Bohužel jsem musel taky plantážničit. Mezi námi jsou totiž lidé (třeba můj otec), kteří každé ráno nemohou dospat a těší se, až se dostanou na svůj záhumenek s malou dřevěnou chatkou slisovaný ze všech stran mezi další stovky pidizáhumenků a pidichatek. Už samotný název "zahrádkářská KOLONIE" dává tušit, že šlo o práci pro galejníky. Ta naše měla navíc optimisticko-komoušský název Rozkvět míru a věkový průměr blízký čekatelům na přijetí do Interinkontinentálu. Kromě jiného vydávala i vlastní časopis, kde se psalo, čí plevel roste ke komu a jak bude plevelitel exemplárně potrestán velitelem. Kolonii totiž vedlo několik alkoholiků plazících se po zahrádce zásadně po čtyřech a s lahváčem v ruce. Ortodoxní zahrádkáři. Jejich nesportovní pupíkatá těla se dokonale přizpůsobila zahrádkaření. Když náhodou šlápnou na hrábě, tak se nikdy neuhodí násadou do nosu! Tato vůdčí skupina udávala rovněž kdy a kam zasít, co nepěstovat, kdy pálit listí a v podstatě i jak často chodit na zahrádku. Neúnosně často!
Pokud budu hovořit o nich jako o "smetánce zahrádkářů", jde o pojmenování málo výstižné. Mléčné výrobky většina z nich přes šedesát let nezahlédla. Zato se navzájem častují rybízovými, angreštovými, višňovými, pampeliškovými, kedlubnovými a bůhvíjakými víny. Bakchus jim to odpusť! Pak také cuketami na sto způsobů. Koláče z cuket, bramboráky z cuket, cuketa z cuket. Málokterý zahrádkář vám nabídne středně propečený biftek. Pokud ano, pak je zaručeně taky z cuket! Kolikrát jste slyšeli zahrádkářskou repliku: "To je fantastický, jak z toho tu cuketu SKORO nepoznáš!?"
Dalo by se říct, že to všechno zahrádkáři dělají pro své zdraví. Někteří dokonce věří, že provozují jakýsi agrofitness. Omyl! To je vždy oficiální verze majitele zahrádky. Ten nutí ostatní ke dřině na svém pozemku. Někdy výhrůžkami ("Na rande půjdeš, hned jak navozíš všechen hnůj na kompost!"), jindy sliby ("Taky se těšíte, až si opečeme buřtíky!") nebo příměrem ("Koukni na sousedovic (veleobézního) Vašíka! To je panečku pracant!"). Jako by se člověk musel zemědělskou prací vykoupit z nevolnictví! A to jen za to, že se narodil v rodině vášnivého zahrádkáře!
Zahrádka je perpetuum debile. Začneš plít na jednom konci a na druhém ti vesele raší plevel. Pokud použiješ prostředek na hubení plevele, chcípne ti všechno jiné, jen ne plevel. Co může být zdravého na několikahodinovém klečení pod angreštem?! Vy si vážně odpočinete při kydání hnoje nebo v předklonu s překrvenou hlavou u jahod? Vždyť zahrádkaření je nebezpečnější než bungee jumping! Tam tě nebodne včela, nespadneš z višně ani ti nepřibude pupenec od kopřivy. Při skoku na gumě se nemajzneš sekyrkou do hlavy, nenastydnou ti vaječníky ani nechytneš úpal a klíště najednou.
Zahrádkáři devastují nejen psychiku svých dospívajících svěřenců nucenými rolnickými pracemi, ale podepisují se i na jejich útrobách. Žijí totiž v bludu, že vypěstované ovoce a zelenina jim a jejich rodinám dodá novou sílu k hrabání spadaného listí. A ono ne! Co udělá pěstitel s novými výpěstky? Uloží do sklepa! A co se jí? Přece ty, který se začínají kazit! Ano! Správný maloplantážník téměř nikdy nejí čerstvé ovoce! Máš-li zahrádku, pak jíš jen nahnilouny a zkvašenej kompot ("Na sýru máš taky plíseň a tam ti nevadí!" nebo "Červ má proteiny!")! Zahrádkář a jeho rodina jsou tak trvale přiotráveno. S někým tyhle jedy z ovoce seknou úplně! Fakt! A zahrádkář, paralyzován botulotoxinem, opojením z nadúrody rajčat a přísadami z kedlubnového čuča už ani neslyší vzdalující se hlas z vedlejší parcely: "Sousede, vy už máte všechno hotovo, že se takhle válíte mezi bramborama!"