VÍKENDOVINY: Freude, Freude, vždycky na tě dojde

To říkal klasik Vodňanský a dávný rozverný ministr kultury Dostál to po něm dokonce opakoval do novin. Člověk by nikdy neměl přitakat žádné politické veličině, neboť ty jsou v našich podmínkách "dočasné", ale tentokrát měli pravdu. Freud, Vodňanský a ministr. Neboť jak pravil sám velký Freud: "Kdo se nepřiznal, že v mládí onanoval, onanuje doposud!"
Že se nakonec "hnusný chtíč" vždycky nějak dostane ven, na světlo, někdy i Boží, o tom by mohl kdekdo z nás vyprávět.

Už coby malý chlapec... To to začíná, co? Už mravnostní policie nasazuje brýle? Už všechny svíčkové báby chystají udavačské dopisy a feministky lační po pokračování, aby jej mohly, tedy jeho, toho hnusného "machistu" a "falokrata" odsoudit v plamenném projevu?

Tak čtěte, čtěte! Už je to zde! Coby mladý chlapec jsem se musel zúčastňovat prvomájových průvodů. Byly povinné. A co si pamatuji, vždycky byla zima jak za varhanama v kostele, většinou pršelo a někdy poletoval sníh. A účast na prvomájovém průvodu byla, alespoň zpočátku, tak silně povinná, že jsme tam museli i my, synové a dcery třídních a jiných nepřátel. Aby byla účast co největší!

Teď si myslím, že čtenáři už museli znervóznit. Čtou, čtou a sex furt nikde, co? A kde by se taky mohl provozovat, v průvodu plném fízlů a sledovaném bdělým okem Strany, nějaký sex? No, my ho neprovozovali, nám byla děsná zima v těch imbecilních bílých košilích, co jsme pod nimi měly, my děti, narvané teplákové bundy. Ovšem mládež nová, mládež Gottwaldova, co už byla větší, ta narvaná do teplákových souprav s nápisy "Dynamo" anebo "Spartak", ta si pokoj nedala. Sportovní oddíl Spartaku ČKD, dříve Sparta, nesl nad hlavou transparent: "Za každého počasí honíme se za časy!" Z čehož mělo být jasné, že se jedná o oddíl běžecký. A uvědomělý. Na dané znamení pak desítky hrdel mladých borců vykřikovaly toto heslo vstříc davům na chodnících skládajících se z domovních důvěrnic, úsekářů ROH, členů SČSP, příslušníků SNB v civilu i v uniformě a vůbec všech možných dalších fízlů a aktivních udavačů.

Pokřik zněl podezřele mohutně. A oproti jiným výkřikům poněkud nepatřičně nadšeně. Zatímco zpod transparentu "TONAKO zdraví 1. máj" se ozývalo tak akorát ukňourané "Ať žije mír" následované kvílivým "Ať žije soudruh Stalin", že jim museli pomáhat propagandisté. Ti, oblečeni v montgomerácích, stojíce na rozhlasových vozech řvali do mikrofonů hesla a jejich hlasy duněly z reproduktorů na sloupech a odtamtud šly zpět do rozhlasu. Mladí sportovci kupodivu hravě přeřvali kdekoho. A řev mohutněl. Bylo to tím, že k běžeckému oddílu se přidali i učni z nějakého učiliště, o jejichž nadšeném skandování svědčily i naběhlé žíly na krku a, světe div se, přidružil se i oddíl dorostenek-volejbalistek, které se rychle zamíchaly mezi mladé běžce a svými jemnými, ale silnými budovatelskými hlasy podpořily skandování. To už bylo podivné nejen mně, ale i různým propagandistům, že jsme se všichni zaposlouchali do toho, co to ti mladí lidé vlastně tak nadšeně vykřikují.
To přeci... ale to snad ne! Ovšemže ne, vždyť to křičí i holky... Ovšem teď už se přidává i skupinka vojáků-záklaďáků. Takže když jste se soustředili, slyšeli jste jasně, že nad průvodem, kráčejícím právě od Muzea k soše svatého Václava, zní naprosto jasně:
"Za každého počasí honíme si vocasy!"
To už to došlo i fízlům a propagandistům, a tak se z ukrytých a neukrytých amplionů, které pro posluchače rozhlasu vytvářely tu "správnou atmosféru", začalo ozývat předehrané "Ať žije káesčé! Ať žije káesčé!", což přehlušilo vše s výjimkou nacvičené reakce soudruhů z chodníků, odkud zaznělo jednotné: "Huráááá!"

Množství nenápadných soudruhů se začalo mísit do davu, oteplákovaná mládež, záklaďáci a dorostenky se vzali, podle vzoru sovětských soudruhů, jak jsme je znali z filmových týdeníků, pevně pod paží a vyrazili vstříc nejvyšším přestavitelům strany a vlády k tribuně na Můstku. Nenápadní soudruzi vypadali zklamaně. Před tribunou už by se blbě zatýkalo. My, špunti, jsme se přidali ke skupině sportovců a jejich přátel a jak jsme zahnuli k Prašné bráně, hned jsme se k pokřiku sportovců přidali. Soudruh učitel, udavač za všech režimů a momentálně "bolševik" Códl, co nás doprovázel, z toho měl málem smrt.

Pro nás, ve věku dospělejším, když jsme byli nasazeni coby "záloha pracujících" (čti: učedníci), byla účast na 1. májích také povinná. Tedy už ne tak povinná jako předtím, ovšem zase lépe organizovaná. Strana už to měla lépe zmáknuté. Stejně tak ovšem pracující. Vyráželi jsme z Vysočan a jen největší stranický optimista se mohl domnívat, že bychom všichni, kteří jsme se dobrovolně-povinně setkali na srazu a kde si nás úsekoví důvěrníci "odškrtali", dorazili na Václavák, později na Letenskou pláň.

Ostatně ona ta Letenská pláň je tak neuvěřitelné místo, kde se konalo a koná kdeco. Od bolševických prvních májů v šedesátých letech přes vojenské přehlídky až po lidovou veselici kombinovanou s převratem v roce 1989. A dnes jsou tam zase "manifestace" odborových pracujících, setkání organizované nezničitelným Přemkem Podlahou, balonáři, vystoupení cirkusů, papež a Rolling Stones. Já si myslím, že kdyby se jednou u nás objevili Marťani, tak přistanou v Praze určitě na Letenské pláni.

Ale zpět k průvodu. Strana věděla své. A tak pod přísnými tresty bylo zakázáno podle tras, kterými se měli "pracující" blížit k místu radostného shromáždění, mít otevřené hospody, restaurace a vůbec nálevny. Zákaz to býval tak přísný, že i popelářské a uhlířské putyky, která vždy nalévaly už od čtyř hodin ráno, musely z příkazu strany a vlády dopoledne na Prvního máje zavřít.

První rok, kdy byl tento zákaz tvrdě dodržován, došli "pracující" representováni úsekovými důvěrníky, chudáky techniky a vždy připodělanými úředníky na "sraziště" už tak nasraní, že tehdy ten První máj připomínal spíše smuteční tryznu. Proto rodná strana hned druhý rok pokyny zmírnila, takže uzavřeny byly hospody jen v nejbližším okolí velkých fabrik, z čehož tyly putyky dále po trase. Jak se pochod, nad kterým se jako opilá kymácela hesla a transparenty nesené největšími idealisty (i takoví byli), případně různými doprdele vlezistickými soudruhy anebo zoufalci, kteří tento rok potřebovali od ROH a ZO KSČ nějaké razítko, přiblížil k čemukoliv, kde by se mohlo nalévat něco tekutého, vzal dav místo útokem. Tichým, ale drtivým. Během několika málo minut byla hospoda plná až po střechu. Podle odborné terminologie MHD byla obsazena veškerá místa k sezení i stání, a to na nejméně 150 %.

Protože před hospodou se chlastat nedalo, to hlídali esenbáci, musela část zklamaného průvodu, která se nevešla ani do výčepu, kráčet dál. Až k další hospodě. První vždycky mizeli z průvodu skuteční dělníci, pak se "nenápadně" ztráceli odvážnější technici a osoby před důchodem a nakonec se tiše vypařili i někteří úředníci. Ti šli tak daleko jen proto, aby mohli pak věrohodně líčit při "nenápadných dotazech" soudruhů z KSČ reálie z pochodu, a pak také proto, že na Vinohradech, případně v Holešovicích byly hospody přeci jen lepší a zapadnout hned ve Vysočanech do takové Slavie nebo bufáče "Na Maninách" znamenalo zůstat na místě, které měli jinak "propachtováno" skuteční proletáři. Popeláři, topiči, metaři a podobně. Což nebylo vždycky úplně bezpečné.

Mládež se v době, kdy se účast skutečně ještě kontrolovala, těšila, když už musí být prvního máje v Praze, jak si bude večer hrát s esenbáky na Petříně na schovávanou a honěnou a jak holky, rozdováděné tím dobrodružstvím, budou mít v první jarní večer více pochopení pro ruce i jiné údy a orgány mladých mužů.

Leč i soudruh naprosto seriozní, pokynů strany a předsedy ROH poslušný, osoba z těch či oněch důvodů příkazy plnící, mohl si občas užít. František, no říkejme mu František, býval mistrem na dílně. A protože vzdělání jaksi nesplňoval, obě děti měl na školách a bylo nutno je tam udržet a na záda už byl taky chabrus a na nošení pytlů už si netroufal, takže pilně zdobil nástěnky, chodil na prvomájové manifestace a na dílně přimhuřoval oko, aby si pracující nemysleli, že je pěkná kurva.

František toho dne došel až na Václavské náměstí, kde se manifestace konala, pochodoval v řadě kousek vedle soudruha ředitele, mával mávátkem aby ho bylo vidět, a sám sebe považoval za sraba, ale nemohl si pomoci. Hned dole na Můstku vypadl z průvodu a snažil se prodrat po chodníku nazpátek Václavákem nahoru, aby byl co nejdřív doma. Všechny průchody kvůlivá diverzantům (a hlavně kvůli zdrhačům z průvodu) byly uzavřené, musel se tedy drát proti proudu lidí. Kdesi uprostřed Václaváku už jej opouštěly síly. Nebyl nejmladší a vejšlap z Vysočan na Václavák, zvlášť když se při tom neustále postává v ulicích na přechodných shromaždištích, to by jednoho zmohlo. Zahnul tedy u Koně doprava, že to vezme přes Legerovku a pak domů. V ohybu, za zábradlím, jej však čekala zrada. Seshora se hrnul proud jakýchsi opožděných demonstrantů, který jej přimáčkl na zábradlí. Ovšem mezi ním a zábradlím byla jakási soudružka. Obrácená k němu zády. Tlak davu jej přimáčkl k širokému pozadí dotyčné soudružky a tlačil jej stále a nepřetržitě...

Situace byla prekérní. František totiž najednou zjistil, že to, čeho doma dosahuje už jen díky jistým manipulacím a intenzivním vnitřním fantaziím o úplně jiných, řekněme, dámách vypadajících a chovajících se naprosto jinak než jeho zákonitá manželka, se zde, uprostřed davu, kdy mu nad hlavou vykřikoval amplion revoluční hesla, děje jaksi samo od sebe. Pokoušel se od soudružky odpoutat. Ovšem část davu, která se za jeho zády snažila dostat na Václavák, zaklíněna těmi, kteří se chtěli z Václaváku dostat, mu nedovolila skoro se ani hnout.Tlak navíc spíše sílil. A mírně pulsoval. A tlačil na jeho záda. A jeho, řekněme spodní část hrudi, narážela na bohatýrské pozadí neznámé soudružky. Soudružka to byla, měla odznak!
"No co si to dovolujete...?" syčela polohlasně přimáčknutá soudružka výhružně. "Jestli toho okamžitě nenecháte..." pokračovala.
"Prosim vás paní, totiž soudružko, proboha, nikoho nevolejte, já za to nemůžu, to ono samo, jak jsem tak přimáčknutej, věřte mi, já bych si sám nikdy nedovolil..." blekotal František.
"Tak s tim něco udělejte," hučela dozadu soudružka. "Okamžitě s tim něco udělejte nebo zavolám..."
"Pani tiše, dyť nás lidi uslyšej! Já za nic nemůžu!! To ne já!! To von sám, dyť von si nedá poručit, já už to v duchu zkoušel, ale von jak je tak přimáčknutej k …"
"K čemu? K čemu že je přimáčknutej?? No řekněte to!" zvyšovala hlas dotyčná. Pak jí to asi došlo a zasyčela: "Teda ne abyste to řek..!!!"
Chvíli bylo ticho, pokud je možno hovořit o tichu uprostřed řevu z tlampačů:"Ať žije mír", "Ať žije první máj", případně "Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak!" a podobně.
Situace byla patová. Po chvíli ona soudružka, která se zepředu opírala o klandr, způsobem, který byl při její hmotnosti obdivuhodný a který by žádný chlap nedokázal, vytáhla ruku z rukávu kabátu. Ale dovnitř k tělu. Najednou František ucítil, jak se její ruka, ruka dělná, žádná ruka intelektuálky, sune pod jejím kabátem dozadu a míří neomylně k onomu místu. Tam pak uchopila to, co stálo, když to mělo ležet...

Když se František dostal až k tomuto místu, jeho oči dostaly zasněný výraz a odmlčel se.
"A co bylo dál, ty vole?" doráželi pracující na svého nadřízeného, ale ten odmítal historku dopovědět.
"Nekecej, žes jí tam vojel," hučel předák. A když mistr František stále mlčel, ozval se starý Vomáčka
"No, to já jsem jednou jel ve vlaku za války, to bylo zatemnění, vez jsem z venkova vajíčka a sádlo, a ta průvodčí mi řekla, že to pomůže pronýst, když jí dám půlku a já jí řek, že to by mi musela dát i vona, a vona řekla že jo, a tak jsme v chodbičce v narvaný vlaku..."
"Dědku, neblbni, to bylo potmě..." ozval se další hlas. "Potmě jo, ale narvaný to bylo na tý chodbičce tak, že jsme byli jak sardinky. A ona takhle opřela nohu vo tu sklápěcí sedačku..."
"Dědku, kecáš! A i kdyby ne, něco jinýho je to ve vlaku a něco jinýho je to v poledne na Václaváku, ty vole."
"To si jen myslíš, to my...." nedal se dědek.
"Já vim! Na Pijávě jste chodili po dně a dejchali brčkama z rákosu..." nedal se oponent.
"Já nebyl na Pijávě, já byl u Solferina, ty víš taky hovno, srabe!" hučel dědek. "A ty Italky..."
"No, ty Italky na vás určitě byly zvědavý..." kontroval mladší hlas.

Zatímco vřava stoupala, František se opřel v šatně, kde byl svačinový kout, zády, otevřel umatlanou plechovou šatní skříňku a stále se blaženě usmíval.
"Hele a poznal byste jí vůbec pane mistr? Kdybyste ji někde potkal?" zeptal se někdo ze sedících na lavičce pro nováčky.
"No," zamyslel se František, "no nevim. Ale kdyby byla zezadu, to ti povim, že určitě jó. Jo a abych nezapomněl, kde ste byli vy? Místo na prvním máji? Co? Odpoledne je výbor ZO ROH a co jim mám říct?"
"Hele, Františku," pravil starý Vomáčka, dělník a předválečný člen strany. "Řekni jim, co chceš. Od toho jsi mistr. A jedno ti musim říct. Ať je starej rád, že jsme přišli aspoň ráno k fabrice. Nebo se mu na to příště rovnou vysereme."

A tím bylo hodnocení tehdoroční oslavy 1. máje pro všechny ukončeno. Začínala šedesátá léta.

Z knížky "Stálo to za hovno. A stejně byla sranda"

************************************************************

Pokud vás povídání pobavilo, můžete si napsat o moji knížku Stálo to za hovno a stejně byla sranda - fejetony o 60. letech. Knihu lze koupit v elektronické podobě a je k dostání i několik posledních knížek v tištěné podobě. Nově najdete na e-knihách Kdo rád jí, ať zvedne ruku o sedmdesátých a osmdesátých letech a cestách po světě - vyprávění proložené vynikajícími recepty. Lze ji také koupit tištěnou. Veškeré podrobnosti na www.jonathanlivingston.cz, anebo na www.palmknihy.cz.

Autor