu. Nemyslí se tím ovšem příslušnost k ruskému etniku, ale k ideálům ruské státnosti, odvozované z romanticko-filozofické teorie z konce 19. století o Rusku jako vládci samostatného kontinentu. Nyní se pod patronátem ruského velvyslanectví má prý ustavit střechová organizace ruských krajanských organizací v Česku. Cílem je údajně upevnit postavení tří málo významných postsovětských spolků, dosud se vydávajících za reprezentaci neexistující ruské národnostní menšiny a čile čerpajících z vládních fondů. Jenže nyní už nemá jít o pouhé krajanské sdružení, ale něco jako Svaz občanů Ruské federace čili rusky Sojuz Rossijan neboli, čteno přesně, všech příslušníků velké Ruské federace u nás. Podle odhadů žije a pracuje v ČR asi desetkrát víc Američanů než Rusů a přesto o Svazu občanů USA nikde ani slechu ani vidu. Není proto pochyb, že Svaz občanů Ruska bude daleko nejspíš především zástěrkou pro - z našich daní placenou - pátou kolonu sloužící zájmům kýženého ruského superstátu.
Do těchto svých zájmů Rusko však pramálo zahrnuje také obranu hodnot evropské, potažmo euroatlantické civilizace. Zmítajíc se vlastní vnitřní nejistotou se zatím utvrzuje v prioritách, které spíš ponechávají Evropu jejímu osudu, a tím se rovněž stává, jakkoliv se o tom cudně mlčí, pro ni hrozbou.
LN, 30.4.2007
Autor je publicista