MADEIRA 2006: Švábinec u Hrušky a jiná setkání (6.)

Sun is coming

„Sun is coming“ zdraví nás po ránu rozverný správce kempu. A jak myslíš, že mu bude dlouho trvat, než se prokouše tou ocelovou poklicí co nám visí nad hlavou, říkám si v duchu já. Nejspíš do večera, odpovídám si na nevyřčenou otázku a jdu si sbalit plavky. Jednou je na programu plavací den, a tak se prostě bude plavat i kdyby se čerti ženili. Vstupné do bazénu vklíněného mezi lávová skaliska na mořském břehu v Porto Moniz je něco málo přes 1 euro. Dopoledne jsme tu téměř sami, po obědě provoz houstne. Teplota vody umožňuje dlouhodobější pobyt pouze v případě dostatečného výdeje energie, což mi vyhovuje. Na většině míst je vidět až na dno. Kromě koupání se bavíme sledováním sílícího vlnobití. Mraky se začnou rozcházet kolem jedenácté a v půl jedné už je dokonalé jasno. Nic pro nás bledé tváře. Balíme fidlátka a prcháme do nedalekého snack-baru. Kebule ochutnává svou první espádu s banánem a maracujovou brisu. (to první je ryba, to druhý džus). Já jsem tradičně konzervativnější a nepouštím se do žádných experimentů. Vaječnou omeletu tu umí perfektně a dobře vychlazenému pivu Coral se v panujícím horku dá také těžko co vytknout. Večer nám kromě tradiční střelby a kokrhotu brání v usnutí i četné spáleniny.

Pondělí 12. června - Ribeira Da Janela, Porto Moniz, Serra de Agua, Boca da Encumeáda, Casado

To máte slabejch dvacet minut pěšky

Autobusový jízdní řád v portugalském pojetí je velmi svérázná záležitost. Jediné údaje, které má cestující k dispozici jsou totiž místo a čas odjezdu spoje z výchozí stanice a předpokládaná doba potřebná k dosažení stanice cílové. Časové údaje jsou často doplněny přehršlí poznámek, blíže vymezujících trasu spoje a dny v týdnu, kdy spoj jezdí. V přehledu zakoupeném v turistickém informačním centru ve Funchalu pak navíc některé spoje úplně chybí. Pokud se tedy nebohý cestující chce sejít se svým autobusem ve správném prostoru i čase, musí hodně trénovat. Začátečníkovi bez tréninku pak nezbývá než se pořád dokola ptát. Vynikajícím zdrojem informací jsou v tomto případě zejména barmani a prodavačky. My se na autobus do Encumeady, kam se hodláme dnes přemístit, ptáme nejprve v baru nad kempem v Rio da Janela a pak ještě pro jistotu v našem oblíbeném minimarketu v Porto Moniz. Jelikož se získané údaje z obou check-pointů vzácně shodují v klidu vyčkáváme před zmíněným krámkem pod cedulkou s nápisem Paragem a logem společnosti Rodeste až hodiny na nedalekém kostelíku odbijí poledne.

Čtvrt hodiny po dvanácté konečně přisupí autobus, který má podle cedule za oknem konečnou ve Funchalu. Sláva. Nejede však přes průsmyk Encumeada, podjíždí ho tunelem. Och. „To máte slabejch dvacet minut pěšky“ uklidňuje nás řidič. Dobrá. „Dvakrát Serra de Agua“, měníme rezignovaně svůj původní požadavek. „Batohy si dejte dolů“ dostáváme poslední instrukci a pak vyrážíme.

Kolem půl druhé jsme i s našimi objemnými zavazadly vyplivnuti u ústí silničního tunelu na krajnici silnice číslo ER 104. Zmateně se rozhlížíme ve snaze objevit nějaký známý tvar kopce či jinou povědomou scenérii. Marně. Našeho zmatku si povšimne postarší žena, která tu jako jediná vystoupila spolu s námi. Mávne na nás způsobem, který snad všude na světě znamená - následuj mě a vyráží podél silnice dolů do vesnice. Ale my potřebujeme někam nahoru, protestuji v duchu. „Encumeáda“ pronese nahlas Kebule. Paní se vědoucně usměje, jako že jasně a začne Kebuli podrobně vysvětlovat cestu. Nijak jí nerozhodí, že neznáme ani slovo portugalsky. Mluví pomalu, nahlas a pečlivě odděluje jednotlivé slabiky. Verbální projev doprovází rozmáchlými gesty. To nebude čtvrthodinka, dochází mi, když se zalomenou hlavou sleduji bod, kam nejčastěji míří babiččin ukazovák. Nebyla. Výstup po úzké klikaté silnici nám v dech beroucím vedru trval déle než dvě a půl hodiny. „Možná jsme měli v Porto Moniz vydržet do čtyř, než přijede další autobus“ svěřuji se Kebuli v Encumenádském baru nad půllitrem Coralu s kacířskou myšlenkou, jejíž přijetí by jasně zpochybnilo smysl utrpení, které jsme právě podstoupili. „Hmmm“ zabručí má milá místo odpovědi a objedná si další Brisu.

„No tak se vymáčkni“ naléhá na mě o dva půllitry později a očima metá blesky. „Nechce se ti, že ne?“ Ještě mohla dodat srabe nebo bábovko a potrhnout tak závažnost mého provinění tkvícího zejména v tom, že celý dny vysedávám v laborce, večery trávím u televize, nechodím běhat ani plavat a tak mě pak blbejch pět set metrů převýšení během dvou kilometrového výstupu totálně zbezvědomí. Jasně, jsem vinen. Jenže to bohužel není jediný můj hřích. Kromě toho jsem totiž taky pěkně ješitnej a radši bych zhebnul, než bych přiznal, že melu z posledního. „Chce se mi“ odseknu proto rázně a na důkaz svého odhodlání vyzunknu na ex zbytek sklenice….

Dalších pět set metrů převýšení patří k tomu nejhezčímu, co jsme na Madeiře viděli. Výstup se odehrává po uzounkých pěšinách a kamenných schodištích šplhajících mezi skalami vavřínovým lesem a bušem janovce metlatého. „Tady bych se nechtěl prodírat po dešti“ poznamenávám v závěru jednoho obzvlášť těžce průchodného úseku, když setřásám z batohu závěj žlutých okvětních lístků. Zejtra se musím víc věnovat focení, slibuji si uchvácen pohledy na okolní skalnaté vrchy a na mořské pláže, které je možné zahlédnout tu na jedné, tu na druhé straně horského hřebenu. Uši plné ptačího koncertu a nos přesycený těžkou vůní květin, rveme se vzhůru do oblak. A to do slova. Čím jsme víš, tím častěji nám ve výhledu brání cáry husté mlhy. Také vítr nabírá na intenzitě, takže po úmorně horkém dni se do mě navzdory vší fyzické námaze k večeru dává zima.

„Věř mi, je to nejhezčí místo, kde jsem kdy kempovali“ slibuji Kebuli po návratu z bleskového průzkumu okolí hory Casado. A neříkám to jen proto, abych jí povzbudil ke zdolání posledních výškových metrů. Kousek pod vrcholem hory odbočují z turistické cesty krátké příkré schody. Kdo po nich sestoupí, octne se na rovné travnaté plošině tak velké, že by se na ní pohodlně ubytoval i malý skautský oddíl. Díky stromům po obvodu plošiny věřím, že tu budeme dokonale chráněni před sílícím větrem a díky pokročilé večerní hodině i tomu, že tu nebudeme nikým rušeni. Sotva zarazím poslední stanový kolík, dává se do jemného mrholení. A než se stihnu nasoukat do spacáku, prohýbá se nám tropiko nad hlavami pod náporem prudkého lijáku.