HISTORIE: Znamenití lékaři v českých zemích (66)

Někdy se na ně zapomíná a někdy na ně zapomínat nelze, protože již zapomenuti a nejsou ani vzpomínáni. A přitom naše země má ve své historii mnoho osobností, patřících mezi znamenité představitele vědy lékařské. Zkusíme některé z nich připomenout, byť trochu na přeskáčku. Lékaři patřili i v minulosti k všestranně vzdělaným lidem, kteří nezřídka vynikli v mnoha jiných oborech. Byli spisovateli, hudebníky, cestovateli, archeology, botaniky či dokonce i úspěšnými profesionálními vojáky. Většinou vynikli také proto, že byli nejen odvážní, ale i zdravě sebevědomí. Někteří byli také vynikajícími lékaři, avšak upadli v zapomenutí. Někteří upadnout do zapomenutí měli, nebo se o nich málo ví. Ovšem nikoli jejich vlastní vinou. A zajímavé jsou i okolnosti jejich vzdělávání i kariérních postupů. Neschází také jejich životní epizody přímo dobrodružné.

V revolučním roce 1848 došlo k přejmenování dvou pražských náměstí. Koňský trh dostal jméno Václavské náměstí a Dobytčí trh se od té doby zove Karlovo náměstí. Někteří historikové tvrdí, že nápad s Václavským náměstím dostal Karel Havlíček Borovský, jemuž tedy za tento název vděčíme. Ovšem jiní historikové tvrdí, že s návrhem na přejmenování obou náměstí na Václavské a Karlovo přišel ve stejnou dobu, tedy v roce 1848, doktor František Cyril Kampelík (1805-1872). Těžko soudit. Nicméně oba muži se značnou měrou zapsali do historie českých vlasteneckých a obrozeneckých aktivit. Dnes tedy o doktoru Kampelíkovi.

Málokterý lékař měl tak klopotnou cestu k dosažení lékařského titulu. Do vesnické školy začal chodit, až když mu bylo devět, neboť to měl z rodného mlýna v Syřenově (a později v Březce) poměrně daleko a v zimě byly cesty často zaváté sněhem. I tak později studoval úspěšně na jičínském gymnáziu, po maturitě v roce 1824 z finančních důvodů přijal místo vychovatelské, v Brně pak nedokončil studia filozofická, nakonec zde vstoupil do kněžského semináře. S malým dědictvím po otci začal ve Vídni studovat práva a později medicínu. Během studia si na pět měsíců „odskočil“ do vazební věznice pro podezření z jeho členství v tajném spolku, který, jak se ukázalo, neexistoval. Konečně v srpnu 1843 jako osmatřicetiletý promoval. Jeho první lékařskou praxí byla Litomyšl.

Mohlo by se zdát, že František Cyril Kampelík občas nevěděl kudy kam, nebo že přesně nevěděl, co činí. Opak je ovšem pravdou. Všude kam vstoupil, zanechal po sobě úžasnou a nesmazatelnou stopu. Již na gymnáziu v něm vzbudil lásku k českému jazyku jeho profesor František Šír (1796 -1867), autor učebnic, národní buditel, spisovatel a překladatel, žák a přítel Josefa Jungmanna. V brněnském bohosloveckém semináři založil první českou knihovnu v Brně, intenzivně se stýkal s mnohými českými vlastenci a zakládal další české knihovny na Moravě, ale také v Báňské Štiavnici a v Bratislavě. Hojně publikoval a přispíval do vlasteneckých časopisů, byl členem čtenářského spolku českých právníků. Z Litomyšle přesídlil do Prahy, provozoval zde lékařskou praxi a zároveň vyučoval českému jazyku, v roce 1846 se stal spoluzakladatelem pražské Měšťanské besedy, podporoval dělnické aktivity zejména v roce 1848. Vydával i dělnický časopis Hlásník. Stál u zrodu prvního českého politického spolku Lípa slovanská.

V roce 1845 vydal Kampelík svůj první politický spis s názvem „Práva naší řeči a národnosti“ posléze následovala „Krása a výbornost česko-slovanského jazyka“ a „Obrana českého jazyka proti utlačovatelům a odpůrcům“ (1847).

Po porážce revoluce v roce 1848 musel z Prahy uprchnout do Bělehradu, do Prahy se vrátil až po amnestii v říjnu 1848. V Srbsku bohužel onemocněl malárií. Jako lékař posléze pracoval v Nové Pace, později ve Dvoře Králové a ve Vamberku, kde se oženil s Eliškou Matyášovou. Na všech místech svého pobytu zakládal spolky, odnože Slovanské lípy a neubránil se tomu, že pro úřady byl stále politicky podezřelý. Samozřejmě právem. Neustále publikoval i odborné texty. Jeho kniha „Dobrá rada proti choleře“ se dočkala v krátké době tří vydání.

V roce 1860 se usídlil v Kuklenách na Královéhradecku. Vydal v roce 1859 velice promyšlenou a inspirativní národohospodářskou knihu „Průmyslové návrhy“ a nakonec ještě o něco dříve než německý starosta a národohospodář Friedrich Wilhelm Raiffeisen, přišel s nápadem zakládání venkovských družstevních peněžních ústavů. Spisek o tom napsal již v roce 1856, vydán byl v roce 1861, avšak v té době jeho úžasná myšlenka nenašla na konzervativním českém venkově praktické odezvy. Až když se z Německa přes česká pohraniční území začala rozšiřovat síť spořitelen „Raiffeisenek“, začala u nás vznikat (zejména po první světové válce) úvěrní zemědělská družstva, která byla k uctění památky muže, který s myšlenkou přišel jako první, nazývána “kampeličkami“. Starosta Raiffeisen zakládal své záložny pod heslem „Jeden za všecky a všichni za jednoho“. Doktor Kampelík napsal v záhlaví svého dokonale propracovaného spisku s názvem „Spořitelny po farských kollaturách orbě a řemeslu ze svízelů pomohou“ heslo podobné, leč přece jen propracovanější. Znělo takto: „Co jednomu nemožno, všem dohromady snadno“. Ona Kampelíkova tvůrčí myšlenka byla v jeho spisku vyjádřena také těmito slovy „Žádný národ s chudobou zápasící bez kapitálu nic valného nepořídí, ani svoje práva neuhájí“. Kéž bychom měli na paměti tuto Kampelíkovu myšlenku nejen v dobách dávných, ale i v dobách nedávných. V dobách nedávných navíc ještě bohužel mnoho podvodníků okradlo své mnohé spoluobčany tím, že zneužili jméno Kampelíkovo a budovali jakoby „kampeličky“. Mnozí naivní občané se nedočkali ani satisfakce, ani náhrady.

Tohle je budova starobylého Lepařova gymnázia (název nese od roku 1932 dle legendárního ředitele Františka Lepaře) v Jičíně, v němž studoval i František Kampelík. Zde dostal fundované základy češství. Toto gymnázium je nejstarší střední školou v českých zemích. Bylo založeno jako jezuitské v roce 1624 Albrechtem z Valdštejna. Od roku 1867 se zde všechny předměty vyučovaly v češtině. Studovali zde například spisovatel a pedagog Bohuslav Balbín (1621-1688), misionář a cestovatel Samuel Fritz (1654-1725), český politik a vlastenec František Ladislav Rieger (1818-1903), básník Václav Šolc (1838-1871) či spisovatel Antal Stašek (1843-1931).

11. června1872 byldoktor Kampelík pohřben na hřbitově v milovaných Kuklenách. Jeho život připomíná tato náhrobní deska. Je až neuvěřitelné kolik jasnozřivosti a racionálního myšlení choval v sobě tento mlynářský synek. V roce 1860 vydal snad své nejrozsáhlejší dílo s názvem „Stav Rakouska a jeho budoucnost“. Bylo by pravděpodobně aktuální i dnes, byť Rakouska již není. V roce 1935 bylo v Československu již 4 371 kampeliček. A výrazně prosperovaly a pomáhaly překonat neblahá třicátá krizová léta. Jejich činnost byla bohužel značně omezena během nacistické okupace a poslední ránu dostalo toto družstevní hnutí po únoru 1948. A z toho se již nevzpamatovalo. Ani po roce 1989 se nenašli schopní lidé, kteří by onu skvělou myšlenku poctivě vzkřísili.

Scházejí nám stále lidé typu Barbary Hlavsové. Pamatujete? Úžasně zásadová a poctivá žena nemohla přenést přes srdce, že její syn defraudoval prostředky, které mu byly svěřeny jako řediteli místní spořitelny. Film natočil skvělý Mac Frič, jako jedno ze svých vrcholných děl a herci Rudolf Hrušínský, Terezie Brzková (Barbara), Plachta, Štěpničková a Smolík odvedli výkony excelentní.

Barbara Hlavsová nakonec, všemi opuštěna, synovy dluhy splatí velice tvrdou dřinou na rodném statku. Zůstává zde poselství filmu, který by se měl povinně promítat všem podvodníkům ve vězeních a také těm, které ještě nezavřeli. Proč o tom právě nyní? Myšlenka kampeliček je právě o solidaritě a poctivosti. O tom František Cyril Kampelík naprosto nepochyboval.

Je zajímavé, co autor o původním nepochopení jeho družstevní myšlenky v roce 1864 ve spisku „Assekurace“ napsal:

„Vydav spisek Spořitelny po farských kollaturách orbě, řemeslu ze svízelů pomohou v Hradci Králové 1861, který juž 1856 sepsán byl, upozornil jsem na naši nedospělost ve finančnosti. Spisek zůstal nepovšimnut pro dvojí příčinu. Ctihodná pražská žurnalistika, dosud nepojavší úplně úlohu svou, pánovitě si nevšímá, co se ve krajích děje, nebo neděje, kraje zas v pohodlí svém dřímajíce spoléhají se na Prahu, že ona všechno za ně udělá, vše jim vymůže, jím jen toliko že třeba čekat. Tak je naše situace v Čechách. Praha křičela záložny a tak byly zakládány záložny. Záložny vyhovují svým principem řemeslníkům, obchodníkům, ale ne rolníkům: zde by více spořitelny posloužily. Já v tom spisku výše jmenovaném pojednal, ale žádný národovec nevzal to na přetřes. Kam takovou samolibostí a vyjimkářstvím (exkluzivností) dojdeme? Myslíte, že dějiny na nás úmyslně zemdlené počkají?“

František Obrtel, autor textu, z něhož jsme si výše uvedený citát vypůjčili, na konci uvádí jakési ponaučení: „Na cizí koláč oči nevyvaluj, ale o svůj pečuj“. Jak aktuální i dnes, není-liž pravda?

Příště: MUDr. Otakar Klumpar