Využívání laboratorních zvířat k ověřování domněnek vědeckých kapacit není rozhodně nic nového. Od jednobuněčných organismů přes morčata až po primáty se jich už různých testů účastnily statisíce. My se dnes zaměříme na kočku domácí a antigravitaci.
Kočka domácí (Felix domesticus) není v oblasti kvantové fyziky žádným nováčkem. Vzpomeňme třeba slavný myšlenkový experiment páně Schrödingerův, který spočíval v uzavření pokusné kočky do krabice opatřené detektorem nějakého kvantového jevu.
Detektor by po zaznamenání toho, že daný jev nastal, spustil kapsli jedovatého plynu, a tím by danou kočku usmrtil. Tento experiment - znovu zdůrazňuji, že myšlenkový - měl poukázat na jistý aspekt kodaňské interpretace kvantové fyziky, tedy na to, že dokud není krabice otevřena, není kočka uvnitř ani živá, ani mrtvá. Teprve až při pozorování provedeme zkolabování vlnové funkce sledovaného kvantového jevu, a tím určíme stav kočky, tedy jestli žije nebo ne, resp. jestli kočka od samotného začátku byla živá, nebo mrtvá.
Pakliže většina výkladů kvantové mechaniky odporuje selskému rozumu, mnou předestřený návrh využití kočky domácí jakožto generátoru antigravitace se naopak opírá jenom o selský rozum a lidskou zkušenost. Již naši předci v příslovích trefně zachytili, že kočka dopadne vždycky na všechny čtyři. Další přísloví se pro změnu týká namazaného krajíce, který má padat tou namazanou stranou na zem. Postavíme-li tedy tyto dva axiomy do protikladu vhodnou konfigurací systému kočka - namazaný krajíc, nutně musí nastat stav, kdy systém na zem nedopadne - kýžený stav by zřejmě mohl mít podobu stabilní rotující soustavy kočka - krajíc, udržující se ve výšce vypuštění a odolávající jakémukoliv pokusu o změnu výšky, tedy ideální antigravitační generátor.
Teorie je jednoduchá, leč její uvedení do praxe již tak jednoduché není. Bádáním bylo zjištěno, že lidová moudrost o kočce padající na všechny čtyři pracuje výhradně s tzv. kočkou pravou nebo též nefalšovanou, která je dnes již poměrně vzácná. Pro samotnou realizaci experimentu je potřeba vytvořit nerozpojitelné spojení mezi všemi kočičími tlapkami a namazanou stranou krajíce. U pokusných koček - teď ne těch pravých, ale obyčejných - se to za použití jistého úsilí realizovat podařilo, byť na krátkou dobu.
Ovšem veškeré pokusy s nefalšovanou kočkou měly za následek velmi pošramocené zdraví i ego experimentátora, byly navíc doprovázeny drobky chleba a stříkanci másla na pokusném (velmi drahém) koberci a dvou až třech hektarech přilehlého okolí. Jistí experimentátoři se pokoušejí tento problém obejít systémovou integrací, tedy vynechat ze systému krajíc a jeho pracné upevňování a místo krajíce rovnou namazat kočce záda máslem. Výsledek takového pokusu se dá predikovat předem - kočka dopadne na všechny čtyři a zmizí, aby se, až dostane hlad, vrátila už čistá a spokojená. Je jasné, že tudy cesta nevede.
Co říci na závěr - přes jasný a poměrně jednoduchý princip zařízení je před námi ještě dlouhá cesta, a to především ve vývoji nerozebíratelného spojení kočka - krajíc. Taktéž krajíc musí být poživatelný, a přitom schopný odolávat poměrně velkým odstředivým silám. Zde však velkou naději skýtá pečivo běžně se vyskytující v celé řadě hyper a supermarketů, které již dnes z velké části splňuje požadavky na ně kladené. Další problém, který je nutno vyřešit, bude krmení a napájení rotující kočky - prozatím není jasná ani rychlost rotace, ani to, jestli odstředivá síla rotace nemůže kočku usmrtit, a jestli tedy nebude potřeba brzdného systému a jaký bude tento systém mít vliv na celkovou stabilitu soustavy. S tím souvisí i problematika odvádění tepla. Na druhou stranu by bylo možno umístěním ebonitové tyče do středu soustavy získat prakticky nevyčerpatelný zdroj skoro čisté elektrické energie s velmi malými emisemi skleníkových plynů.
Také bych rád upozornil ctěné čtenáře, aby nezkoušeli daný pokus provést doma svépomocí, a to ani tehdy, když vlastní opravdu dobré ochranné prostředky, jako je kompletní rytířská zbroj, pancéřovaný potápěčský skafandr atd. Opravdová kočka totiž disponuje nezanedbatelnými schopnostmi, jako je teleportace nebo zkapalnění, a věřte mi, že rozzuřená kočka v nohavici skafandru je věc, kterou nechcete zažít.
Berte prosím v potaz, ze Schrödingerův myšlenkový experiment nebyl nikdy prokázán v praxi, a to především kvůli tomu, že každý experimentátor si velmi dobře uvědomoval, že kočka zavřená delší dobu v krabici s podivným zařízením je možná mrtvá, možná živá, ale určitě velmi, velmi rozzuřená. Tváří v tvář neschopnosti provést daný experiment v praxi raději fyzikové přišli s novou interpretací kvantových jevů, která je pro běžného člověka ještě mnohem více nesrozumitelná, nicméně se v ní nikde nevyskytují kočky.