HISTORIE: Znamenití lékaři v českých zemích (72)

Někdy se na ně zapomíná a někdy na ně zapomínat nelze, protože již zapomenuti a nejsou ani vzpomínáni. A přitom naše země má ve své historii mnoho osobností, patřících mezi znamenité představitele vědy lékařské. Zkusíme některé z nich připomenout, byť trochu na přeskáčku. Lékaři patřili i v minulosti k všestranně vzdělaným lidem, kteří nezřídka vynikli v mnoha jiných oborech. Byli spisovateli, hudebníky, cestovateli, archeology, botaniky či dokonce i úspěšnými profesionálními vojáky. Většinou vynikli také proto, že byli nejen odvážní, ale i zdravě sebevědomí. Někteří byli také vynikajícími lékaři, avšak upadli v zapomenutí. Někteří upadnout do zapomenutí měli, nebo se o nich málo ví. Ovšem nikoli jejich vlastní vinou. A zajímavé jsou i okolnosti jejich vzdělávání i kariérních postupů. Neschází také jejich životní epizody přímo dobrodružné.

Ani rodilý Smíchovák by pravděpodobně na tomto sto let starém snímku hned tak nepoznal, že jde o zaniklou usedlost Závěrka. Stála v severní části Dívčích hradů mezi ulicemi K Závěrce a Nad Kesnerkou. V patnáctém století byly na tomto místě vinice, kterou od počátku sedmnáctého století vlastnil Jiřík Závěta ze Závětic (1575-1637) majitel pražské Šumanské tiskárny, překladatel, historiograf a vysoký dvorní úředník. Usedlost při vinici byla postavena až na konci 18. století a o sto let později byla majetkem pražského očního lékaře Josefa Hasnera rytíře z Arthy. Kolem roku 1950 usedlost zanikla.

Hasnerové byli počátkem 19. století známí pražští právníci. Josef Hasner(1776-1850) byl ředitelem České kanceláře desk zemských a známým českým právníkem a spisovatelem. Jeho bratr Leopold Hasner von Artha (1788-1864) byl od roku 1832 direktorem právnických studií na pražské univerzitě, v roce 1845 i rektorem Karlo-Ferdinandovy univerzity. Leopoldovi synové zanechali v naší historii nesmazatelnou stopu. Leopold Hasner (1818-1891), profesor právní filozofie a ministr vyučování byl tvůrcem ve své době velice pokrokového a v Evropě ojedinělého Hasnerova zákona (zde), základu to moderního školství (1869). A jeho bratr Josef Hasner (1819-1892) zanechal studentům očního lékařství mimo jiné také termín „Hasnerova řasa“.

Iridologie je teorie o diagnostikách lidských nemocí dle zabarvení oční duhovky. Je stará tisíce let, avšak i dnes se ještě najdou nějací její stoupenci, jakkoli lékaři (nejen oční) tuto teorii odmítají jako nevědeckou. V devatenáctém století byl jejím velkým propagátorem maďarský lékař doktor Ignac von Peczely (1826-1911). Ještě pár let před ním se k podobným teoriím postavil odmítavě legendární vídeňský oční lékař Georg Joseph Beer (1763-1821), mimo jiné i v jeho knize „Lehre von Augenkrankheiten“ vydané v roce 1813. Beer vychoval řadu skvělých oftalmologů: namátkou jmenuji von Graefe, von Chelius, von Jaxtthal, Mackenzie, von Walther a v neposlední řadě i Johann Nepomuk Fischer (1777-1847).

Posledně jmenovaný byl v lednu 1820 pověřen funkcí přednosty nově vzniklé oční kliniky na pražské univerzitě. A Johann Nepomuk Fischer sehrál v dějinách očního lékařství v našich historických zemích velice pozitivní roli. Například v roce 1832 vydal u nás úplně první učebnici opčního lékařství: „Klinischer Unterricht in der Augenheilkunde“. A současně založil knihovnu dnešní oční kliniky.

Jedním z jeho asistentů byl právě Josef Hasner von Artha, který se stal doktorem medicíny v roce 1842, v roce 1848 se habilitoval pro oční lékařství a v letech1853-1855 byl děkanem lékařské fakulty (také letech 1869-1872) a v roce a v roce 1856 řádným profesorem oftalmologie. Profesor Hasner na snímku níže.

Zajímavá je i jeho publicistická činnost a výborné jsou i jeho odborné práce. Mimo jiné byl také spoluredaktorem časopisu „Čtvrtletník pro praktickou medicínu“ (obálka časopisu viz výše). Doktor Hasner se zajímal i o historii. V roce 1872 například vydal útlý spisek „Tycho Brahe und J. Kepler in Prag“, v němž popisuje činnost těchto dvou astronomů při jejich pražském pobytu. Disertační prací Josefa Hasnera, která vyšla v roce 1843 tiskem, byl spisek o hnisání a infektologii, v roce 1850 vydal studii týkající se nejnovějších poznatků oftalmologie, v roce 1859 dílko týkající se zrakových vad a binokulárního vidění. V roce 1865 mu vyšlo pojednání o nemocech očních, tři roky poté studie o kataraktě (šedý zákal), o chirurgii oka a současně kapitolka z dějin očního lékařství. A v nepolední řadě v roce 1875 vydal pojednání o fyziologii člověka, o akomodaci oka a o zraku vůbec. Bylo tedy z čeho čerpat. Doktor Hasner vydával všechny své práci v jazyce německém. Ale mimo jiné se zasloužil o vznik českého očního lékařství. A to, když přijal za svého asistenta MUDr. Jana Schöbla.

V letech 1861 až 1862 byl promován doktorem medicíny a doktorem chirurgie plzeňský rodák budoucí zakladatel české oftalmologie, Josef Schöbl (1837 – 1902). Na snímku.

Jeho aktivit si v té době povšiml profesor Hasner a nabídl mu místo asistenta na oční klinice. Doktor Schöbl se v očním lékařství jakoby našel. Jeho přednášky byly hojně navštěvovány, a když v roce 1865 musel profesor Hasner nastoupit léčbu v Bad Gastein, převzal dr. Schöbl nejen vedení kliniky, ale i Hasnerovu profesuru. V mnohém tehdy předčil svého učitele. Proč mu případným prodloužením smlouvy profesor Hasner neumožnil habilitaci? Na tom se historikové neshodnou. Jedni tvrdí, že žárlil na úspěchy mladšího kolegy, druzí pak na to, že Hasnerovi vadilo Schöblovo české vlastenectví.

Pravdou bude zřejmě i to, že profesor Hasner byl vysoce odborný učitel. A chtěl, aby si jeho asistent ještě prošel dalšími školami života. A podařilo se. Doktor Schöbl začal jako praktický lékař v Bílých Poličanech u Hořic a když 1871 zemřel stavovský (zemský) oční lékař Josef Pilz, schválil český zemský sněm jako jeho nástupce právě doktora Schöbla, který tuto funkci zastával následujících deset let (1871-1881). Mimochodem, tuto funkci zastával od roku 1856 také Josef von Hasner.

Měl pochopitelně v roce 1871 vliv i na jmenování doktora Schöbla, byť historie přisuzuje zásluhy na Schöblovo jmenování Františku Ladislavu Riegrovi (1818 – 1903), tehdejšímu poslanci českého zemského sněmu. Avšak většina poslanců sněmu byla dobře informována o vědeckém přínosu doktora Schöbla. Vždyť jen v deseti letech svého poslancování léčil ambulantně přes 30 000 nemocných, operacemi šedého zákalu vrátil zrak asi pěti tisícům slepců a zdarma léčil přes tři sta tisíc chudých pacientů. Mezi jeho pacienty patřila mimo jiné i Karolina Světlá. Byl znám také jako výborný zoolog a biolog.

Avšak základem jeho odborného a eticky lékařského chování, byly zásady, které mu po čtyři léta vštěpoval profesor Josef von Hasner. Jeho přednášky, které si pilně zapisoval a vydal Schöblův student Václav Novotný (1861-1945), pozdější lékař v Trstěnici u Litomyšle, vyšly jako učebnice očního lékařství. Pochopitelně s českou oční terminologií a s originálními obrázky a nákresy profesora Schöbla.

Josef Hasner von Artha byl v roce 1874-1875 i rektorem pražské univerzity. V zemských volbách v lednu 1867 byl zvolen poslancem Českého zemského sněmu. Byl vynikajícím pedagogem a operatérem. V roce 1884 odešel do výslužby. Zemřel 22. února roku 1892 v Praze.

A Hasnerova řasa? To si musíte vybrat. Odborníci ji popisují takto: Hasnerova řasa – plica lacrimalis, neúplná záklopka u otvoru nazolakrimálního kanálu do vnitřního nosního průchodu. Nebo také takto? Ústí je kryto Hasnerovou chlopní, slizniční řasou, která zabraňuje pronikání vzduchu …

Příště: profesor MUDr. Vilém Weiss