Německý Občanský zákoník, stejně jako český Zákon o rodině, zná pouze jeden důvod rozvodu manželství. Tím je hluboký a trvalý rozvrat vzájemného svazku. Existenci tohoto rozvratu soud bez dalšího dokazování uzná, pokud spolu manželé alespoň tři roky nežijí. Pokud se druhý manžel k návrhu na rozvod připojí anebo s ním aspoň souhlasí, je rozvrat prokázán již jedním rokem odděleného života. Manželství, ve kterém manželé nežijí alespoň jeden rok odděleně, rozvedeno být nemůže – s jedinou výjimkou. Rozvod je i v takových případech možný, pokud by požadavek pokračování manželství (přes fyzickou separaci páru) pro navrhovatele znamenal z důvodů spočívajících v osobě odpůrce „unzumutbare Härte“, tedy nepřiměřenou, neúnosnou tvrdost. Trochu zvukomalebněji řečeno, zachoval-li se ten křivák odpůrce vůči navrhovateli tak ohavně, že rozvrat manželství je evidentní a po navrhovateli nemůže nikdo požadovat, aby ještě jeden rok nosil stejné jméno jako tato kreatura.
„Unzumutbar“ je subjektivní pojem; zda by bylo pokračování manželství pro navrhovatele neúnosně tvrdé, proto soud vždy posuzuje s ohledem na osoby a vztahy v konkrétním rozvádějícím se manželském páru. A německá judikatura[1] je v tomto posuzování velmi striktní. Existenci důvodů pro zrychlený rozvod uznává pouze zřídka, v případech jako je např. odsouzení odpůrce za pokus o vraždu navrhovatele. Nefatální fyzické násilí za důvod ke zrychlenému rozvodu obecně považováno není.[2]
Dosud v této věci nevznikaly žádné zásadní problémy. O zrychlený rozvod se totiž žádá především z důvodů osobního zadostiučinění navrhovatele; než se žádost zpracuje a než nadejde den jednání, uběhne obvykle alespoň půl roku. To znamená, že si požadovanou roční lhůtu reálně zkrátí jen o pár měsíců.
Důvodem zrychleného rozvodu naopak není potřeba ochrany před domácím násilím. Pro tyto účely obsahuje německý právní řád jiné prostředky, jako je vykázání cesty, soudní zákaz kontaktu, popř. trestní stíhání. Pomocí těchto institutů také německé orgány řešily i frankfurtský případ: odpůrce byl vykázán ze společného bytu a byl mu uložen soudní zákaz přiblížit se k navrhovatelce na méně než 50 metrů. Akutní nebezpečí tedy navrhovatelce nehrozilo, resp. pokud hrozilo z důvodu, že odpůrce soudní zákaz porušoval, bylo namístě situaci řešit vymáháním dodržování tohoto zákazu. Nikoliv zrychlenou rozvodovou procedurou.
Frankfurtská soudkyně dospěla po prostudování spisu k závěru, že podmínky pro zrychlený rozvod v daném případě naplněny nejsou. Tento výrok byl v souladu s německou soudní judikaturou a většina soudců by na jejím místě rozhodla úplně stejně. Soudkyně však v jeho odůvodnění použila odkaz na ustanovení Koránu o právu manžela trestat svoji ženu, což se stalo předmětem vášnivých debat.
Můžeme se jenom dohadovat, co ji k tomu vedlo. Osobně za nejpravděpodobnější považuji, že se snažila neodkázat jenom suše na konstantní judikaturu, ale pečlivě rozebrat situaci posuzovaného manželství a v rámci toho zvážit pohnutky, z nichž se odpůrce násilí dopustil. Pokusila se vysvětlit, že pro muslima, vychovaného v Maroku, je fyzické usměrnění neposlušné ženy něčím běžným. V této souvislosti je zcela irelevantní, jestli moderní marocké právní normy fyzické trestání manželek připouštějí nebo ne. Jedna věc jsou totiž zákony a druhá společenské tradice. Soudkyně posuzovala výhradně subjektivní vztah odpůrce k násilí, kterého se vůči manželce dopustil. A dovodila, že jeho pokusy využit vůči ní „právo na potrestání“, které na území Německa samozřejmě neměl, ale o kterém se domníval, že mu jako muži v manželství uzavřeném podle islámského práva náleží (popř. že by mu náležet mělo, kdyby bezbožná německá společnost respektovala jeho Svatou Knihu), tedy že tyto pokusy, jakkoliv nelegální, odsouzeníhodné a německými orgány právem potrestané, nelze co do povahy, motivace a intenzity srovnávat s pokusem o vraždu. V tomto kontextu je třeba chápat její slova “Využití práva na potrestání nenaplňuje kritérium neúnosné krutosti definované paragrafem 1565“.
Frankfurtská soudkyně tedy vlastně doplatila na to, že svůj úkol odůvodnit rozsudek splnila příliš důkladně. Kdyby stručně uvedla, že domácí násilí podle konstantní judikatury není důvodem zrychleného rozvodu, měla by klid. Bohužel se snažila svoje úvahy pečlivě vysvětlit a svým politicky neúnosným odkazem na Korán píchla do vosího hnízda německo–muslimských vztahů. Hysterie, která kolem nich v Německu panuje, jí vzápětí uštědřila pár žihadel.
Německá justice tedy nezešílela. I když s rozhodnutím frankfurtské soudkyně a především s jeho odůvodněním nemusíme souhlasit, i když se můžeme podivovat nad tím, že německé soudy neuznávají domácí násilí za důvod ke zrychlenému rozvodu, poplašné zprávy, že byl na území Německa aplikován Korán, že němečtí soudci jsou schopni dát přednost právu šaríja před Ústavou a že domácí násilí není v Německu žádným důvodem k poplachu, rozhodně nejsou pravdivé.
[1] Judikatura = rozhodnutí soudů vyšší instance. Na rozhodovací praxi nižších soudů mají obdobný vliv jako precedenty v prostředí anglosaského common law. Jsou vodítkem, podle kterého nižší soudy v jiných případech stejného druhu postupují.
[2] srov. např. OLG Stuttgart, Urt. v. 27.02.2001, Az.: 17 UF 411/00