Před několika měsíci jsem byl v arabském měste Bejt Dzsallah, ukazovali mi dům, který zasáhla izraelská raketa. Ze střechy téhož domu stříleli palestinští ozbrojenci na sousední izraelské město Gilo. „Ale ozbrojenci dávno odešli, když raketa z vrtulníků zasáhla náš dům, v němž bydlí nevinní mírumilovní lidé,“ říkali mi obyvatelé. Zeptal jsem se: „Tak proč jste ozbrojencům nezabránili, aby odsud stříleli?“ Dívali se na mne jako bych přistál z Marsu: „Pokuste se v něčem jim zabránit! Vyhodí vám dům do povětří ještě než to udělají Izraelci...“ Tak se dostávají Palestinci do konfliktu s Palestinci. Kterýsi rabín z kterési osady na obsazených územích nedávno prohlásil, že obyvatelstvo Izraele se nyní dělí na Židy, kteří vidí smysl svého života v kolonizaci všeho území a na Izraelce, kteří násilím vypuzují Židy z jejich osad – jak to učinili v oblasti Gázy – a vlastně nemohou být vůbec považováni za Židy. Skutečný Žid tudíž ani nesmí sloužit v amádě Izraelců. A skutečně, mnoho ortodoxních osadníků odmítá službu v izraelské armádě. Tak se dostávají Židé do konfliktu se Židy (nebo, chcete-li, s Izraelci...) Na některých místech židovští osadníci kácejí olejovníky arabských zemědělců. Izraelští občané přicházejí arabským vesničanům na pomoc, jejich přítomnost umožňuje arabským zemědělcům pracovat na jejich polích. Tak se izraelští občané kvůli arabským vesničanům dostávají do konfliktu s jinými izraelskými občany.
A teď vám povím, jak se izraelští vojáci dostávají kvůli arabským dětem do konfliktu s izraelskými občany. Arabská vesnice Tawani v okolí Hebronu je vzdálená asi čtyři kilometry od vesnice Um Tuba, kam děti z Tawani chodí do školy. Mezi Tawani a Um Tubou vznikla ilegální – tedy izraelskými úřady nepovolená – osada Chavat Maon. Po založení – jak řečeno: ilegálním založení – Chavat Maon osadníci zakázali arabským dětem, aby šly do školy cestou vedoucí poblíž ilegální osady. Děti byly nucené jít desetikilometrovou obklikou, půldruha hodiny do školy, půldruha hodiny ze školy domů. Pokusily-li se přece jít kratší, přímou cestou, napadali je osadníci a nemilosrdně je mlátili. Několik poslanců izraelského parlamentu, spolu s některými nepolepšitelně liberálními a humanistickými liberálními intelektuály, si u izraelských vojenských úřadů postěžovalo na neustálé napadání a obtěžování arabských dětí. Protesty byly tentokrát plodné, armáda se rozhodla, že dá dětem doporovod a ochranu. A tak každé ráno se u krajního domu Tawani sejde patnáct kluků a děvčat školního věku a v doprovodu pěti vojenských džípů a deseti vojáků vykročí směrem k Um Tubu. Děti spěchají, protože i v doprovodu vojáků se bojí osadníků. Jdou tak rychle, že i vojáci jim sotva stačí. Nepokoušejí se posadit do džípů – vědí, že vojáci jim to nesmějí povolit.
Doposud doprovázeli děti pouze čtyři vojáci, ale před týdnem osadníci napadli vojáky a polili je barvou. Proto velení rozhodlo dát jim posilu. Desetiletá Dalal se poněkud opozdila, proto pospíchala, aby stihla karavanu. Aby se jí ještě jednou nestalo to, co před několika dny, kdy po ní osadník hodil kamenem a zranil jí levé oko. Její přítelkyni Dianu osadníci vrhli do křoví a zmlátili ji. Podél cesty stojí osadníci, muž a žena, a dívají se na karavanu. Osadník říká vojákovi posměšně: „Proto jsi se dal do armády? Proto máš zbraň? Abys chránil Araby?“ Podle rozkazu velitelů, vojáci na takové poznámky nesmějí reagovat.
Mimochodem: existuje ještě kratší cesta mezi Tawani a Um Tubou, ta je však uzavřená bránou, kterou postavili osadníci. Průchod je zakázán, děti by prý mohly cestou „shromažďovat tajné informace“ (!) o Chavat Maon...A ještě poznámka: ani v Tawani, ani v Um Tubě není elektrické vedení, není tekoucí voda. V osadě – jak řečeno: ilegální osadě – Chavat Maon ovšem je elektrické vedení a také vodovod. A ještě nakonec: obtěžování dětí z Tawani trvá už od začátku školního roku, osadníci z Chavat Maon se ani netají tím, že to jsou oni, kdo děti napadají, doposud však přece nebyl zadržen, ani vyslýchán, ani zatčen nikdo z nich.
Tel-Aviv