Neviditelný Pes

VZPOMÍNKA: Ohněme kolena a ukloňme se

12.2.2007

Milý čtenář to zná zajisté i z vlastní zkušenosti. Ono záhadné hromadění se všeličehož, stále hůře zvládané. Ačkoli, jak zjišťujeme později, to byla součást našeho života. Do USA jsme přijeli se dvěma kufry. O dvě léta později jsme se stěhovali z Chicaga do Cambridge a stěhovali psací stroj a oblečení. Pak už jen knížky a pár hrnků na kávu. Těch oblíbených. psáno nezbolševizovanou češtinouDokonce ani nádobí ne, služební byt na Harvardu byl kompletně vybaven. O další dva roky později už jsem na posun do Kalifornie musel koupit od pošty starší náklaďák, ačkoli jsme v Bostonu do harvardského bydlení žádný nábytek nekupovali. Opatřili jsme si jen namísto té přidělené o cos pohodlnější matraci a já investoval do psacího stolu. Byly zde ovšem knihy a zejména „služební“ harvardské křeslo; to jsem nakonec dopravil až do Československa a dnes se jím pyšní synek. Hromadění věcí nás láká do pasti zvané případně i domov.

K tomu rodičovskému patřily například nesčetné ročníky časopisu Zlatá Praha (pečlivě svázané) Cesta, Světozor, Pestrý týden, Ozvěny. Díky Pestrému týdnu mám například přehled o sokolských sletech, včetně toho X. roku 1938, kde musili sokolové z Vídně už připojené k Říši pochodovat pod praporem s hakenkreutzem a pro jistotu obklopeni strážníky pražské policie. Taktéž mám ze shodného pramene pohřeb T.G. Masaryka (1937) a „aerodynamický vůz Wikov“, z roku 1933, jemuž pak doslova z oka vypadl dodnes oslavovaný Volkswagen.

Jenže rodičovský domov (nejen to popsané, ale i třeba už zmíněný hrnek na kávu a podobně) zmizel odchodem ze světa míru a socialismu do světa války a jiných hrůz, že? Na druhé straně vždy tvrdím, že jen díky Sovětskému svazu stal jsem se Američanem. Kdyby nepřijeli, neodjel bych. Ale zmizela tím i četná rodinná memorabilia.

Zde dovol mi, milý čtenáři, odbočku. V noci ze 14. na 15. březen 1939 odjížděla z Prahy a to Slovenskou strelou do Bratislavy a věru tedy ve chvíli poslední, spřátelená rodina Garrů. Sousedi uvědomující si své neárijství a mizející kamsi, kde to nebude závada. Mamince odevzdali klíče s poznámkou, nechť si vezme z bytu co chce. Maminka nevzala nic. Už 17. března se do bytu nastěhoval pan Planck. Během pražského povstání 1945 pana Placka sebrali, sice nic neprováděl, seděl doma, ale celou válku nosil hezkou černou uniformu. Manželka a dvě dcery spáchaly v tom Garrovic bytu sebevraždu. Já byl jako dítko s maminkou zalezlý v šachtičce hlavního uzávěru vody a plynu na zahradě (venku se jaksi střílelo), otec a starší brácha kdesi na barikádě na Hadovce a různě jinde. O byt Planckovic (tedy vlastně Garrovic) se postarala Revoluční garda a zůstaly tam v podstatě jen hřebíky ve zdi. Pak rodinná alba. Planckovic, ale kupodivu i Garrovic. Planckovi je nikdy nevyhodili. Maminka ty Garrovic vzala. Přijeli z Argentiny na návštěvu roku 1947 a měli radost, že je zase mají. Byl to kus jejich životů. Jistě je dodnes, tam někde, mají i jejich vnuci a pravnuci.

Draský 1Pro dnešní produktivní, jakož i ty nastupující generace znamená málo i jen druhá válka, pro naše rodiče znamenala memento něčeho, co už nechtějí nikdy zažít, i ta prvá.

Z ročníků Pestrých týdnů byl pro mne zachráněn jen ten 1933, otcovy fotky z Legií a něco legionářské literatury, jakož i kinžál. Co stačili přetáhnout do svého družstevního bytu o 42 metrech čtverečních rodiče. O vše, co zůstalo v našem posledním domově, který přenechali mně, se postaral estébák Tichý, který ho používal a když ho používat přestal, vyboural a odstěhoval si i krb a ústřední topení. Ten svázaný ročník Pestrého týdne zůstal na půdě, asi omylem.

Umřela maminka a umřela i tchyně. Už dávno. Zůstalo po nich to, co po lidech zůstává. Kusy jejich životů. Tchán Evžen jako sedmnáctiletý vojín rakousko-uherský. Evžen 1Ukořistěné italské dělo, jak poznamenáno na rubu. Jakási poprava kdesi, rakouskou armádou provedená, ale bez textu na rubu. Fotka označená nápisem „motorový vůz“, zřejmě rarita hodná vysvětlení. Snímek snad z bojů, prach kolem a utržená hlaveň jakési houfnice. Naše, nepřátelská? Kdo byli naši a kdo nepřítel? Tchán dosloužil pro Rakousko (z italské fronty posléze zmizel a přečkal zbytek války ukryt na Valašsku. Jeho bratr Oskar přišel domů z ruských legií značně později.)

Jediné, co může vyvolat úsměv, je poznámka na pohlednici z Komárna (s německým a maďarským razítkem censury 39. pluku) kde vojín sděluje domů, že tam je strašně draho, za oběd, slepice na paprice jak vysvětleno, zaplatil 2 koruny a 15 krejcarů.

Pak též snímek jakési generality, snad přímo následník trůnu arcivévoda Karel. Text chybí. Usuzuji. V prostém stejnokroji a jakýsi mohutně odekorovaný lampasák stojí až za ním.

Tohle zažili. Tohle byl jejich život. Doufali v lepší, když toto měli za sebou. Vylepšili jim ho nacisté a po nich komunisté. Nač si to my pořád stěžujeme?



zpět na článek