HISTORIE: Znamenití lékaři v českých zemích (70)
Někdy se na ně zapomíná a někdy na ně zapomínat nelze, protože již zapomenuti a nejsou ani vzpomínáni. A přitom naše země má ve své historii mnoho osobností, patřících mezi znamenité představitele vědy lékařské. Zkusíme některé z nich připomenout, byť trochu na přeskáčku. Lékaři patřili i v minulosti k všestranně vzdělaným lidem, kteří nezřídka vynikli v mnoha jiných oborech. Byli spisovateli, hudebníky, cestovateli, archeology, botaniky či dokonce i úspěšnými profesionálními vojáky. Většinou vynikli také proto, že byli nejen odvážní, ale i zdravě sebevědomí. Někteří byli také vynikajícími lékaři, avšak upadli v zapomenutí. Někteří upadnout do zapomenutí měli, nebo se o nich málo ví. Ovšem nikoli jejich vlastní vinou. A zajímavé jsou i okolnosti jejich vzdělávání i kariérních postupů. Neschází také jejich životní epizody přímo dobrodružné.
Jeruzalémská ulice je v Praze dodnes. Spojuje Opletalovu s Jindřišskou, pouze redakce týdeníku Světozor zde již není. List ten vycházel jako týdeník v letech 1867-1943. Obrázek je z roku 1885, kdy ve Světozoru číslo třicet na straně 477 vyšel v rubrice „Naše vyobrazení“ sloupek s titulkem „Prof. dr. Jan Streng“. V textu se mimo jiné píše:
Když před dvěma lety konečně učiněno žádost našim požadavkům doplněním znovuzřízeného českého vysokého učení v Praze fakultou medicínskou, byli to pánové Eiselt, Weiss, Schöbl a Streng, kteří se stal prvními řádnými professory této fakulty a zároveň řediteli jednotlivých klinik. Streng působil již drahně let předtím jako řádný professor porodnictví a ženských nemocí na utrakvistické univerzitě. Památná zajisté zůstanou slova jeho všem, kdož byli přítomni banketu, pořádanému na počest jeho přestoupení na českou fakultu medicínskou v sále konviktském v lednu roku 1883, kdy děkuje se za úctu mu prokázanou, pravil: „Jakmile bylo obnoveno české učení Karlovo, nerozpakoval jsem se ani dost málo na sklonku života přestoupiti na českou fakultu lékařskou. Nebude mi sice dlouho popřáno působiti v tomto úřadu mém, ale to mohu ujistiti, že nástupci mému zanechám kliniku v každém směru vzornou, vyhovující všem nejmodernějším požadavkům doby. Nebylo sice nikdy naším zvykem chvástati chválu do světa o naší škole, jako je zvykem na školách jiných, ale to mohu si připustiti, že všech svých zkušeností dlouholetou praxí nabytých využitkoval jsem ve prospěch školy naší, abych, až přenechávati ji budu nástupci svému, s chloubou o ní mohl říci: Ejhle, toť česká klinika porodnická.“ …Strong sám starý praktik, dbá přísně toho, by škola jeho ovládána byla duchem praktickým, a výsledkem činnosti jeho je celá řada výtečných accoucherův a gynaikologů jím vychovaných…. (poznámka autorova: accoucher – porodník, gynaikolog – gynekolog).
Profesor MUDr. Jan Streng (1817-1887) se hned po promoci na pražské medicíně v roce 1842 stal na čtyři roky asistentem vynikajícího českého porodníka Antonína Jana Jungmanna (1775-1854). V roce 1803 byla zřízena pražská porodnice (Na Větrově) u kostela sv. Apolináře, do níž nastoupil čerstvě vystudovaný magistr porodnictví Antonín Jan Jungmann (bratr filologa Josefa Jungmanna), který se posléze stal zakladatelem proslulé pražské porodnické školy. Zůstala po něm mimo jiné řada jím napsaných učebnic a obrovská knihovna s originálními cizojazyčnými, tehdy aktuálními odbornými publikacemi skvělých zahraničních porodníků. V době, kdy vedl pražský porodní ústav, v němž pracoval dnem i nocí, byl asi u 50 000 porodů, vyškolil přes 700 mediků, 1534 kandidátů chirurgie a 8276 porodních bab. Doktor Streng se měl věru od koho učit.
A učil se. Deset let po promoci byl již jmenován mimořádným profesorem, v roce 1870 byl ředitelem kliniky pro porodní babičky a současně vedl ženské oddělení všeobecné nemocnice. Jeho odborná autorita byla všeobecně uznávána a také proto byl v roce 1878 jmenován rektorem Karlo-Ferdinandovy univerzity, tehdy ještě nerozdělené. Jakkoli o něm bylo všeobecně známo, že je českým vlastencem. O pět let později patřil mezi první řádné profesory české lékařské fakulty a rok poté byl jmenován rektorem české univerzity. V roce 1859 vydal „Atlas porodnický: ku prospěchu žen babictwj se učících“ s dvaatřiceti velice zdařilými grafickými vyobrazeními porodních situací a ve stejném roce vyšla „Kniha babická: ku prospěchu žen babictwj se učících“. Poslézev roce 1870 vyšla jeho „Učebná kniha o porodnictví pro babičky“. V těchto knihách již profesor Streng předběhl svého učitele Jungmanna, zejména jeho příručku „Umění babické k užitku ženám při porodu obsluhujícím“ z roku 1814. Nejen formou odborných rad, ale také větším množstvím modernějších poznatků.
Ve svém Atlasu porodnickém doktor Streng velice moderně vysvětluje porodní bábě, jak se má zachovat v situaci, kdy se porod komplikuje. „Hned po prvním vyšetřování oznam manželovi neb těm, kdo při porodu jsou, nebezpečenství, v němž vězí živobytí dítěte, a tlač na to, aby byl povolán lékař… „
Nebo:
„K porodnickým operacím, které babička, a sice jmenovitě na venkově v nejvyšší nouzi: to jest, když porodního lékaře buď ani možno dostati není, aneb když v nebezpečenství dosti rychle přijíti nemůže, vykonávati smí, patří: Umělé puštění vod. Obrácení na nožičku, vytažení dítěte rukama umělé odloupnutí a odstranění koláče“.
„Aby však babička svému tak důležitému povolání dosti učinila, musí se naučit následujícím vědomostem: 1. Krátkému, nejpotřebnější věci obsahujícímu vypsání ženského těla, a rodících oudů zvláště. 2. O pravidelném běhu těhotenství, porodu, šestineděl a obyčejném ošetřování novorozeňátek. 3. O rozličných překážkách… 4. O porodnických operacích, které v nejvyšší nouzi babička sama vykonati může… Aby však zase to nezapomněla, čemu se naučila, musí i při budoucím svém působení v babické knize, jakožto svém jediném raditeli, pilně čísti, porody, které se jí naskytnou, náležitě si zapisovati… „
Někdo by mohl namítnout, že doktor Streng vydal „pouze“ tři knihy. Jenže autor v nich brilantně popisuje nejen návody k porodům, ale všechny možné předporodní i poporodní komplikace. Navíc v jedné z knih je uveden i kalendář, podle něhož mohly porodní babičky určit přibližnou dobu porodu. Strengovy knihy jsou tedy více než příručkami pro porodní báby, jsou skvělými učebnicemi porodnictví. Proto může být řeč o moderní české porodnické škole, jejímž je Antonín Jan Jungmann zakladatelem a Jan Streng jejím velice výrazným a významným pokračovatelem.
Profesora Strenga měli rádi všichni. Studenti, pacienti i kolegové. Musely ho mít rády i porodní babičky – sloh jeho knih je laskavý, vstřícný, nabádající a inspirující.
Podle pamětníků měl osobitý smysl pro humor a jeho pracovní nasazení byla vždy úctyhodná. Bohužel, zánět ledvin byl příčinou jeho brzkého odchodu z tohoto světa. Zemřel v Praze 31. března 1887. Desátého května tohoto roku by se dožil sedmdesátky.
S vděčností na něj nevzpomínali pouze pacienti a kolegové. I mnozí studenti. Když byl jmenován rektorem české univerzity, vložil čtyři tisíce zlatých do nadace pro podporu chudých mediků. Filantropie a mecenášství byly velice výrazné rysy společenského života osmnáctého, devatenáctého a začátku dvacátého století. Bohužel, dnes jsou to pro mnohé bohaté naše spoluobčany, k nimž patří nejen majitelé firem, ale také vysocí státní úředníci, poslanci, senátoři a jiní, nějaká divná cizí slova. Kdyby takto uvažoval architekt Hlávka tak nemáme ani toho svatého Václava na Václavském náměstí v Praze, oponu v Národním divadle a Vrchlického díla bychom studovali v rukopisech.
A ještě dvě zajímavé drobnosti. Zde jsou dvě podobizny profesora Strenga. Nahoře fotografie a pod ní velice věrná kresba dle fotografie. Jejím autorem je Jan Vilímek (1860-1938), který tuto kresbu pořídil v roce 1886 jako třináctou v seznamu dvaapadesáti kreseb toho roku. V letech 1872 – 1889 pořídil asi 700 portrétů významných českých i zahraničních osobností. Kresby byly otiskovány v časopisech Humoristické listy a Světozor; jeho strýc Josef Richard Vilímek starší vydal knihu České album, ve které byla značná část synovcových portrétů. Počátkem 20. století se Jan Vilímek přestěhoval do Vídně, kde rovněž zveřejňoval v časopise Der Humorist portréty osobností spojených s divadlem.
A protože profesor Streng proslul jako vynikající porodník, ještě pár slov k tzv. babictví. Babictví či babení patří k nejstarším zdravotnickým oborům, které se utvářelo zřejmě již v pravěku. Samozřejmě, že tedy se nehovořilo o „povolání“, ale spíše o pomoci zkušenějších. Zmiňuje se o něm sumerská hliněná tabulka přes čtyři tisíce let stará, informace nám poskytují i babylonské a zejména starořecké texty. Hippokratés (460-370 př. n. l.) byl jediným antickým porodníkem, jehož texty se zachovaly. Pasáže o porodnictví najdeme konec konců i ve Starém zákoně. U nás se porodnictví částečně věnují ve svých spisech Mistr Křišťan z Prachatic (1366-1439) a Zikmund Albík z Uničova (1347-1427).
Ovšem ve starověku je existence porodních babiček již doložena. V té době byly porody výhradně ženskou záležitostí. U nás se pro zkušené ženy v umění babickém používaly názvy jako: bába pupkořezná, žena položná, porodní bába, porodní babička. Podobné názvy se užívaly i v dalších evropských státech. Nejvíce jich měla němčina – od webe-mutter až po nabelmutter. Francouzi byli někdy jemnější – sage-femme (moudrá, opatrná žena), v Rusku byly akušerky a povituchy.
Ať se již porodní báby nazývaly všelijak, historie je plná významných a moudrých mužů a žen, které za svůj příchod na tento svět vděčí právě zkušeným porodním babkám. Vlastně jim za mnohé vděčí celé generace.
Příště: MUDr. František Klicpera