MADEIRA 2006: Švábinec u Hrušky a jiná setkání (5.)

A tady fakt chcete vysadit?

Až jednoho dne chytím za flígr toho rošťáka, co nám vždycky po ránu nalije na stan kýbl vody, vyždímám z něj kostní dřeň i oční sklivec. Přes vydatnou rosu je tohle ráno zatažené a větrné. Tropiko, které pomocí šňůr přichytím do větví nedalekého stromu sice snaživě vlaje a pleská, ale ke schnutí se nemá. Po půlhodině to vzdávám a balím ho vlhké. Také tričko, které jsem si včera přepral v levádě, se mi přisaje k tělu a nepříjemně studí. Tentokrát se nám sice podaří vyrazit už v půl desáté, ale moc nás to netěší. Oba jsme nevrlí a cítíme se připosraženě. Že by snad nedostatek kalorií či vitamínů? Po cestě skrz eukalyptový les přicházíme na silnici ER 209 z Calhety do Rabacalu. V barbeque přístřešku na křižovatce cesty a silnice spořádáme svou dnešní snídani. Na jídelníčku máme vodu a jedno balení místních bébéček. Mezi námi a křižovatkou v Rabacalském sedle je asi 300 výškových metrů. Podle mě by téhle zemi výrazně prospělo, kdyby do ní přesídlilo pár tuctů himalájských šerpů. Jsem rozhodnut, že až budu mít příště cestu do hlavního města, promluvím o tom s guvernérem. Tedy pokud se toho dožiji. V prudkém kopci spalovaném dopoledním žárem se o mě totiž vážně pokouší infarkt. Přestávky, které se už ani nepokouším maskovat jako rozhlížecí pauzy, jsou o to delší čím jsou častější. V duchu si dělám seznam věcí, které zas až tak moc nepotřebuji a tudíž by mě netížila jejich případná ztráta. Čím dál víc mě také trápí nevyřešená otázka mé poslední vůle a problematika repatriace ostatků. Těsně před vrcholem je pak jediným ale o to detailněji prokresleným obrazem v mém mozku orosená pivní sklenice….

Silnice z Rabacalu do Porto Moniz zeje prázdnotou. Slunce se opírá do okolních kopců, fouká vlahý vítr a ve vzduchu je cítit líná atmosféra víkendového dopoledne. Koho napadla ta hloupost s autostopem? Perspektiva dvacetikilometrového pochodu po horské silnici, která se zdá být naší nevyhnutelnou budoucností, nás zrovna neláká, jenže je to pořád lepší než sedět v příkopě a za poledního žáru utloukat špačky. Zapřaháme se proto do ulit a neradi vyrážíme. Náš dnešní anděl spásy má zelenou barvu, pidikufr a francouzskou posádku. Za stálého děkování se snaživě soukáme na zadní sedadlo a doufáme, že se tam i našimi batohy přece jen dokážeme vecpat. Síla naší motivace je nakonec mnohem větší, než tuhý odpor kladený přírodními zákony, takže během pár minut můžeme odstartovat. Od řidiče se dozvídáme, že se tu účastní jakéhosi blíže nespecifikovaného kongresu a že nám závidí náš čas a svobodu. Já mu zase na oplátku závidím destinaci pro služební cestu, takže mezi námi vzniká nádherně vyvážený vztah. „Vážně chcete vyložit tady?“ ptá se nás Francouz v cíli naší cesty (Ribeira da Janela) a ostentativně přitom krčí nos. Že by měl o tolik jemnější čich než já. No je to možné, za ta léta v chemické laboratoři jsem na některé pachy dokonale adaptován, ale myslím si, že jeho nelibé pocity budou mít spíš psychosomatický původ. Tváří v tvář čistírně odpadních vod se totiž štítivým pocitům ubrání málokdo. Já však necítím nic jiného, než mořskou sůl a tak nenuceně přikývnu. „Užijte si to“ směje se nám při loučení náš dobrodinec a viditelně je šťastný, že s námi není nucen sdílet náš další osud.

Kemp v těsném sousedství čistírny je jediným zařízením svého druhu na celém ostrově. Podle průvodce to souvisí hlavně s dřívější silnou orientací místního turistického průmyslu na movitější klientelu. Už při pohledu z dálky nás zaujmou jeho čisté a upravené terasy s anglickým trávníkem, stinné koutky pod palmami, a hlavně spousta volného místa. V celém areálu není víc, než pět stanů. Správce kempu, malého energického Portugalce, přistihneme na střeše správní budovy. Kropí. Když dokropí a sleze, vyinkasuje od nás 17,20 eurošprdlíků za dvoudenní stanování plus 25 eurošprdlíků zálohy, která je vratná, pokud host nezlobí. „No a jestli chcete, tak vás můžu za půl hoďky hodit do města“ Jsou nabídky, které se neodmítají. Nevím, jestli jsou průvodcovské služby v ceně pobytu, ale příplatek na nás nikdo nenárokoval. V rámci okružní jízdy po Porto Moniz jsme podrobně seznámení s kvalitou a dostupností většiny zdejších restaurací a barů, získáváme zběžnou představu o poloze nejvýznamnějších pamětihodností a vysazeni jsme před místní sámoškou. Zkrátka a jednoduše - dokonalý servis.

Oběd ve snack-baru na nábřeží by mi určitě chutnal i v případě, že by to nebylo první teplé jídlo po třech dnech. Povzbuzeni na těle i na duchu se po jídle rozhodneme navštívit mořské akvárium. Cena vstupného 7 euro na osobu nás sice trochu zarazí, ale nakonec této investice v žádném případě nelitujeme. Už jen to, že jsem konečně viděl živou barakudu mi za ty prachy stálo.

Po návratu k čističce jdeme obhlédnout nedalekou pláž. Silný příboj narážející do všudypřítomných balvanů sice vylučuje možnost plavání, ale co bychom to byly za Čechy u moře, kdybychom se alespoň nenamočili.

Na většinu Portugalců sedí přívlastek temperamentní, všichni portugalští kohouti jsou pak bez výjimky magoři. Na rozdíl od běžných českých vládců kurníku totiž nekokrhají jen brzy ráno, ale prakticky nepřetržitě. A když si náhodou dají pauzu, protože se třeba potřebují nadechnout, ochotně je zastoupí jejich kolegové ze sousedního dvorku, či z druhé strany údolí. Máma jednoho z mých kamarádů kdysi pravila „Na hluk čtyřproudé dálnice pod okny si člověk zvykne, ale na to kohoutí vyřvávání po ránu ani náhodou.“ Já se jí tenkrát smál. A teď to mám, protože na každýho jednou dojde. A na někoho i víckrát než jednou. Kromě kurníků jsou totiž v okolí kempu i vinice z nichž je třeba každý večer vyhnat okřídlené příživníky. Dělá se to samozřejmě s využitím pyrotechniky. Kolem desáté večer jsem si připadal, jako bych se pokoušel usnout na honu pořádaném v areálu drůbežářských závodů…..

Předchozí díly:
1. Houmlesení v letištní hale.
2. Letiště Funchal, Funchal, Boca da Encumeada, Na horské dráze.
3. Boca da Encumeada, Levada Grande, Levada das Rabacas, Levada Bica Da Capa
4. Christo Rei, Levada X (ne všechny mají jméno), Rabacal, Risco, 25 Fontes, Leváda X