Neviditelný pes

VĚDA: Odvrácená strana plastického mozku

12.12.2018

Díky fantastické schopnosti mozku vytvářet nové spoje mezi neurony si jako děti osvojíme jazyk a v dospělosti pak zvládneme třeba řízení auta. Může nám to však přinášet i potíže. Své o nich vědí zejména profesionální hudebníci.

K vrcholné virtuozitě vede řehole mnoha hodin tvrdého cvičení. Mozek houslisty si při nich upevňuje v centru pro pohyb prstů vybrané spoje mezi neurony, a hudebník tak neustále zdokonaluje vládu nad nástrojem. Housloví virtuosové proto mají v mozku zvětšené oblasti pro řízení pohybu každého prstu. Zčásti je to zřejmě dané vrozenými dispozicemi, které se projeví jako talent. Ale velkou měrou přispívá ke zvětšení center plasticita mozku poháněná intenzivním tréninkem.

V extrémních případech však může dojít k tomu, že se dvě sousední mozková centra zvětší natolik, že se nakonec spojí a vznikne z nich jedno společně fungující centrum. Zpočátku se to projeví jen sníženou přesností prstokladu ve velmi rychlých pasážích. Ve finále však už hráč nedokáže pohybovat každým prstem zvlášť. U houslistů se pak stává, že když hmátnou na struny prsteníčkem, uvedou tím nechtěně do pohybu i malíček. Výjimkou nejsou případy, kdy se porucha pohybu projevuje pouze při hře na nástroj, ale při jiných aktivitách koordinaci ruky nenarušuje.

Trable slavných

Tato „muzikantská křeč“, odborníky označovaná jako fokální dystonie, trápí nejen houslisty, ale i pianisty, kytaristy, flétnisty, klarinetisty a hráče na další hudební nástroje. Narušila či dokonce ukončila kariéru nejednoho koncertního mistra. Potýkal se s ní průkopník progresivního rocku Keith Emerson, britský klávesista známý z působení v triu Emerson, Lake & Palmer. Kanaďanovi Andrewovi Dawesovi komplikovala bezmála třicetiletou kariéru prvního houslisty ve slavném smyčcovém kvartetu Oxford String Quartet. Čtyřicetiletého hobojistu Alexe Kleina donutila přerušit působení v Chicagském symfonickém orchestru v době, kdy sklízel ovace v koncertních sálech celého světa.

Hudebníci počáteční příznaky fokální dystonie často podcení. Nejednou reagují na problémy při hře ještě intenzivnějším cvičením a zadělají si tak na daleko vážnější problémy.

Léčba poruchy je dlouhá a trnitá a platí v ní zásada, že ruka se napraví tím, čím se pokazila. Opět musí přijít ke slovu plasticita mozku. Hudebníkova ruka pak musí odvést při nápravných cvičeních často ještě větší objem práce, než jakým se při hře k poruše koordinace dopracovala. Výsledek léčby závisí na tom, jak moc byla příslušná mozková centra „deformována“.

Někdy pomáhá změna zavedené rutiny. Fokální dystonií postižený baskytarista Scott Devin neudržel prsty levé ruky v klidu. Kontrolu nad nimi získával, až když se konečky prstů něčeho dotkl. V boji s „neposednou rukou“ si vypomohl tím, že hrál v chirurgických rukavicích, které mu zpevnily prsty. Řada postižených muzikantů se uchýlila k ochromení vybraného svalu ruky botulotoxinem používaným v kosmetice k vyhlazení vrásek. Takhle nakonec zvládl třicet let trvající problémy s pravou rukou slavný americký klavírista Leon Fleisher.

Pro některé muzikanty se ale ukázalo jako jednodušší, když přešli na jiný nástroj. Například americký bluegrassový bendžista Tom Adams začal hrát na kytaru. Další změnili radikálně držení nástroje. Irský kytarista Billy McLaughlin, neschopný hmatat na strunách nástroje levou rukou postiženou fokální dystonií, si kytaru „obrátil“ a naučil se hmatat pravačkou.

LN, 1.12.2018



zpět na článek