(Upozornění. Tento text je taková pakárna, že i dle benevolentní Plíhal-Nohavicovy teorie pakárnosti má nějakých 80 – 85 pakárů a autor je pako)
Bylo – nebylo. Za devatero horami a devatero řekami se nacházelo jedno malé království, odkud to měli všude zatraceně daleko. Krom toho také měli vzkvétající hutní průmysl, který byl prakticky celičký ovládán královskou rodinou. Jo, tu měli taky.
Z dolů, které ještě nespravovala monarchie, byl nejvýnosnější důl sedmi trpaslíků (lidově přezdívaných „zahradní ozdoby“, ale do očí jim to nikdo neřekl, to víte – sekyry proklatě nízko a tak). A to by nešlo, toto, to by nešlo! Aby si nějaké podpultovky kopaly zcela nezávisle přírodní bohatství, které patří všem (a králi především), to tedy ne. Celá povedená královská famílie dala hlavy dohromady a vymyslela úžasný plán. Sněhurka, jak se jmenovala princezna (jo, tu měli taky), si získá důvěru těch „maket člověka 1:10“ a pak je snadno přiměje ke službě království.
Jak řekli, tak učinili. Sněhurka se vydala za trpaslíky do hlubokého lesa, kde celkem přesvědčivě sehrála etudu na téma „nešťastná, zlou macechou vyhnaná, čistá dívka umírající hladem, strachem a nedostatkem sociální interakce (zrušila jí účet na Facebooku)“. Trpaslíci, ani za nejlepších podmínek žádní lumeni, se zrovna vraceli z hospody a tak to spoře oděné princezně sežrali i s navijákem. I rozhodli se, že ji u sebe nechají přespat.
Uplynul den, pak týden a pak i měsíc a Sněhurka u trpaslíků stále přebývala. A jak najednou chaloupka prokoukla! Trpaslíci se nejprve podivovali, proč se o ně ta krásná princezna tak stará, ale časem si zvykli na čerstvé koblihy k snídani, uklizenou sednici a hojnou zásobu domácích klobásek k večernímu pivu. Snad jen Prófu překvapilo, že se v okolí přestaly vyskytovat kočky. Zkrátka Sněhurka si získala srdce trpaslíků, a když ještě občas naznačila, že klidně dá ráno všem (ale no tak, vy zvířata, myslela pusu!), byl osud trpaslíků zpečetěn.
Život v chaloupce zapadl do nových kolejí. Trpaslíci po vydatné snídani odešli kutat drahokamy do svého dolu a večer na ně čekala uklizená a vyvětraná (to bylo nejpříjemnější, přeci jen – vzpomeňte na Šmudlu, že ano) chaloupka a teplá večeře. Každou neděli pak vyrazili prodat těžbu do městečka a nakoupit jídlo, pivo, nějaké šminky pro Sněhurku a troje mýdlo s jelenem (Šmudla, vzpomínáte?). Idyla ale netrvala dlouho.
Začalo to nenápadně – jednou nebylo ustláno, jindy připálila koblížky, pak zase celá skvadra trpaslíků musela honit po chaloupce zatoulaného tchoře (zlatej Šmudla!), zkrátka servis zadrhával a idyla se počala hroutit. Sněhurka v slzách, mezi záchvaty migrény, zapřísahala trpaslíky, že všechno zvládne, zas povede chaloupku jako firmu, jen potřebuje chvíli oddech. Trpaslíci tedy najali v nedalekém městečku uklízečku (přeci jen si na ten servis zvykli) a nechali nebohou Sněhurku odpočívat.
Týdny plynuly, uklízečky uklízely (a střídaly se překvapivým tempem, ale trpaslíkům to nepřišlo divné) a Sněhurka se usmívala jak měsíček na hnoji. A pak dorazily faktury. Trpaslíci na ty cifry zírali jako Ovčáček na Veselovského, pardon, jak tele na nová vrata, a nic nechápali. Tohle je za úklid? Vždyť za to by si postavili sedm chaloupek a v každé vířivku i s protiproudem... Sněhurka ale znala odpověď – tohle podepsal Dřímal, dvakrát, tohle Stydlín, tenhle flek je od Šmudly a tady sopl, to bude Kejchal! Trpaslíci se zhrozili. Tímhle tempem přijdeme do roku na buben! Musíme si zvolit správce, jinak to nejde! A tak nastaly v chaloupce první demokratické volby.
Osm kandidátů, osm hlasů, sčítání bylo otázkou okamžiku. Rejpal a Prófa sice navrhli nejstaršího Dřímala, ale ten volbu prospal a Šmudla, nadržený jak stepní koza, hlasoval pro Sněhurku tak freneticky, že strhl Stydlína a Štístko se k nim přidal (tak třeba konečně se mi poštěstí, že jo).
A tak Sněhurka převzala starost o trpasličí kasu a do chaloupky se vrátila čistota, pořádek a teplé klobásky. V okolí se přestaly vyskytovat i veverky, ale to už nezaznamenal ani Prófa. Trpaslíci měli totiž jiné starosti – co vytěžili, to překvapivě stačilo jen tak tak na správu chaloupky a když náhodou zbylo na pivo, byl to malý svátek. První si toho všiml Prófa: „Makáme tu jak barevní a zisky jsou třetinový, to nebude jen tak, klucí,“ trefně poznamenal, když se vraceli ze šichty domů. „Máme teplou večeři a slíbila, že nám dá, tak nepyskuj,“ zpražil ho Rejpal. „Slíbila... pšííík... to slíb... pšíííík... ila,“ dodal Kejchal, ale moc optimisticky to neznělo. „Víte co, bratři,“ navázal Prófa „zejtra půjdem na pivo a něco vymyslíme“. A vymysleli.
Trpaslíci dál kutali, až se z nich kouřilo, ale domů nosili jen část drahokamů. Zbytek pokoutně střelili v městečku a konečně zas měli na pivo, tabák a další trpaslické radosti (neptejte se!). Sněhurce se začaly tenčit zisky. Toho by si vzápětí všiml i obecní blb, takže studovaná Sněhurka MBA na to přišla za necelé dva měsíce. A pěkně se naštvala!
Protože byla ale studovaná, došlo jí, že po zlém by nepochodila. Ale ať přemýšlela, jak přemýšlela, nemohla na nic přijít. Naštěstí poblíž žila lstivá stará čarodějnice, která si věděla rady. „Děvenko,“ pravila ta ušatá babizna, „šroubečky musíš utahovat pomalu, zlehýnka. A hlavně – pro jejich dobro!“. I vymyslely spolu pekelně vychytralý plán – elektronickou evidenci trpaslíků! Trpaslíci dostanou nové vybavení, těžba se zmodernizuje a než se nadějí, bude mít Sněhurka přehled nejen o každém drahokamu, ale i přesné pozici toho kterého trpaslíka. V reálném čase a online!
Hned druhý den nakoupila Sněhurka nejmodernější počítače, pořídila připojení k monarchnetu a nechala si nainstalovat SAP (se nedivte, co jiného byste od zlé čarodějnice čekali, že jo?). Trpaslíci dostali nové krumpáče (s kamerou pro evidenci těžby a GPS, ale to netušili), ze kterých měli strašnou radost a děkovali Sněhurce. To byl ale jen první krok. Dny ubíhaly a důl byl, pro vyšší bezpečnost, vybaven kamerami, pak bezpečnostní mříží na čipové karty a nakonec i prodej drahokamů obstarávaly automatické drony. Trpaslíci, zblblí z tolika změn, si ani nevšimli, že se pomalu dostávají tam, kde už byli. Ono se jim vlastně docela zalíbilo, že se najednou nemuseli o nic starat, všechno zařídila Sněhurka ze svého centrálního dispečinku.
Ale pak jim došly úspory z doby před EET a neopatrný Šmudla zlomil krumpáč. Při pohledu na tu kupu elektroniky se dovtípil a rozčílil i Stydlín. A trpaslíkům všechno doklaplo. „Sakra, kluci, co my jsme to za pitomce?“ zvolal Rejpal, „musíme se té pijavice zbavit. A to hned!“. „Tak se uklidníme, chlapci,“ ozval se z komunikátoru na stěně Sněhurčin hlas, „jinak vás domů nepustím.“ A v zámku bezpečnostní mříže to hlasitě klaplo.
Tušíte správně. Jen takový produkt humanitního vzdělání, jakým byla Sněhurka, by napadlo uvěznit trpaslíky v dole... Do hodiny byli venku a pěkně naštvaní pelášili k chaloupce. Duchapřítomná Sněhurka se stačila zabarikádovat ve svém dispečinku a odmítala rezignovat na vedoucí pozici. Naštěstí pro trpaslíky šla zrovna náhodou kolem zlá čarodějnice (co jste od ní čekali? Loajalitu?) a opět si věděla rady.
Trpaslíci se vřítili do chaloupky jako tornádo, vyžrali spižírnu do posledního drobečku a nechali tam jen dárek od čarodějnice. A vyrazili na pivo. K večeru vyhnal Sněhurku z úkrytu hlad. Nikde ani drobeček, až na stole... „Hele, jablíčko!“, zaradovala se Sněhurka.
Trpaslíci se vrátili druhý den, uklidili Sněhurku a v chaloupce opět zavládla pohoda a mír. Až do chvíle, kdy se znenadání objevil retardovaný, nekrofilní princ... Ale to už je jiná pohádka.