Nemohu už nadále ponechat bez povšimnutí všechny ty kritické články, oběžníky, vtipy a podobně, které dostávám, týkající se osobnosti Václava Klause. Také ovšem některých jiných politiků. Někdo snad řekne, že nemám nárok na to psát o politicky zbarvených věcech týkajících se Česka, když žiji v Austrálii. Nicméně zde vidím souvislosti, které mají charakter univerzální a které je snad dobře si čas od času připomenout.
Tou první a vše ovládající pravdou je ta, že všichni politici, kteří se ve všech zemích, v nichž vládne demokratický systém, nacházejí u moci, byli v nějakém bodě do svých funkcí zvoleni. To platí, či spíš platilo, o Klausovi v Česku, stejně jako to zatím platí o naší Julii Gillard zde v Austrálii. Druhou a stejně důležitou pravdou je, že na tomto světě je vše dočasné. Politici přicházejí a politici odcházejí. Nicméně, všichni byli zvoleni, buď přímo či, v případě českého presidenta až donedávna, nepřímo. Z celkem pochopitelných důvodů se na to, že politiky si volíme, většinou zapomíná. Navíc, lidé to nemívají rádi, když jim to někdo někdy připomene. Není potom na koho nadávat. Nicméně takový už je chod světa a je dobré si občas říci, že za rok za dva budeme nadávat na někoho úplně jiného.
Až do svých deseti let jsem chodil do školy v Sušické ulici na Hanspaulce, takže jsem každého dne dvakrát prošel kolem malého barokního zámečku, který se nachází v Šárecké ulici č. 29. Bydleli jsme tehdy v Šárecké č. 55, jen o pár set metrů dál. Jak jsem později zjistil, zámeček dal původně postavit v první polovině 18. století Jan Pavel (Hans Paul) Hippmann a po něm se celé čtvrti začalo říkat Hanspaulka. Majitel si svého letoviska asi příliš neužil, protože hned o několik let později se tam do sebe pustila dvě vojska, uherské a francouzské, která zámeček přitom poškodila. Nedlouho nato zde tábořili pro změnu Prušáci, kteří natropili větší škody. Je odtamtud náramný výhled na Prahu.
Několikrát potom došlo ke změně vlastnictví, až před necelými sto lety koupilo zámeček město a vzniklo zde archeologické muzeum. Tak jsem zámeček i poznal. Jednou nás tam paní učitelka vzala, podívat se na exponáty. Tedy, byla to už soudružka učitelka. Na počátku druhé třídy v roce 1951 nám totiž oznámila (přišla jistě rovnou z letního soustředění nově, socialisticky smýšlejících pedagogů): "Tak, děti, ode dneška jsme všichni soudruzi…" Ona potom byla od té doby soudružka učitelka, my jsme ale zůstali dětmi. Připadalo mi to tak nějak nespravedlivé…
Byly tam různé nástroje a artefakty z místních vykopávek, daleko nejlépe si ale pamatuji, že tam měli ve vitríně vystavenou nádhernou kostru skrčence. Za nějaký čas jsme se odstěhovali ven z Prahy, ten skrčenec mi ale v paměti zůstal po dlouhá léta. Vidím jej svým vnitřním zrakem i dnes. Zámeček asi před dvaceti lety přešel do soukromého vlastnictví. Nyní se dozvídám, že je tam usazený Václav Klaus. Tak to na tomto světě chodívá, přestal být presidentem a stal se pouhým zemanem se sídlem na Hanspaulském zámku. Přejme mu to. Pokouším se o to, představit si ho jako aristokratického majitele (či je snad pouhým nájemcem?) této nemovitosti. Moc dobře mi to nejde. Pořád vidím toho skrčence…
Autorovy osobní stránky: www.voyenkoreis.com